Leifur je poslanec, který své noční eskapády už před veřejností nedokáže obhajovat, a když si ho zavolá na kobereček samotný předseda vlády, který mimochodem poklesků taky nemá zrovna málo, musí slíbit, že nastoupí do protialkoholní léčebny. Ale až zítra. Takže je tu jedna celá noc na poslední rozlučkovou párty.

„Chtěl jsem natočit film o alkoholismu jako stavu mysli, ale taky podobenství toho, jak to chodí ve zkorumpované společnosti, která zcela ztratila svůj etický základ,“ říká režisér Þórsson.

Leifur je bohatý, ovládá zákulisní politické praktiky, může si i při své velerozměrné postavě a nadměrné konzumaci alkoholu odpovídajícímu zápachu dovolit mladší milenku i sexuální výboje s nespočtem dalších krásek. Jen už není schopen kontaktu se svými voliči a co hůř: ani se svou vlastní rodinou, která se mu za cinkotu vypitých lahví definitivně rozpadla.

Þórssonův snímek, který nepostrádá ani nezanedbatelnou dávku nadsázky, není ale ve výsledku tolik zajímavý Leifurovým příběhem, jako svou formální stránkou. Události oné klíčové noci se nám tu skládají podobně jako v kocovině: chronologii v nich spíše jen cítíme, občas se do vzpomínek nenápadně připlete scéna z některého z předešlých tahů městem.

Islandský režisér Marteinn Þórsson

Islandský režisér Marteinn Þórsson

FOTO: KVIFF

Dokonalé režisérovo vcítění do reality pokročilého alkoholika samozřejmě není náhoda.

„XL je velmi osobní snímek. Skoro se stydím říct, že i já jsem vyléčeným alkoholikem a to, co na plátně vidíte, jsou zčásti věci, které jsem sám zažíval,“ říká Þórsson. „Subjektivní kamera ve filmu přesně odpovídá tomu, jak vidí svět alkoholik podobného kalibru, stejně jako jsou skutečnosti věrné nespojitost vyprávění i všechny ty polopravdy a lži, které našemu hrdinovi vychází z úst,“ dodává.

Právě fakt, že zde svět často sledujeme očima hlavní postavy něčím připomene třeba slavný Aronofskyho opus Requiem za sen. Tak jako v něm přes plátno cítíme hrdinův drogový absťák, tak i tady můžeme přímo nahmatat na jednu stranu Leifurovu noční eufórii a na stranu druhou bolest jeho probuzení, které možná kdysi bylo spojeno s výčitkami, ale dnes už na to není síla.

Þórssonův film by nebyl tak působivý, kdyby se do jeho ústřední trosky nedokázal vžít také jeho herecký představitel. Ólafur Darri Ólafsson, kterého můžete znát z českých kin z Kormákurova snímku Hluboko, to zvládá všemi svými kily. I proto by nebylo od věci návštěvu karlovarské projekce XL doporučit nejen potácejícím se kamarádům.