Článek
Když Manu umírá, Anna hledá nový opěrný bod pro svůj jinak prázdný život. Jaké by to asi bylo, kdyby měla rodinu, přátele? Sama to nejspíš neví, nemá tu zkušenost, a tak se začne po normálním životě rozhlížet kolem. Právě v tom momentu vstoupí do jejího zorného pole manželský pár ze sousedství. Sofie a její muž jsou na první pohled ideální dvojice, mají moderní dům, on je lékař, ona je v domácnosti se dvěma dětmi. Mají vše, po čem Anna touží.
„Jednou jsem slyšela příběh osamělé ženy, která obcházela prázdné byty a domy a snažila se v nich představit jiné verze vlastního života, jako kdyby měla milión různých možností, jak ho žít. A pak mě napadlo, co kdyby ty domy nebyly prázdné,“ vypráví režisérka o tom, jak k ní nápad na Září přišel.
Sofie si pouští vetřelce do svého světa
Ve filmu dokazuje svůj cit pro charaktery, pro gradaci zbavenou přepálených efektů. Anna stále více propadá své závislosti na nové rodině. Podvědomě ji v tom podporuje Sofie, čím dál víc jí otevírá dveře, pouští si vetřelce do svého světa. Cítí s ním koalici v samotě, její pragmatický manžel je často v práci, děti příliš rychle dospívají, má pro Annu pochopení. Její muž naopak ničemu z toho nerozumí. Nechápe, že někdo může potřebovat pomoct vytáhnout ze zármutku po smrti psa; je to přece jenom pes. Zároveň má úctu k vlastnímu soukromí a nechce si ho nechat ohrožovat někým cizím.
A vnitřní napětí nezadržitelně stoupá až k nevyhnutelnému konfliktu. I když je jasné, že i ten bude ztišený, uvěřitelný, a o to možná pro diváka silnější.
„Při práci na dokumentech jsem se naučila, že když lidé vyprávějí příběh, často je za ním skryt ještě jeden, kterého si sami nejsou vědomi. A většinou je to ten důležitější,“ říká Panayotopoulouová. „A já se snažím najít zlomy v takových vyprávěních, místa, ve kterých vychází na světlo to, co by jinak zůstalo skryto. Pokoušela jsem se o to i ve filmu Září,“ dodává.
Řecká kinematografie jako celek zažívá svou „novou vlnu“. Táhnou ji tvůrci většinou o generaci mladší, než je Penny Panayotopoulouová, jejich snímky jsou pak alegoriemi tvrdých úderů, jimiž je společnost v Řecku v posledních letech vystavena. Režisérka snímku Září zůstává jakoby stranou tohoto proudu, její film je tradičněji vystaven, jeho politický dopad není tak zřejmý.
Přesto je tu něco společného: soustředěnost, odcizení, smutek, konfrontace s něčím, co člověka přesahuje a co může sám zdolat jen velmi obtížně.