Článek
Igudesman zvolil formu falešného dokumentu. Boratovský reportér v něm zpovídá hudebníky a jejich přátele - herce Johna Malkoviche či Rogera Moora. Svým vlezlým způsobem je ze začátku celkem vtipný, když uráží všechny od židů, přes hráčů na violu až po gaye.
Igudesman zvolil formu falešného dokumentu. Boratovský reportér v něm zpovídá hudebníky a jejich přátele - herce Johna Malkoviche či Rogera Moora. Svým vlezlým způsobem je ze začátku celkem vtipný, když uráží všechny od židů, přes hráčů na violu až po gaye.
Igudesman zvolil formu falešného dokumentu. Boratovský reportér v něm zpovídá hudebníky a jejich přátele - herce Johna Malkoviche či Rogera Moora. Svým vlezlým způsobem je ze začátku celkem vtipný, když uráží všechny od židů, přes hráčů na violu až po gaye. Dozvíme se, že svět klasické hudby ovládá židovská mafie, kdo je nejhezčí violistka a po kom vzdychají starší dámy a také je třeba proprat hudební kritiku.
Igudesman zvolil formu falešného dokumentu. Boratovský reportér v něm zpovídá hudebníky a jejich přátele - herce Johna Malkoviche či Rogera Moora. Svým vlezlým způsobem je ze začátku celkem vtipný, když uráží všechny od židů, přes hráčů na violu až po gaye. Dozvíme se, že svět klasické hudby ovládá židovská mafie, kdo je nejhezčí violistka a po kom vzdychají starší dámy a také je třeba proprat hudební kritiku.
Igudesman zvolil formu falešného dokumentu. Boratovský reportér v něm zpovídá hudebníky a jejich přátele - herce Johna Malkoviche či Rogera Moora. Svým vlezlým způsobem je ze začátku celkem vtipný, když uráží všechny od židů, přes hráčů na violu až po gaye. Dozvíme se, že svět klasické hudby ovládá židovská mafie, kdo je nejhezčí violistka a po kom vzdychají starší dámy a také je třeba proprat hudební kritiku. Přes všechnu snahu je Igudesmanův zuřivě přiblblý reportér mnohem měkčí než Borat a všechny gagy má méně promyšlené, navíc jde o snůšku zcela nesouvisejících skečů bez spojujícího oblouku. Způsob humoru se stále opakuje a zhruba po první polovině už to začíná být únavné.
Igudesman zvolil formu falešného dokumentu. Boratovský reportér v něm zpovídá hudebníky a jejich přátele - herce Johna Malkoviche či Rogera Moora. Svým vlezlým způsobem je ze začátku celkem vtipný, když uráží všechny od židů, přes hráčů na violu až po gaye. Dozvíme se, že svět klasické hudby ovládá židovská mafie, kdo je nejhezčí violistka a po kom vzdychají starší dámy a také je třeba proprat hudební kritiku. Přes všechnu snahu je Igudesmanův zuřivě přiblblý reportér mnohem měkčí než Borat a všechny gagy má méně promyšlené, navíc jde o snůšku zcela nesouvisejících skečů bez spojujícího oblouku. Způsob humoru se stále opakuje a zhruba po první polovině už to začíná být únavné.
Nosálov vypadá jako nadšená amatérština, při které se asi mohli výborně bavit režisér i „herci“, jejichž prkennost vyčnívá po pár minutách problém. K dobru mu přičtěme fakt, že přináší humorný pohled na vážnou hudbu, což dělá ve filmu málokdo, takže snad někomu naznačí, že tam jsou taky „normální“ lidi. Nedotaženost snímku však způsobí kromě několika zasmání spíše rozpaky.