Film je to velkorysý, podrobný, pečlivě podložený a opravdu ani chvíli nenudí. Svou formou patří ke spíše konzervativním, režisér neexhibuje a pokorně skládá kousíček za kousíčkem své rozsáhlé plátno. Výpovědi rodiny, přátel a muzikantů prokládá ukázkami z koncertů.

Zvláštní prostor věnuje pohledům dětí na otce. Je škoda, že nenechal mluvit všechny, ovšem chápu obtížnost takové snahy, protože je jich nejméně jedenáct.

Jedním z producentů snímku byl i syn Ziggy, který k tomu poznamenal: „Vyšla spousta knížek a dalších věcí o mém otci, tohle je jiné v tom, že jsem se na tom jako nejstarší syn podílel. Chtěl jsem se podílet na něčem, co by ho představilo správně. Tenhle dokument je jiný, zkoumali jsme ho po emocionální stránce, lidské stránce, ne jen jako legendu.“

Ve snímku hovoří kromě Ziggyho i Rita Marley, Cedella Marley, Jimmy Cliff, Lee Perry, Chris Blackwell, Bunny Wailer, Lee Jaffe a další - téměř každý, kdo ho osobně znal.

Přes těžké dětství uvěřil v dobro

Společně sestavili obraz člověka, který si prošel nesmírně těžkým dětstvím ve vesnici Saint Ann, ale nenaplnilo ho to nenávistí, naopak uvěřil v možnost, že celé lidstvo spojí síly a lidé najdou štěstí tady na zemi.

Dobro šířil i prakticky, před jeho velkým domem na Jamajce prý v sedmdesátých letech neustále postávali chudí prosebníci a Bob rozdával a rozdával.  

Napůl černoch, napůl běloch, nenacházel v mládí snadno přátele ani na jedné straně. Černošští rasisté jím přímo pohrdali, potvrzují očití svědci. Bob byl velmi chudý a později nikdy nezapomněl na život v ghetu - vodil tam své děti i jako boháč.

Přijal africké kořeny, nadchnul se pro rastafariánství a uvěřil v naivní myšlenku návratu do země zaslíbené Zion. Jeho politický vliv byl nesmírný a politici jeho dobroty zneužili. Nakonec ho to málem stálo život (postřelil jej vrah najatý zřejmě jednou ze soupeřících politických stran).

Geniální hudební odkaz

Především jde ale o hudbu a snímek nám zase jednou dává možnost uvědomit si, jak geniální nahrávky po sobě Bob Marley zanechal. Třicet let po jeho smrti nemáme větší reggae hvězdu.

Po krušných začátcích na Jamajce se dostavily úspěchy v Londýně u Island Records  producenta Chrise Blackwella. Vzniklo tam báječné album Catch A Fire (např. Stir It Up, No More Trouble, Concrete Jungle) a pak Burnin, kde nalezneme megahit I Shot the Sheriff.

Původní skupina The Wailers se sice rozhádala a měnila sestavu, ale Marley seká dál jeden hit za druhým -  na albech Natty Dread (Lively Up Yourself, No Woman, No Cry) nebo Rastaman Vibration, Exodus a Kaya.

Roku 1981 umírá v pouhých 36 letech, ale poselství úspěšně předal. Závěrečné minuty filmu to dosvědčují - dojímají pomocí záběrů lidí, v nichž Bobovy skladby evidentně vyvolávají štěstí - v Americe, Africe i v tibetských velehorách.