Jak se chorvatská herečka dostane do seriálu, jehož díl sleduje jen v USA 16 miliónů diváků?

Od konce roku 1991 žiju a pracuju v Los Angeles. Odstěhovala jsem se tam kvůli válce na začátku 90. let. Byla jsem jednou z předních hereček v bývalé Jugoslávii a válečná propaganda se mě pokoušela využít.

Odjela jsem s manželem režisérem a čtyřmi kufry a začala nový život. Hrála jsem v Los Angeles i v New Yorku v divadle, mám na kontě pár nezávislých filmů. A teď se pomalu vracím domů. Natočila jsem na Balkáně Opuštěné režiséra Adise Bakrače nebo s Danisem Tanovićem Cirkus Kolumbia, který bude zahajovat sarajevský filmový festival. A srbský režisér Goran Marković dostal za Turné, kde jsem hrála, cenu za režii v Montrealu.

Na české televizní stanici Nova sledovalo pilotní díl Ztracených neuvěřitelných 1,9 miliónu diváků a jen u několika málo dílů klesla sledovanost pod milión. Jak se seriál líbil vám?

V průběhu natáčení jsem zažila skvělé okamžiky, ale byla to tvrdá fyzická práce, všechno to prodírání se lesem a tak. Od té doby si mnohem víc vážím herců v akčních filmech, to mi věřte. Na druhou stranu pro mě byli Ztraceni dost frustrující, protože jsem nedostala šanci svou postavu rozvinout. Mohla to být úžasná role, ale tyhle seriály jsou tak šílená mašinerie, že to scenáristé prostě nezvládli. Ovšem Ztraceni jsou pryč, oni ani moje Rousseauová už se nikdy nevrátí. Mohla to být krásná zkušenost, ale spíš byla nakonec bolestná – cítila jsem, o kolik víc jsem z role mohla a měla dostat.

A co konec seriálu?

Poslední, 121. díl, jsem zatím vůbec neviděla. Natáčela jsem v Evropě, a navíc jsem byla dlouho úplně odtržená od seriálu, musela jsem se odtrhnout i psychicky. Oni mi prostě přestali volat.

Jaké byly vztahy mezi představiteli Kate, Jacka, Sawyera a spol.?

Byla to tak obrovská akce, že jste prostě přišli a zase odešli, na velká přátelství nebyl čas. V předchozím seriálu, ve sci-fi Babylon 5, jsem po pět let natáčení patřila mezi hlavní představitele, takže jsme se hodně skamarádili a pořád jsme v kontaktu. Ze Ztracených mám nejradši Terryho O´Quinna, představitele Johna Locka. Skvěle se s ním povídá. Je to herec s historií, zažil vzlety i pády, měl před Ztracenými zajímavou kariéru.

Sama jste ve Státech uspěla, ale jak jste zmínila, postupně se vracíte do Evropy. Co vás motivovalo k tomu, abyste přijala roli v celovečerním debutu Adise Bakrače Opuštění, s nímž jste přijeli do Varů?

Chtěla jsem šíleně točit v Sarajevu, je to jedno z mých nejoblíbenějších míst na světě. Byla jsem žalem bez sebe, když se město na dva roky ocitlo v obležení. Jakmile role ředitelky sarajevského sirotčince přišla, okamžitě jsem ji vzala. Sama mám jedenáctiletého syna Marka –  málem sem do Varů přijel se mnou – a děti za tuhle krvavou válku zaplatily nejvíc.

Cítíte se v Evropě jako doma?

I tady, ve Varech! Právě jsem přijela z Dubrovníku, kde jsem byla v porotě filmového festivalu, a i tam půl města patří Rusům... Ostatně právě před pár dny dostal na festivale v Dubrovníku váš režisér Jiří Menzel cenu za celoživotní dílo. Pracovala jsem s Jiřím před mnoha lety právě v Dubrovníku, hrála jsem Ofélii v jeho inscenaci Hamleta na nejkrásnějším místě na světě, v pevnosti kousek od historického centra jménem Lovrijenac. Minulý týden jsem ho viděla znovu po letech – a taky jeho krásný dokument Můj Dubrovník. On je neuvěřitelný režisér. Považuji za jeden z největších životních darů, že jsem s ním mohla pracovat.

Co budete dělat, až v pátek večer odjedete z Varů?

Vrátím se do Států. Zůstanu v Los Angeles, ačkoli je to dost divné město. Práce ke mně ani po Ztracených nechodí sama, musím na konkurzy. Ale zároveň chci být při tom, jak se Balkán vzpamatovává. Mám pocit, že jsem součástí obrodného procesu – lidé znají mé jméno z předválečných dob a teď vidí, že jsem zpátky, mají pocit kontinuity. Často mě na ulici někdo zastaví a řekne: Vítejte zpátky!