Hlavní obsah

Žonglér s časem. Juval Roth pomáhá převážet palestinské děti do izraelských nemocnic

Právo, Marek Toman, SALON

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Juval Roth (1954) se tváří ustaraně, mobil nedá od ucha. Na verandě jeho domu v severoizraelské vesnici Pardes Chana-Karkur leží chůdy, jejichž výrobou se živí. Vedle nich žonglérské potřeby, žonglování je totiž jeho původní profesí. Nic z toho mu ale starosti nedělá. Vrásky mu naskakují, když domlouvá odvoz dalšího palestinského pacienta do jedné z izraelských nemocnic.

Foto: Profimedia.cz

„Moje vize ohledně budoucnosti? No, teď se snažím spustit projekt, aby měli na Západním břehu dětskou dialýzu,“ říká Juval Roth.

Článek

Proč vozíte palestinské pacienty do nemocnic v Izraeli?

Aby získali přístup k léčbě, bez které by zemřeli a k níž se na palestinských územích nedostanou. Tamní nemocnice nemají potřebné vybavení, a ani s lékařským personálem na tom nejsou dvakrát dobře, řada jejich doktorů jde na stáž do Izraele a pak už se jim nechce zpátky. Často jsou to skvělí odborníci a u nás dostanou vyšší plat.

Proč ale pacienti nemohou jet sami, proč je neodveze někdo z rodiny?

Auta ze Západního břehu do Izraele nemohou, už od intifády. Do nemocnice je to kus cesty, jede se tam vlastně na celý den a pacienty jsou často malé děti, takže cestovat s nimi třeba autobusem by bylo hodně náročné.

Kolik lidí se účastní této dobrovolnické aktivity?

Dobrovolníků máme okolo pěti set. Někteří vozí palestinské pacienty každý týden, někdo dvakrát do měsíce, pochopitelně podle rozpisu.

Jak ty cesty organizujete?

Rozdělili jsme si Izrael na tři zóny a ve všech máme vlastního koordinátora. Další jsou na palestinských územích. Jejich prostřednictvím se k nám dostane informace, že se například Muhammad musí dostat z checkpointu Ejal v severním Izraeli do nemocnice Šeba na okraji Tel Avivu. Dozvíme se vše, co o něm potřebujeme vědět, dohodne se čas schůzky, pak to zapíšeme do tabulky, která je na internetu a všichni dobrovolníci k ní mají přístup. Izraelský koordinátor to ještě prověří u palestinského, aby bylo jisté, že pacient opravdu pojede. Mnohokrát se stane, že sice napíšete jeho jméno do tabulky, ale den před odjezdem zjistíte, že nedostal povolení. Nebo se může jeho stav zhoršit. Izraelský koordinátor pak s příslušnými dobrovolníky domluví detaily. Pokud jde o malé děti, nesmí se zapomenout na bezpečnostní sedačky a podobně. Pacienta také zpravidla někdo doprovází – otec, matka…

Jaké je věkové složení pacientů?

Většina z nich jsou děti přibližně od čtyř do osmnácti let. Kupříkladu z jednoho checkpointu na severu vozíme každý den tři děti do nemocnice Rambam v Haifě na dialýzu.

Pomáháte Palestincům také s vyřizováním povolení, aby mohli vkročit na izraelské území?

Nejde o příliš komplikovaný proces, takže s tím pomáháme jenom výjimečně. Teď právě řeším velice zajímavý případ: dítěti je asi deset, jmenuje se Jusef, je z Idny na jihu Západního břehu a potřebuje transplantaci kostní dřeně. Rodina nenašla vhodného dárce, i když ho hledali po celém světě. A tak začali Jusefovi rodiče nedávno spolu s telavivskými doktory pracovat na jediném možném plánu: budou mít další dítě, které poskytne svému bratrovi kostní dřeň. Problém je v tom, že všechny výlohy palestinských pacientů v Izraeli platí palestinské úřady. A oni jsou ochotni zaplatit jen to, co – jak sami říkají – zachraňuje život. Jusefův případ podle nich do této kategorie nepatří, takže peníze nedají a potíže jsou pak i s povolením k vycestování.

Takže to nemá řešení?

Za takových okolností vždy hledáme někoho, kdo je ochoten to pokrýt ze svého. Zde jde přibližně o čtyřicet tisíc šekelů (asi dvě stě padesát tisíc korun – pozn. red.). Donátora jsme už našli. Jedna dobrovolnice vozí tu rodinu posledních pět let do nemocnice Rambam a za tu dobu už mezi nimi vznikl blízký vztah. Vyprávěla svému šéfovi o Jusefovi a on jí řekl: Tak jo, já to zaplatím. Vede potravinářskou firmu.

Pokud dobrovolníci jezdí s pacientem často, nějaký vztah mezi nimi vzniká asi pravidelně, ne?

To je také jeden z hlavních cílů naší činnosti: poskytnout příležitost, aby se lidé z obou stran více poznali a sblížili.

Proč jste vlastně tuto dobrovolnickou organizaci založil?

Musíme se vrátit do roku 1993. Můj bratr Udi vzal tři stopaře převlečené za ortodoxní židy; ukázalo se, že jsou to lidi z Hamásu. Zabili ho. Obrátil jsem se tehdy na organizaci, jež si říká Rodičovský kruh. Jsou v ní Palestinci a Izraelci, kteří v konfliktu přišli o své blízké. Jde o to, že pokud lidé z obou stran ztratí své milované, a přesto si dokážou spolu sednout, mluvit a uznat bolest toho druhého, pokud se dokážou usmířit, může to udělat opravdu každý, včetně politických vůdců obou stran. Rodičovský kruh taky pořádá přibližně sedmsetkrát za rok tzv. Dialog Meeting. Na středních školách se před studenty posadí jeden Izraelec a jeden Palestinec a v krátkosti jim popíšou své příběhy. Pak následuje debata. Většinou je to poprvé, co izraelští studenti vidí Palestince. Většina těch příběhů popisuje, jak pozůstalí ze všeho nejdřív zatoužili po pomstě. Až po čase se zpravidla stane něco, co vás přiměje, abyste začal uvažovat jinak a vybral si cestu smíření. Své palestinské přátele v Rodičovském kruhu skutečně obdivuju, protože jejich rozhodnutí bylo určitě těžší než to moje. Jsou pod značným tlakem…

Myslíte tlak z jejich okolí?

Ano, protože pokud se situace mezi Izraelem a Palestinou zrovna vyostří, stávají se z nich v očích ostatních Palestinců zrádci.

Ale abych se vrátil zpátky, stal jsem se členem Rodičovského kruhu a zhruba před devíti lety mě jeden chlapík z této organizace, který žije poblíž Dženínu a jmenuje se Muhammad, požádal, jestli bych neodvezl jeho bratra do nemocnice Rambam. Samo zřejmě jsem souhlasil. Ten jeho bratr mě pak poprosil, zda bych nevzal tři děti z jeho rodiny do nemocnice Hadasa v Jeruzalémě, protože potřebují transplantaci kostní dřeně. A tehdy jsem si uvědomil, že sám to nezvládnu, a zapojil jsem rodinu a přátele a později se prostřednictvím internetu obrátil na další lidi. Zhruba před čtyřmi lety jsem dostal finanční dar od zpěváka Leonarda Cohena. Nejdřív jsem mu řekl, že si ty peníze nemůžu vzít, ale on odpověděl, že mi je dá a nestará se, jak je použijeme. Vytvořil jsem tedy nevládní organizaci Derech Hachlama, abych ty peníze mohl vyplácet dobrovolníkům, kteří třeba mají auto a čas, ale nezvládají pokrýt další výdaje.

To, co se mi stalo, mě donutilo, abych začal být sám aktivní. Abych otevřel dveře, vyšel ven a o něco se pokusil.

Foto: archív Marka Tomana

Juval Roth

Vidíte reálně možnost definitivního usmíření obou národů?

Jediný způsob, jak toho dosáhnout, je změnit uvažování našich vůdců. Netuším, jestli se to podaří, ale snažím se udělat něco pro to, aby se obě strany lépe poznaly. Ačkoli žijeme vedle sebe, neznáme se. Z mého domu trvá jízda k nejbližšímu checkpointu zhruba dvacet minut. Můj soused tady ve vesnici ale ani nechce vědět, že tam někdo žije.

Ovlivňuje dobrovolnickou činnost politická situace – například když v létě 2014 probíhala operace Ochranné ostří?

Samozřejmě. Potřebovali jsme během ní dostat z Gazy do Jeruzaléma jednoho dětského pacienta ve vážném stavu. Když konečně překonal hranici do Izraele, jeho stav se zhoršil. Nejbližší nemocnice v dosahu byl polní špitál izraelské armády. Tam ho stabilizovali. Mezitím se spustila palba z obou stran, náš dobrovolník několik hodin popojížděl s autem a snažil se vyhnout místům, kam dopadaly střely. Pak dítě dovezl do Jeruzaléma. Druhý den nám volala tamní lékařka, zněla opravdu rozrušeně a řekla nám, že bez naší pomoci by dítě nepřežilo.

Jak se vlastně personál izraelských nemocnic chová k palestinským pacientům?

Ošetřování probíhá v rámci něčeho, čemu říkáme zdravotní turistika. Izrael běžně prodává zdravotní služby lidem z Ruska, z arabského světa, takže to není nic neobvyklého, a není v tom ani žádná filantropie. Náklady, které mohou dosahovat tisíců dolarů za den, platí palestinská samospráva.

A je tedy vlastně v jejím řekněme ekonomickém zájmu, aby se Palestinci léčili v Izraeli?

No, čas od času se stane, že palestinské úřady odmítnou, aby něčí léčení dál probíhalo v Izraeli, a nařídí pacientovi, aby se léčil v jejich nemocnici. Chtějí prostě ušetřit peníze. Ony taky izraelské nemocnice palestinskou samosprávu pěkně natahují. Jde až o miliónové částky, od plateb za léky až po zbytečně protahované pobyty, kdy jeden den navíc stojí průměrně dva tisíce pět set šekelů (skoro šestnáct tisíc korun – pozn. red.).

Máte čas se vedle toho všeho věnovat profesionálnímu žonglování?

Jsem teď hlavně žonglér s časem.

Máte nějakou představu, jak by měla vaše dobrovolnická struktura vypadat v budoucnosti? Chtěl byste třeba, aby dobrovolníků přibylo?

Ne, přeju si, aby Palestinci měli všechna potřebná zařízení na svých územích. Jednoho dne se to povede, ale ještě to nějaký čas potrvá. Palestinci svým doktorům nevěří, i když jsou opravdu dobří, jsou raději, když je diagnostikují ti izraelští. Musí se změnit jejich uvažování a samozřejmě je nutné dostat tam i potřebné vybavení. Moje vize ohledně budoucnosti? No, teď se snažím spustit projekt, aby měli na Západním břehu dětskou dialýzu. Musím ale čekat, až na to kývne někdo vysoko postavený v tamní samosprávě, a nejspíš se nedočkám, protože jsem Izraelec a oni si zakládají na tom, že od nás vlastně nic nepotřebují…

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám