Hlavní obsah
Robert M. Sapolsky Foto: archív nakladatelství Dokořán

Vojna a mír v lidském chování. Štěpán Kučera nad knihou Roberta M. Sapolského

„Každý, kdo říká, že naše nejhorší chování jsou nevyhnutelná, toho o primátech, včetně nás, ví tuze málo,“ píše neurobiolog a primatolog Robert M. Sapolsky ve své knize Chování. Biologie člověka v dobrém i ve zlém (přeložil Pavel Pecháček, Dokořán 2019).

Robert M. Sapolsky Foto: archív nakladatelství Dokořán
Vojna a mír v lidském chování. Štěpán Kučera nad knihou Roberta M. Sapolského

Propojuje v ní obě své specializace a snaží se najít vysvětlení, proč jsme schopní dopouštět se těch nejhorších i nejlepších činů a co nás k nim vede.

V první části postupuje Sapolsky po časové ose událostí, které každému projevu chování předcházejí – v kapitole Sekundu předtím popisuje neurobiologické procesy v mozku (zvláštní pozornost věnuje amygdale, která je „ústředním zprostředkovatelem agrese“), zatímco v kapitole Před stovkami a tisíci let se věnuje vývoji lidské kultury (porovnává, jaký vliv na lidské chování má příslušnost k individualistické, či kolektivistické kultuře, rozebírá vliv hustoty populace a náboženství, zkoumá vývoj míry násilí ve společnostech). Důvod takového přístupu je zřejmý: lidský mozek a kultura procházejí koevolucí a vzájemně se ovlivňují, jedno bez druhého zkoumat nestačí.

Robert M. Sapolsky: Chování. Biologie člověka v dobrém i ve zlém

Foto: archív nakladatelství Dokořán

V „neurobiologických“ kapitolách Sapolsky přináší řadu pro laika překvapivých faktů. Třeba že testosteron oproti lidové představě nepodporuje vždy agresivitu, ale jakékoli chování nutné k tomu, aby si jedinec udržel své postavení. Takže „ve světě, v němž bychom postavení získávali za to, že se chováme co možná nejvlídněji, by byl testosteron tím nejprosociálnějším hormonem vůbec“ (podobně jako alkohol vyvolává agresivitu jen u lidí, kteří k ní beztak mají sklony, a také u těch, kteří věří, že alkohol vyvolává agresivitu). Dočteme se i nepříliš povzbudivé zjištění, že naše mozky fungují rasisticky: „Když běloši spatří černou tvář, která se jim ukáže tak rychle, že to nejde vědomě zaznamenat, aktivuje se amygdala.“ Teprve pokud se tvář černocha zobrazí na tak dlouho, aby ji uchopilo vědomí, začnou pracovat jiné části mozku, které amygdalu utlumí.

Paviáni a vietnamský masakr

Ve druhé části knihy pak Sapolsky rozebírá jednotlivé oblasti s dobrým a špatným chováním související – koncept morálky, téma metafor, v nichž myslíme (a jimiž zabíjíme), otázku svobodné vůle (přičemž provokativně navrhuje revoluci soudnictví) a v závěrečné kapitole nazvané Vojna a mír i naše (ne)válčení.

Zde líčí dvě příznačné události: tou první je osud paviání tlupy, v níž zemřeli nejdominantnější samci (protože jako jediní měli odvahu vydat se na území sousední tlupy, kde zároveň sídlila turistická chata a kde se otrávili masem nakaženým tuberkulózou). Když se autor po letech k tlupě vrátil, zjistil, že vztahy v ní jsou na paviání poměry neobyčejně laskavé a přátelské, s minimem stresu. A co je důležité, ke skupině se mezitím přidali, jak je u paviánů zvykem, adolescentní samci z jiných tlup – a i oni následně „přijali její málo agresivní a vysoce afiliativní styl. Přenesla se na ně sociální kultura tlupy“. (Připomíná to pokus primatologa Franse de Waala, který dokázal zmírnit agresivitu makaků rhesusů tím, že je umístil do výběhu k mírnějším makakům medvědím.)

Jeden z amerických vojáků během masakru ve vietnamské vesnici My Lai

Foto: Wikimedia Commons

Druhá popisovaná událost pochází z války ve Vietnamu, kdy američtí vojáci zmasakrovali obyvatele vesnice My Lai. Sapolsky líčí nejen hrůzy páchané v jakémsi kolektivním opojení, ale i chování jednotlivců, kteří se na vraždění odmítli podílet, ačkoli čelili hrozbě vojenského soudu, nebo rovnou zastřelení, a nakonec chování tří vojáků – posádky helikoptéry, jež na místo přiletěla v průběhu útoku –, kteří dokázali masakr zastavit. Pilot vrtulníku podle autora „udělal něco nesmírně působivého a statečného, něco, co potvrzuje každé slovo, které v této knize pojednává o možnosti změnit během okamžiku kategorizaci my versus oni“.

Ve své více než sedmisetstránkové publikaci Sapolsky ukazuje, že biologické faktory člověka neurčují bezezbytku, i když zároveň předvídá, že co dnes považujeme za jistoty, bude vědcům budoucnosti pravděpodobně k smíchu. Především nám však dává naději: „Jedinci, kteří nejsou o nic výjimečnější než my ostatní, bývají nádherným příkladem toho, jakých nejlepších chvilek jsme coby lidské bytosti schopni.“

Štěpán Kučera (1985) je spisovatel a redaktor Salonu, jeho kniha Projekt Gilgameš (2019) je letos nominovaná na Magnesii Literu za prózu. 

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků