V mysli Karla Vachka. Petr Fischer nad filmem Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie

Filmu samotnému to nevadí, protože k mysli diváka proniká zcela přirozeně střihovou skladbou, jeho neurčitá forma je ale něco, co brání jeho základnímu zařazení, a tedy – vůbec ne paradoxně, nýbrž nutně – i osobnějšímu přivlastnění.

Patří už asi k lidské povaze, že potřebujeme mít nejprve mapu či základní orientační body, a teprve potom jsme schopni vstoupit do obrazového a lidského labyrintu a nechat se oslovovat jeho kouzlem.

U Vachka se tento problém řeší dvěma slovy: esej a román. Naznačuje se jimi, že film je vždy pouze nějaký neuzavřený pokus o výpověď určitého pohybu v mysli. Pokus o zachycení pohybu myšlení, ke kterému se umíme nejlépe dostat prostřednictvím dlouhého a rozsáhlého vyprávění. Toto vyprávění ale podle Waltera Benjamina nakonec opakovaně svědčí o ztroskotávání lidského snu uchopit tajemství či podstatu života.

Vachkův nový film, čtyřdílný, téměř šestihodinový opus nazvaný Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie (premiéru bude mít na zítra začínajícím MFDF Ji.hlava), je pozoruhodný mimo jiné tím, že tuto Benjaminovu tezi o esenci románu nejen nepřijímá, ale dokonce ji cíleně vyvrací, když se snaží dojít k mystickému základu, z něhož čerpá nejen umělecká tvorba, ale umění žít či žití vůbec.

Vachek, inspirován především obřími plátny svého bratra, malíře Petra, se pokouší vytvořit film-všechno, jakýsi grand tableau, velkou nástěnku světa. „Nemůže tam být jenom něco, tam musí být všechno,“ říká ve filmu Petr Vachek, jako by komentoval ideový i intuitivní postup bratra Karla.

Už předchozí porevoluční snímky Karla Vachka – především tetralogie Malý kapitalista, zahrnující snímky Nový Hyperion aneb Volnost, rovnost, bratrství (1992), Co dělat? (Cesta z Prahy do Českého Krumlova aneb Jak jsem sestavoval novou vládu) (1996), Bohemia docta aneb Labyrint světa a lusthauz srdce (Božská komedie) (2000) a Kdo bude hlídat hlídače? Dalibor aneb Klíč k Chaloupce strýčka Toma (2002) – se vyznačovaly rozlehlostí, snahou zahrnout do dění filmového románu pokud možno všechno, co se děje. Klíčem vždy bylo ukazovat proměnu společnosti a jejího vědomí na něčem, co hned není vidět, přestože to organizuje život celku.

Vznikaly tak zvláštní pohyblivé mozaiky či konfigurace, jakési specifické mentální mapy, složené z myšlení „lidí centra“ i „lidí okraje“, na nichž si zpětně můžeme uvědomovat dějinné pohyby, které žijeme, ale které nejsme s to v běhu událostí intenzivněji vnímat. Vachkovy filmy proto také nejlépe a nejsilněji mluví s časovým odstupem, časem rostou, nabírají na intenzitě a chuti: zrají.

Komunismus a síť aneb Konec zastupitelské demokracie se od nalezeného románového postupu na první pohled nijak neliší. Znovu nám před očima roste zvláštní mentální struktura, na niž se sice díváme zvnějšku, která je nicméně jen zrcadlovým zachycením toho, v čem se denně nějak pohybujeme. Je tu ale podstatný rozdíl: zatímco v minulých filmech zůstával prostor dovnitř i vně víceméně otevřený, protože šlo o zachycení nějakého výseku časoprostoru, v Komunismu se Vachek snaží prostor zavřít k definitivní dokonalosti, chce vytvořit film-všechno, který bude působit podobně magicky jako obrazy jeho bratra Petra (případně jako obrazy Hieronyma Bosche, kde jsou zdánlivý chaos a shluk v konfiguraci velmi dokonale a přesně organizovány, jak dokazují malířovy kompoziční nákresy pod barvami, které nedávno odhalily rentgeny jeho velkých maleb).

Režisér Vachek šel k pokusu vytvořit dokonalost filmu-všeho dvěma cestami. Tou první je obrovský komponovaný sestřih vlastního díla, druhou pak přeplňování obrazů dalšími významy, které jsou odkrývány a vrstveny na sebe, jako bychom sledovali odhalování nějakých skrytých písem, kulturních palimpsestů.

Režisér je natolik fascinován moderní ideou sítě, že ji vidí všude. V mapách umělců a spisovatelů, v proudu obrazů velkých knih a významných politiků, v komponovaných citátech, které do plynoucích obrazů vnášejí starý literární řád. Všechny tyto sítě jsou zapleteny do základu žitého světa, nejsou nijak nahodilé, nýbrž tvoří jakousi mystickou strukturu univerza, která normálně není vidět, ale kterou bezpečně cítíme (cit má přednost před rozumem; je tu silný vliv Vachkovy sestry Ludmily) a kterou také můžeme „zviditelnit“ uměním – psaním, malováním, filmováním.

To, co Karel Vachek rozepisuje ve své knize Teorie hmoty. O vnitřním smíchu, rozdvojení mysli a středovém osudu (2004), se nyní snaží zobrazit na plátně: obrazem, jeho rekompozicí, hlavně však střihem, v němž, jak víme nejen od Orsona Wellese, tkví kouzlo filmu.

Jak říká sám Vachek: „Všímejte si, jak je to stříháno. Rozumíte, tam je skrytý ten vnitřní smích, já to viděl už nejmíň padesátkrát, a pořád se směju.“ A čeho si je třeba nejvíce citem všímat? „My se v životě držíme takových dvou provazů. Jeden, to je setkání s daností, s příčinami a následky, ten druhý, to je setkání s podstatou, které se taky říká bůh,“ vysvětluje v Komunismu podobně jako v knize Vachek. Bůh je ale pouze danost jiného druhu, dodává evidentně inspirován celostním myšlením Barucha Spinozy. Podle Spinozy se této uzavřenosti natolik bojíme, že ze strachu žijeme iluzi svobodné vůle, abychom se z té tíhy daného nezbláznili: „A přitom jediná svoboda, kterou máme, je zůstávat v Bohu…“

Pokud si od filmu Komunismus dokážeme odmyslet nesporný autoreferenční rámec, který může být pro mnohé obtěžující, neboť primárně opravdu sledujeme průzkum mysli Karla Vachka a jeho pokus zůstávat v bohu, ukáže nám film-všechno úplně nový svět.

Už to není jen panoptikum společnosti, kde se snadno setká Babiš s Dubčekem, Klaus s Krylem, papež s ekonomkou Švihlíkovou či historikem Tesařem a při jehož procházení se neubráníme očistnému smíchu, který je koneckonců smyslem díla, nýbrž vzniká komplexní struktura, vyznačující se provázáním sítí vzájemných odkazů a poukazů, jejichž čtení a interpretace poskytují velmi dobré vodítko na cestě ke svobodě, chápané již zmiňovaným Vachkovým způsobem. A tak je i síť ve smyslu, jak ji dnes běžně chápeme, tedy jakéhosi digitálního propojení svobodných jedinců, jen jiným obrazem, jinou konfigurací boha, jenž se stává tím, kdo nás může zachránit.

Film Komunismus chytá do této sítě vše, co je pro společnost důležité, ať je to politika, ekonomika, filosofie, nebo umění, a v tomto propletenci nachází střihem nějakou cestu a směr. Pokud se na něj těch šest hodin vydržíte dívat, rozkryje se postupně naše kultura jako pole tradičního mocenského boje, kde se válčí o nadvládu ideologie, jejíž sílu dokáže jen tu a tam zastínit osobní historické charisma. Kouzlo postavy, která vidí dál či hlouběji než rozumářský politik jdoucí po zisku peněz a moci.

Svou vírou v naše české muže, kteří vidí dovnitř světa, k podstatě, kterou tak úpěnlivě devětasedmdesátiletý Vachek hledá, je režisér místy nesmírně protivný. Jeho čtveřina „českých národních mystiků“ – Ladislav Klíma, Edvard Beneš, Jaroslav Hašek a Alexander Dubček – také vyvolává obrovské pochybnosti. Naopak Vachkova celoživotní umanutost a zaťatost na cestě za podstatou, často lidsky bezohledná a protivná, je nakonec velmi sympatická. Celý svět je strháván módou rychlosti a dynamiky – a Vachek dál točí pomalé a rozlehlé filmy, které se musí trpělivě a pečlivě číst, jako staré dobré romány plné životních tajemství a odhalení. Zkraje je to možná nuda a trochu i dřina, ale kdo vydrží první desítky minut, může si být jist, že na konci dostane svou sladkou pointu, rozkoš z filmu-všeho.

Věří v to i režisér Vachek, který by podobně jako jeho bratr malíř Petr chtěl svůj filmový obraz nejraději pokrýt neapolskou žlutí, vyjadřující pronikavou poznávací sílu slunečního světla, aureolu věčnosti. Snad se tato magická barva alespoň občas zableskne ve střihu, který nově nasvěcuje to, co Vachek celý život dělal.

A co s tím komunismem a sítí a koncem zastupitelské demokracie? Na cestě, kde se umíme zbavit ideologie (moci a peněz), protože se necháváme vést podstatou, jsme si všichni rovni; v rovnoprávném ideálu sítě takto svobodných lidí pak o nějakém zastupování nemůže být řeč. Ve svobodě zůstávat v podstatě nás přece nemůže zastoupit nikdo. A tady někde začíná komunismus…