Hlavní obsah
Odhalení pamětní desky obětem masakru v Postoloprtech Foto: Libor Zavoral, ČTK

To, co nás činí Západem. Ondřej Matějka nad dvaceti lety Česko-německého fondu budoucnosti

Před dvaceti lety vznikl Česko-německý fond budoucnosti, instituce, která všestranně podporuje vztahy mezi námi a našimi německými sousedy. Je na místě si položit otázku, k čemu je štědře dotovaná podpora česko-německých styků v současnosti vlastně ještě dobrá.

Odhalení pamětní desky obětem masakru v Postoloprtech Foto: Libor Zavoral, ČTK
To, co nás činí Západem. Ondřej Matějka nad dvaceti lety Česko-německého fondu budoucnosti

Přeshraniční vztahy jsou v dobré kondici, což je při vzpomínce na rozbouřená devadesátá léta skvělá zpráva. Ale je otázka, jestli se nestaly obětí svého úspěchu. Česko-německé vztahy jsou tak dobré, že už nikomu moc nestojí za pořádné promýšlení. V jedné věci přitom byly a budou těžko nahraditelné – je to totiž porevoluční dialog mezi Čechy a Němci, co naši společnost činí alespoň trochu západní.

Jedním z největších cílů samostatného Česka byla snaha začlenit se mezi vyspělé demokracie – a jednou provždy tak zodpovědět otázku, zda patříme spíše na Východ, nebo na Západ. Vývoj posledních let zavdává mnoho důvodů k pochybám, zda jsme v tomto uspěli. Ale o to důležitější je zviditelňovat, v čem se příběh české proměny v západní společnost podařil.

Můžeme to slyšet neradi, ale k pilířům Západu nepochybně patří kritická reflexe vlastní minulosti a ochota pracovat na své proměně, která z takové reflexe vychází. Co se týče společné historie Čechů a Němců, mám za to, že takovou proměnou procházíme.

Po roce 1989 nabyla vazba k západnímu sousedovi rychle a nečekaně na naléhavosti. Vyjasnění vzájemné konfliktní minulosti se stalo nejdůležitějším úkolem nové etapy ve vztahu s Němci – a koneckonců i velkým společensko-politickým úkolem mladé demokracie. Pochopitelně že nesnadným.

Kdo si ještě vzpomene, jakým strašákem se pro čerstvě svobodnou českou společnost najednou stal jistý Franz Neubauer? Vlivný bavorský politik a předseda Sudetoněmeckého landsmanšaftu, který o vysídlení Němců z Československa běžně mluvil jako o genocidě. Na Miroslava Sládka si možná pamatuje leckdo, ale ví se po těch letech ještě, jak významná část jeho podpory plynula z agresivních protiněmeckých výlevů? Pro oživení dobové atmosféry, která byla Němců a sudetských Němců plná, stačí na internetu vyhledat legendární scénku z České sody o Škodě Henlein.

Vlastní průběh dialogu lze popsat jako zvláštní provázanost dvou souběžných jevů. Z Německa, zejména z Bavorska, stále přicházely nepříjemně kladené otázky a požadavky, pociťované českou stranou jako nátlak. Jen velmi pomalu se sudetští Němci tohoto diktujícího tónu zbavovali. Zároveň si musíme přiznat, že na přecitlivělou českou stranu mohla jako nátlak působit i původně vstřícně zamýšlená gesta. Přičemž svou roli v tom hrál i obyčejný pocit studu a ponížení, který zažívali mnozí místní tváří v tvář německým rodákům, když ti na náměstích či na návsích zubožených pohraničních obcí vystupovali ze svých parádních západních aut.

Jakoby z jiného konce se však v té době začal odvíjet také pomalý, ale stále sebejistější příběh nalézání nového porozumění oné „německojazyčné části“ našich dějin. Lidi začala zajímat německá minulost jejich chalupy, obce, kraje, objevovali v ní lokální osobnosti i velké kulturní a podnikatelské výkony. Možná k tomu bylo potřeba trochu sebevědomí plynoucího z toho, že už se v obci něco opravilo, že už se nemusíme jen stydět. Možná se nám také zalíbilo, jak moc nás tento, byť už jaksi dějinami odvátý, německý svět českých zemí vtahuje do velkého světa za hranicemi, kam měli Němci z Čech skrze svou mateřštinu vždy blíž než my Češi. Německá minulost se začala stávat částí naší historie, tedy příběhu, který si sami o sobě chceme vyprávět.

Pamětní deska obětem masakru v Postoloprtech

Foto: Libor Zavoral, ČTK

Zájem o atraktivní příběhy úspěchu časem nutně musel najít své zrcadlo také v temných případech křivd, spáchaných při vyhánění Němců. Ztěžka a za velkých emocí se začaly objevovat pamětní desky a pomníčky, připomínající tragické události v Postoloprtech, v Novém Boru a jinde. I dnes takové případy jitří emoce, ale standardem už je tyto křivdy veřejně uznat, a ne se tomu vyhýbat.

Dají se při zpětném pohledu zrekonstruovat příčiny pozitivního vývoje česko-německého dialogu? Jen stěží. Lze však popsat, skrze jaké chyby jsme se k němu propracovali.

Zaprvé, průlom nenastal, jak si to mnozí Němci představovali, tím, že by Češi přijali jejich výklad událostí. Dialog neznamená, že jedna strana dotlačí druhou k uznání své pravdy.

Zadruhé, dialog nevznikne ani pouhým diskutováním. O česko-německých vztazích se sice debatovalo na všech možných úrovních, ale ke skutečnému dialogu je kromě setkávání třeba ještě vklad jiného typu. Samotná – byť intenzivní – výměna názorů může taky docela dobře vést jen k utvrzování ve stávajících postojích a spor spíše prohlubovat.

A zatřetí, k dialogu nestačí ani samotná empatie. Umět si vzájemně naslouchat či vlastními slovy převyprávět příběh druhé strany je sice důležité, ale nakonec přece nemá jít pouze o utišení emocionálního konfliktu. To je jen předpoklad dialogu, nikoli jeho smysl.

Dialogem chceme objevit nový pohled na věc, posunout se dál, proměnit se. Právě takovou proměnu, byť ještě dlouho ne dokonanou, zažívá česká společnost ve zmíněné ochotě změnit svůj přístup k našim německým dějinám. Podstatné přitom ani tak není, co všechno jsme se o nich dozvěděli. Jde o zkušenost s tím, že je nutné stále hledat pravdivý obraz své minulosti, a to i tehdy, musíme-li si přiznat, že má více stínů, než jsme si byli zvyklí myslet. A tato zkušenost úzce souvisí s další, ještě důležitější, totiž že nám schopnost proměny obrazu své minulosti, a tudíž i proměny náhledu na sebe sama, dává pevnější půdu pod nohama, než když si umanutě oprašujeme přívětivý obrázek o tom, jací jsme a jak to tehdy bylo. Díky ochotě k takové proměně se stáváme o kousek svobodnější. Svobodná společnost se totiž mimo jiné pozná podle toho, že se nebojí: ani své vlastní minulosti, ani poznání, které z ní může vyplynout.

Příběhů, které by nás přesvědčivě vedly „na Západ“, nemáme na rozdávání. Ten česko-německý ovšem takovým příběhem je. Neměl by být zapomenut. Byl bych rád, kdybychom dvacáté výročí vzniku Fondu budoucnosti vnímali také jako příležitost k udržení pozornosti v otázce, nakolik se daří pokračování té pracné podoby českoněmeckého dialogu. Té, která vede k proměně společnosti. Nemělo by to být jen v zájmu fanoušků česko-německé spolupráce. Je to v zájmu všech, i těch, pro něž jsou česko-německé vztahy nudné tím, jak jsou v pořádku.

Ondřej Matějka (1979) je náměstkem ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů a členem správní rady Česko-německého fondu budoucnosti.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků