Článek
Vyšlo desáté album nestora west coast rapu…, přečteme si na serveru Muzikus. cz. Zní to hrdě, tvrdě, a hlavně odborně. A kdybyste náhodou nevěděli, co to je west coast rap, určitě si rádi počtete o novinkách v postjazzu, metalcoru, indie punku nebo glam grunge.
Vysoká informační hodnota těchhle nálepek ohromí každého čtenáře. I novinář je šťastný, najít správnou škatulku je nejsnazší způsob, jak psát a nepřemýšlet. Pak už stačí jen kultovního (jeho sláva dorazila až do Čech) interpreta vymezit vůči mainstreamu (střední proud by mohl někomu znít sympaticky), vypsat historii jeho domovského labelu (říct vydavatelství by smrdělo komercí) a sesmolit seznam známých jmen, se kterými spolupracovali členové jeho doprovodné kapely. Tím máme standardní hudební recenzi v cajku. O hudbě jako takové se z ní sice nedá zjistit nic, ale pěkných pár set znaků zabere.
Nálepková mánie, vytváření nových a nových nesmyslných žánrových kategorií pramení ze zmatku časopisů a udílečů hudebních cen. Obor jim bují pod rukama, a tak musejí neustále přeskupovat šuplíčky, kombinovat je (jeho tvorba stojí na hranici funky, soulu a electropopu), otevírat megadeštníky, pod které se vejde všechno (world music), a nakonec zjišťovat, že čím dál víc kapel, hudebníků a písniček se jim stejně nevleze nikam. Zoufale pak vymýšlejí další a další škatulky (jen heavy metal má na wikipedii 45 podžánrů), které stejně nic neznamenají (indie hudba je už dneska všechno, co se neprodává v Kauflandu u pokladny).
Jak z toho ven? Žánrové berličky pro slabodušší recenzenty má každý umělecký obor. V hudební publicistice se ale přemnožily jako potkani pod výměníkem. Možná by stálo za to začít zase vymýšlet trefné metafory na konkrétní hudbu. Co?
