Článek
Vzduch proudící z balkónu byl středomořský, ale jeho kocovině to nepomáhalo. Otevřel pravé oko na škvírku, Eliška seděla před zrcadlem a vtírala si do tváří krém. Asi opalovací, pod bílou halenkou jí prosvítaly růžové plavky. Uvědomil si, že ho čeká den na pláži a přijal to jako trest. „Jak je?“ zeptala se soucitně, neboť byla jeho doživotním obhájcem. „Líp,“ zalhal, aby si nemyslela, že se z trestu bude vykrucovat. Byla i jeho doživotním soudcem. Bez povzdechu odhodil přikrývku a bez vrávorání došel do koupelny. Při sprchování si hvízdal, aby slyšela, jak se na pláž těší.
U snídaně, podávané na hotelové terase krutě nasvícené sluncem, se omezil na černou kávu a vodu. Pozorovala ho s chápavým úsměvem, ale její vcítění nebylo důsledné. Kdyby bylo, necpala by se smaženými vajíčky, necákala by na ně kečup a hořčici, což jeho ovládanou kocovinu znovu rozdráždilo. Naštěstí byla vegetariánka, takže pach horké slaniny k němu zalétal jen od servírovacího pultu.
Veronika Holcová: ilustrace k povídce Humří oči
Na pláži vybrala lehátka v první lajně, daleko od baru, v zóně, kam dopadaly míče uřvaných spratků. Roztáhl slunečník a během jejích žertovně pojatých vzpomínek na trapné chvíle na nočním letišti sebezáchovně usnul. Poslední zachycená informace, týkající se notebooku, mu pak nezpracovaně rotovala ve snech a nakonec ho probudila.
Slunce vrcholilo, malátně zvedl tvář z loužičky potu. Nad Eliškou se skláněl thajský masér. Kolena měl zabořená v rozpáleném písku a štíhlými prsty jí rytmicky přejížděl po páteři jako varhaník. „Vylaďuješ se?“ „Hmmm. Slast. Chceš taky?“ „Ne… Co je s tím laptopem?“ vzpomněl si. „Nechal jsi ho v košíku…“ „V košíku?!“ „Za tím rentgenem. Byl jsi úplně namol!“ Thajský masér se usmál, některým českým slovům už zřejmě rozuměl. „A kde je teď?!“ rozčileně si sedl. „Zachráněný. Všimla jsem si, jak ho odnášejí policajti. Chtěli už volat pyrotechnika!“ „Jsi anděl.“ „Já vím,“ usmála se a pak se překulila na záda. Masér jí zkoumavě přejel dlaněmi břicho. Plné vaječiny.
Usoudil, že teď nebo nikdy a odešel k plážovému baru. Než masáž skončila a udělala z ní mladou ženu, stihl se taky srovnat. Pak vběhl do moře. Bylo vlažné jak jihočeský rybník a téměř i tak rovné. Jenom průhlednější. Když minul bójky, přes rameno se ohlédl. Ale nedohlížela. Spočívala na lehátku ve faraónské pozici, ruce zkřížené na prsou, bradu sebejistě vytrčenou, mysl na volnoběhu.
Před večeří jí natřel záda, dotýkaná sardinským sluncem a thajskými dlaněmi, krém už mu nesmrděl tak jako ráno a v jídelně to vonělo grilovaným masem. Krájel propečený biftek, zaléval si ho kečupem a zapíjel červeným vínem, jí doléval bílé, protože k salátové míse pasovalo líp.
U vedlejšího stolu seděli Němci, i jídelní lístek byl v němčině, ale oni si vybírali humry přímo z akvária. Viděl, jak Eliška soucitně krčí čelo, a navrhl, že si přesednou na terasu. Ale odmítla, v jejím utrpení byla zřejmě přítomná i fascinace. Elegantní tmavozelený humr couval před síťkou kuchaře a bezmocně mlátil svázanými klepety. Po uvaření potupně zčervenal a otec německé rodiny ho vyfotil, než sáhl pro kleštičky.
V pokoji, když vegetariánku vyladil ke spánku, vyndal z kufru zachráněný notebook a odnesl si ho na balkón. Diplomová práce problémové studentky čekala na ploše na jeho odborné posouzení. Téma se týkalo začleňování Romů do většinové společnosti, ale už na dvanácté stránce odhalil, že zpracovatelka začleňování nevěří. Navíc mu na balkón vtrhli komáři, nasvícená obrazovka je přilákala.
Zapálil si obrannou cigaretu a přinesl z lednice dvě miniaturní lahvičky whisky. Opovážlivost diplomky to sice nezmírnilo, ale aspoň to snížilo jeho kritičnost. Otázka ovšem je, co při četbě bude pít oponent, napadlo ho u odstavce: Když to bývali ještě cikáni, bylo to snazší. Přejmenováním na Romy jsme jim vzali minulost a přibrali je k vlastnímu osudu, kde místo táborových ohňů září televize.
„Pojď spát!“ ozvala se ze sarkofágu Eliška. „Jen dočtu kapitolu.“ „Je to dobré?“ „Je to průšvih.“ „Tak jí to vrať,“ zívla.
„Nekaž si dovolenou!“ radila v dalších nocích, pokaždé když vyplula ze svých snů a viděla ho na balkóně držet vartu. Ale lednici hotelová služba pravidelně doplňovala, a tak vydržel až do poslední stránky diplomové práce.
Nebyl to jenom průšvih, bylo to neobhajitelné. I kdyby byl oponent pod obraz. Usnul až nad ránem a zdálo se mu o koních.
Probudilo ho cinknutí, textová zpráva: JSEM NA SNIDANI. JE DESET!!! Sedl si a v protějším zrcadle přistihl své vzpurné oči. Ale teplá sprcha ho zklidnila, vrátila k pocitu sounáležitosti. Na terase voněla káva a otevřenými dveřmi do jídelny viděl Elišku, stála u akvária a nešťastně pozorovala humry. Už zbyli jen dva, velký a malý. Možná příbuzní. Němců taky ubylo, ale to bylo bohužel jen dočasné, před polednem měla dorazit nová várka. V tom kratičkém mezičase zlevnili na pláži ceny, a tak si Eliška dopřála další thajskou masáž. Plaval až ke skalnímu převisu a těsně před ním objevil zátočinu, kde kotvily rybářské bárky. Vypadaly funkčně, ne pohlednicově, a ke kůlům byly připoutané jen provazy. Ale neměl ani nůž, ani mapu, ani pas. A ani žádný důvod, pokud důvodem není bušení srdce.
| Lenko, jak trávíte čas v karanténě? Nouzový stav trávím s vnučkou Izabelkou, které je dvanáct a která je momentálně u mě „na bytě“. Chudinka si nejdřív myslela, že to budou skvělé prázdniny u babičky a přijela jen s malým „evakuačním“ batůžkem. Balila si ho sama. Brzy se ale ukázalo, že kromě lega a plyšáků bude potřebovat i učebnice, sešity a něco na sebe. Vyzvedla jsem jí to u její maminky v pekárně, návdavkem jsem získala krásné růžové roušky a elegantní černé gumové rukavičky. A pak už jsme si s Izabelou zavedly pravidelný režim dne.Po snídani učení, po obědě krátká procházka v parčíku, po večeři si pouštíme filmy a v noci konečně píšu. Když jdu dvakrát týdně na nákup, Izabela mi mává z okna, a když se vracím, otevírá mi domovní dveře bzučákem, abych se nemusela dotknout klíčů ani kliky. Pak na mě čeká v otevřených dveřích bytu a jako markytánka mi zadává pokyny v logickém pořadí: zout boty, sundat bundu, zahodit gumové rukavice, mýt si třicet sekund ruce a tak dále.Kromě vnučky se starám o nemocného syna, který má těžkou boreliózu, a tak mu nosím nákupy, vařím a hlavně mu dodávám kuráž. Po vyhlášení nouzového stavu jej totiž propustili z nemocnice, a tak marodí doma (páté patro bez výtahu).A ještě je tu filmová škola v Písku, kde vedu ateliér scenáristiky. Výuka a konzultace probíhají přes internet, ale tři z mých studentů mají do poloviny května odevzdat bakalářskou práci, a přestože doufají, že termín bude posunut, nutím je, aby mi posílali aspoň fragmenty toho, na čem pracují, a obratem jim posílám své připomínky.Takže se opravdu nenudím. Vedlejší kladný účinek karanténního režimu vidím v tom, že vnučka zvládla dělení velkých čísel, shodu přísudku s podmětem, naučila se hledat v mapě republiky a pravidelně si píše deník. Taky se překvapivě ukázalo, že ráda uklízí. Nechápu, po kom to má, ale pro domácnost je to přínosné. |
Noví Němci byli u večeře podivně zamlklí a střídmí. Ale když přijela sanitka s chybějícím členem skupiny, který v letadle zkolaboval, a už se vzpamatoval, otrnulo jim. Eliška s obavou sledovala akvárium. Na výlov však nedošlo, protože bylo půl desáté a kuchař už objednávky nepřijímal.
Když usnula, odešel s notebookem k hotelovému baru, kde Němci slavili zmrtvýchvstání. Sedl si do křesla naproti akváriu. Vážená slečno Kratinová, Vaše diplomová práce je zajímavá,… Velký humr na něj zíral přes sklo, malý spal.
…ale ubírá se poněkud jiným směrem, než jsem očekával. Při konzultacích jsme se sice shodli, že téma, specificky rozšířené Vaším osobním sociologickým výzkumem, slibuje rozšířený pohled… Podrážděně zvedl oči a opět narazil na ty vypoulené humří. Připadalo mu, že hledí zoufale. Objednal si cuba libre.
…ale to, co jste z toho vyvodila, nelze pokládat za vědecké hodnocení. Jedná se spíš o Váš osobní názor, podbarvený jistým způsobem vnímání, které, neuražte se prosím, pokládám za zastaralé, respektive překonané… Kývl na číšníka, aby mu dolil už jen rum. Cola by výtky příliš rozmělnila. Opravdu mě překvapuje, vážená slečno, že po pěti letech řádného studia, které mělo být dovršeno diplomovou prací, jakoby stojíte na počátku a teprve se rozhlížíte… Bezradně vzhlédl k akváriu. Z trubičky vzlínaly bublinky, malý humr naivně spal, ale velký narážel převázanými klepety do skla. Zdánlivě nedobytný tvor, jakoby vytažený z hlubin pravěku. Uložil dopis do konceptů, počítač k barmanovi a šel se projít k moři.
Probudilo ho vrčení. Po písku se blížil zametací pluh. Prochladle vstal z lehátka, slunce teprve vyjíždělo, viděl vracející se rybářské čluny a na mělčině se koupal thajský masér. Naze a s rozkoší.
„Kdes byl?“ vyhlédla z koupelny. „Jen se na chvíli projít.“ „Máš depresi,“ usoudila. „Proč?“ „No, že už nám to končí.“
Němci seděli u snídaně, číšníci jim chystali balíčky se svačinou, před hotelem čekal výletní autobus. „K večeři budou chtít humry,“ povzdechla si, „vsaď se.“ Pohlédl k akváriu. Malý bezstarostně popocházel kolem velkého. Ten nehybně ležel. „O co?“„O zmrzlinový pohár,“ navrhla. „Zmrzlinu nejím.“ „Stejně prohraješ,“ věštila smutně.
Odpoledne se zvedl vítr a přihnal mraky. Déšť byl chvíli příjemný, ale pak už ne, a tak se vrátili do hotelu. „Němcům to přeju,“ ušklíbla se a vyndala ze skříně kufr.
Povídka vyšla nejprve v Salonu a následně v knize Miliónový časy. Povídky pro Adru (Argo 2014).
Probudila ho až za soumraku. Němci seděli v jídelně a kuchař lovil humry. Malý vplul do síťky ochotně, bral to jako životní změnu, velký švihal ocasem a zadníma nohama celé minuty. Nevydržela to pozorovat, přenesla si zapékané těstoviny na terasu. Už nepršelo. Než dojedla, zašel do kuchyně. Humři rachotili v plastovém kontejneru a kuchař nožem na led vysekával díry do víka.
Při chůzi po pláži mu náklad ztěžkl, ale ona to nevnímala, vděčně se mu zavěsila pod paží a v lodičkách radostně klopýtala v písku.
V bárce si na humry posvítila mobilem, pak je s bleskem vyfotila. Na volném moři člun zastavil, rybář přetnul bílé pásky na tmavých klepetech, pak kontejner naklonili. Humři žuchli do moře a zmizeli. Otázka jedné vteřiny, uvědomil si. Ale něco to stojí.
Na terase jí objednal zmrzlinový pohár, přestože prohrála. Probořila lžičkou ledovatku a vylovila ze dna červenou hroznovou bobulku. Když k němu zvedla oči, neuhnul. „Co je?“ nevěděla. Nadechl se k té vteřině. „Pusť mě taky,“ poprosil.
---------------------------
Knihu Miliónový časy. Povídky pro Adru, kde najdete i povídku Humří oči, si můžete objednat zde.
