Článek
Ve výcvikovém táboře ve Slovinsku s velkou koncentrací vojska se v létě roku 1917 nakazil i Josef Jakubíček ze slováckého Veselí nad Moravou: Nazítří mě odvezli na voze do maďarské polní nemocnice v Kranji. Tato se nacházela ve staré škole u řeky Sávy. Dali mne na světnici a hned mi dali kroupovou polévku, a poněvadž jsem měl hlad, tak mi velice chutnala a hned se mně zdálo, že je mně lepší. Druhý den byla vizita, a poněvadž na velkou stranu šla ze mne krev, poslali mě na druhý den na jinou světnici. Bylo nás 10 pacientů, byli tu na úplavici, malárii, se žaludkama a jeden vídeňský žid na choleru a já jsem ležel vedle něho. Říkal, že už tam leží několik měsíců. Mě uznali, že mám úplavici. Nesměli jsme pít vodu ani sodovku a na pití nám vždycky přinesli kbelík čaje.
Alexander Novotný z Brna onemocněl v červnu 1917 poté, co se při hromadném ústupu pokoušel přeplavat Piavu. Měl štěstí, k vyléčení mu postačil rum: Šel jsem pak celé den a hledal jsem ten náš regiment. Přišel jsem tam a byl jsem načisto hotové. Pak, myslím, nějaké měsíc mě to drželo. Co šlo do mě, to šlo ze mě. A jednó mně náš hétman, moc dobré člověk, byl to Čech, povídá: „Co ti schází?“ Já mu povídám: „Pane hétman, drží mě to.“ Von povídá: „Nic si z toho nedělé, lehni si tam do křoví a vodpočiň si.“ No a tak jsem si vodpočal a potom mě vojáci vodvedli domů do ubikace. A když mě to tak drželo, tak můj kamarád povídá: „Ale já tě vykurýruju. Přijď ke mně.“ Tak jsem přišel k němu, von už byl lajtnantem. Měl tam půllitra rumu. Tak jsme si lehli do postele a nahýbali jsme si z feldflašky. Až jsme to vypili, tak povídá: „Počké, kamarád tam má ještě jeden půllitr, a von to nepije.“ Tak jsme vypili ještě toho druhýho půllitra a já, věřte tomu, já jsem z toho vozdravěl.
Jedenatřicetiletý četař Jaroslav Janda zažil vleklou průjmovou epidemii v italském zajetí na ostrově Asinara: Nemocní stáli v řadě na jedné straně za nízkou zdí, lékař na druhé straně, ale dosti daleko, asi 20 kroků od nemocných. Většinou všichni jsme měli průjem, silné nucení na stolici a křeče, už z nás nešlo nic než šlemy. Já musel chodit až třicetkrát za 24 hodin. Lékař se vždy stejně zeptal, kolikrát denně jde nemocný zajatec na stranu. Když dostal odpověď, že třikrát, dal bizmutový prášek, vše bylo v pořádku. Když mu odpověděl, že pětkrát, nedal nic, mávnul rukou, a to znamenalo: isolovat! Řekl jsem tedy třikrát a dostal jsem ten prášek, chodil jsem tam pak denně a léčení se opakovalo. Později jsem se rozhodl, že se pokusím dostati do nemocnice, doufal jsem, že tam budu léčen. Když jsem tam došel a ptal se na metodu léčení, dostalo se mi odpovědi, že nemocní průjmem jsou jen isolováni. Léky nedostávají, mají stejnou stravu jako v táboře… Se mnou to bylo zlé. Někdy i třikrát denně jsem nedoběhl včas na latrinu. Zvláště v noci. Jakmile jsem se v noci probudil, nečekal jsem, až se mi bude chtít na stranu, šel jsem hned, někdy jsem tam i šťastně došel.
Dalším závažným problémem byli paraziti, zejména vši. Nejenže mužům způsobovaly útrapy, ale byly vážným zdravotním rizikem, protože přenášely skvrnitý tyfus. Vojáci i zajatci tak museli podstupovat drastické odvšivovací procedury, při nichž byli zbavováni všeho ochlupení a cizopasníci v šatech se hubili horkou párou. Jaroslav Janda popisuje zážitky z podpalubí lodi cestou na Asinaru v prosinci 1915.
Byl jsem až v nejdolejším patře, chodilo se po schodech, elektrické osvětlení svítilo po celou noc. Spalo se většinou po třech na dvou postelích, já měl ale štěstí, měl jsem postel sám pro sebe. Slamníky byly vycpány mořskou trávou a bylo by se nám dobře spalo, ale bylo tam plno vší. Už jsem jim dávno odvykl, až nyní na lodi nás zase napadly. V noci třikrát až čtyřikrát jsem vstal, šel jsem pod elektrickou lampu, stáhl košili a chytal jsem vši, obyčejně 25 až 30 kusů na jednu léč. Za noc tedy 90 až 100 kusů. Bylo nás však málo, co jsme se čistili, a vší tam musely být statisíce.
V zajateckém táboře v Orléansu koncem roku 1916 zaznamenal Janda svérázný způsob odvšivování šatstva: Přišlo tam právě tou dobou několik tisíc čerstvých německých zajatců. Bylo to po velké bitvě u Verdunu. Ti zajatci byli tak ubozí, děti ještě. Chudinky, mundúr na nich plandal jako na holi a skoro každý druhý měl brýle na gumičkách, upevněných za uši. Zkrátka kanónenfutr. Prvně jsem viděl pak německé vši. Němec namočil špinavou košili a pověsil ji na drát na mráz, vši zmrzly a zčernaly, byly tak velké jako zrnka praženého žita.
Seriál o první světové válce nahlížené skrze korespondenci, deníky a paměti českých vojáků vzniká ve spolupráci s autory projektu Českého rozhlasu Polní pošta.
