Článek
„…moc daleko jsem to nedotáhl, neměl jsem fyzičku a pořád jsem taky zbytečně myslel dopředu nebo dozadu,“ zmíní se o své rané tenisové kariéře v knize Minulost v přítomnosti, kterou nechce považovat za paměti, AJL, pro blízké též Tonda nebo Toníček, Antonín J. Liehm. V novinařině i v životě to pro něj byla a je výhoda. Nebo není? Nebyla?
Mezi historkami, jimiž svou knížku prokládá jak ražniči cibulí (i v jídle myslí podobně, je mlsný a pořád přemýšlí, co ještě dobrého by se dalo…), píše také o setkání s Václavem Klausem. Na pařížské ulici mu tehdy, někdy v roce 1990, vycházející hvězda české politiky řekla: „Vy jste prostě peníze v emigraci vydělat mohl, ale nechtěl. Jenže vy i kdybyste chtěl, stejně byste nevěděl jak.“ A adresát lakonicky dodává: „A byl jsem definitivně odložen na smetiště dějin…“
Dneska ve svých osmasedmdesáti patří AJL do kategorie dědků. No ale jakejch dědků! Pohyblivostí, pamětí (ne tou vzpomínací a nostalgickou, ale sloní, kterou pořád poměřuje to, s čím se setkává dnes), nasazením, nezdolností bere chleba gerontologům. A pořád zlobí, všechny, kteří myslí jen na ten dnešní den, všechny, kterým paměť překáží a přemýšlení o budoucnosti je otravuje.
A tak je, myslím, tahle jeho knížka pro ročníky nejmladší, pro zvědavce, kteří chtějí vědět, jak to bylo, a nepotřebují mentora, leč zajímá je příběh. Pro lidi, které zajímá, co to bylo za dobu, že dědečkové a tatínkové volili komunisty či jimi sami byli, a co se to – s touhle historickou výbavou – děje dneska a proč. Proč je tatínek nekompromisní odéesák, když byl před patnácti lety svazák a komunista. Anebo proč jsou dneska na Západě tak populární kritici socialismu zleva. Proč je Amerika jiná než Evropa a vždycky bude. Například.
AJL je znamenitý vypravěč a touhle knížkou napsal to, co se od lidí jako on čeká. Napsal, jak žil, s kým se potkával, jak si občas rozbil hubu a jak se zas stavěl na nohy, jak (ne)obsluhoval anglického krále. Čím je unikátní? Je skeptik, ale chybí mu pesimismus, možná právě proto, že se na rozdíl od výše zmíněného politika umí pořád a dobře koukat do zpětného zrcátka.
Zdenko Pavelka s prvním číslem Salonu
Čtu si v jeho pamětech-nepamětech, bavím se a poznávám tu dobu, tu druhou půlku 20. století, ty paradoxy, v nichž se komedie měnily v tragédie a naopak.
Takhle to AJL píše: „Co s novou globální a kybernetickou civilizací? Upřímně řečeno, nemám tušení. Asi ho nemá nikdo, pokud není z těch hlupáků, kteří před sto lety věděli, že 20. století bude stoletím pokroku, míru, tolerance a demokracie. Navíc se mi to všechno nezdá zas tak strašně nové, leda v technologii. Nedávno se mě u večeře na španělské univerzitě zeptal spíš konzervativní katolický kolega: Vysvětlete mi, jak to, že jste všechno prohráli, přestože Marx měl pravdu? Někteří u stolu dvakrát polkli, ale já v duchu děkoval těm, kteří mě kdysi ve studijních letech donutili přečíst a opoznámkovat Kapitál. Jejich zásluhou jsem věděl, co má španělský kolega na mysli, a velice o tom přemýšlím. (Například o tom, jak Marx přečetl první průmyslovou revoluci, zatímco ta druhá na takové přečtení čeká.) Odpovědí je samozřejmě spousta, ale ať zkusím kteroukoli, otázka nezmizí.“
AJL se nestal tenisovým šampiónem, ale celý život činil něco a byl někým, bez čehož je každé společenství odsouzeno k otupění a zániku. „Jsem český novinář,“ je jeho odpověď na otázku, kdo že je.