Článek
Napsat 640 stran o ženských se hned tak někomu nepodaří. Jak se vám to stalo?
To má delší historii. Knížku jsem začal psát už v roce 1986 jako experimentální text – a tam toho o ženách z příbuzenstva, o holkách nebo milenkách vlastně moc nebylo. Experiment spočíval v tom, že jsem jaksi jen ve zkratce, zhuštěně a telegraficky formuloval historky a zážitky kolem své rodiny v jedné krátké větě za druhou. Byla to spíš literární provokace, objemem z toho ale mělo vyrůst jakési strukturní monstrum. A už tenkrát mi bylo jasné, že výsledek nebudu smět nikomu ze svých blízkých ukázat. V té bezohledné redukci na minimum bylo i něco agresivního. Když jsem matce naznačil, co píšu, dost se zhrozila. Ten „román“ jsem pak naštěstí nikdy nedokončil.
Ze soucitu s matkou a příbuzenstvem?
Ne, zkrachoval jsem na té hypertextové konstrukci. Věty byly očíslované, každá kapitola měla tři odstavce a ty byly většinou zredukované na jednu větu. Opticky, ale i v neúprosnosti to mělo blízko k bibli. Text byl zároveň plný odkazů na obsahově příbuzné věty v jiných kapitolách a to číslování jsem během práce musel permanentně korigovat, což byla hrůza, zvlášť na psacím stroji. Číst se tenhle konglomerát nedal, v podstatě to ale byl zárodek pozdějšího románu, pro mě jakási přehledná sbírka materiálu. Po skoro dvaceti letech jsem se do toho pustil znovu. Ohledy jsem žádné brát nemusel, z mé rodiny už nikdo nežil.
Erotika byla ale v dobách, o kterých píšu, skutečně všudypřítomná. Většina mužských měla střídavě různé milenky, u nás doma se o tom mluvilo otevřeně, bez morálních výčitek. Spíš bych tehdejší realitu zkreslil, kdybych v románu promiskuitu nějak zanedbal.
Sloužila tenkrát sexualita jako únik z reality, jako třeba chalupaření?
V knížce jde o všechno možné z Jiříkova dětství a mládí, tedy spíš z doby před sexualitou. Jde o dospívání a zrání uprostřed prolhané ideologie, rozpadu hospodářství a úpadku kultury, tedy všeobecného rozkladu. V tomhle kontextu je možné líčit erotiku trochu jinak – je vidět, před čím se tenkrát vlastně utíkalo.
Jiříkovy starosti o minulost jste psal rovnou německy. Co textu přinesla němčina?
Původně jsem myslel, že o téhle době budu muset psát česky, když jsem ji česky prožil. Po tolika letech v Německu to ale nešlo – mimo jiné proto, že má čeština zestárla a zaostala. Některé výrazy neznám nebo neznám asociace, které vyvolávají. Vrátit se k češtině by byl nesmysl. Němčina se mi coby pozdějšímu programátorovi svou přísnější strukturovaností líbila už na škole – je exaktní, zároveň plná koncentrované elegance. A je to mateřština mé babičky a matky. Čeští městští Židé mluvili německy. Babička se narodila za Rakouska a mluvila velice špatně česky, matka se česky naučila až ve čtyřech letech. Když přišla návštěva, mluvilo se německy. Takže němčina patřila k mé rodině a já se k ní oklikou vrátil.
Jakou roli pro vás hrají vaše židovské kořeny?
Patří ke mně ode dne, kdy mi to doma s velkým zpožděním prozradili. Potíže jsem s tím nikdy neměl, takže mi to v dětství vlastně bylo jedno. Byl jsem Čech jako všichni ostatní, doma jsme slavili Vánoce, Velikonoce. Historií rodiny jsem se začal zabývat až v Německu a odrazila se i v knížce, kde ale židovství postav tematizuju jen v náznacích. Musím také dodat, že matka byla komunistka a z Židovské obce vystoupila.
Jiříka převádí do češtiny Radovan Charvát, vybrané kapitoly překládáte vy, ve srovnání s německým originálem jsou ale daleko drsnější. Jak to?
Když jsem zkoušel sám sebe překládat s překladatelským respektem, tedy co možná věrně, zhrozil jsem se, jak se tím zkresluje charakter a tón originálu. Viděl jsem své německé věty najednou jinýma očima. Jiřík sice nemluví slangem, spíš všednodenní němčinou – ale i ta je ve srovnání s češtinou zatížená jakousi konstruovaností. Když se z němčiny překládá věrně a uhlazeně, působí český překlad šroubovaně až trapně. Čeština potřebuje víc hmatatelných detailů, konkrétnosti, šťavnatých popisů. Když mi Radovan Charvát moji verzi schválil – dokonce pochválil – spadl mi kámen ze srdce. Cit pro češtinu asi pořád ještě mám. Kniha by měla vyjít příští rok v nakladatelství Plus.
Média přinášela tři druhy zpráv. Pravdivé, ke kterým se dal v podstatě počítat jen sport. Pravděpodobné – předpověď počasí. U zbylých politických si člověk mohl být jistý, že jsou lež, cituji volně z knihy. Vy jste se v roce 1978 odstěhoval za německou manželkou do NDR. To jste si, co se týče svobody, asi moc nepomohl, ne?
Ve Východním Berlíně jsem politikou netrpěl tolik jako v Praze – byla to cizina, za kterou jsem se nemusel stydět. A já tam stejně žil jakoby exteritoriálně – nečetl jsem noviny, poslouchal jen západoberlínské rádio, díval se na západní televizi. A četl jsem německy všechno možné, co česky neexistovalo. Propašovaných knížek v Berlíně kolovaly spousty. Ale i Enderáci publikovali tenkrát literaturu, která byla v normalizační Praze ideologicky tabu. Mohl jsem si tak v Berlíně narychlo dohánět vzdělání – estetiku, dějiny, uměleckou avantgardu.
Já se v Německu vyvinul úplně jinak, než kdybych byl zůstal v Praze, a to i politicky. Mí kamarádi byli povětšinou ovlivnění západoněmeckými levičáky. Já si z jejich iluzí o „jiném“ socialismu dělal srandu, plno věcí jsem ale musel akceptovat – a korigovat své přehnané idealizování Západu.
Čím jste se tenkrát živil?
Pracoval jsem jako zámečník. Musel jsem se oficiálně něčím živit, i když se v Berlíně příživnictví nestíhalo zas tak přísně jako v Československu. Soukromý zámečník v naší ulici sháněl zaměstnance a já se chtěl naučit nějakému řemeslu. Taková náhoda. Věděl, že to neumím, krátce předtím nám doma totiž montoval zámek do dveří. Zaměstnal mě s pocitem, že za dva měsíce zase odejdu. A já u něho zůstal deset let. Bavilo mě to a i ideologicky jsem měl pokoj. Předtím jsem ještě krátce dělal vychovatele ve školce, ale tam mi to nešlo. Neměl jsem žádnou autoritu a děti mě nebraly moc vážně. Od roku 1991 jsem na volné noze díky tvůrčím stipendiím. Měl jsem štěstí, podpořili mě skoro vždycky. Spousta z těch stipendií mimochodem už dneska neexistuje.
Uvažoval jste někdy o emigraci z východního do západního Německa?
Ano, na jaře 1989. Koncem osmdesátých let ve Východním Berlíně stagnoval už i literární underground a já měl s blízkými kamarády dost konfliktů. Jako jediný z kolegů jsem se pak přidal k Novému fóru (východoněmecké občanské hnutí podzimu 1989 – pozn. red.) a podílel se na převratu. Ale předtím, tedy koncem sedmdesátých let a v první polovině osmdesátých, byl ten disidentský literární život velice produktivní. Mohli jsme si bez velkých represí dělat, co jsme chtěli, policie nás nechávala na pokoji. Ve Východním Berlíně nás chránila i blízkost Západu, tedy faktická přítomnost médií. Ze špiclů jsme strach neměli. Dodatečně se bohužel ukázalo, že jejich role byla dost centrální – dva z nich byli vydavatelé samizdatových časopisů a jeden, básník Sascha Anderson, organizoval leta letoucí ilegální čtení a umělecké akce.
Neměl jste klid i díky tchyni, významné spisovatelce Christě Wolfové?
Ona byla samozřejmě figura, kterou si nechtěli rozzlobit. Ale ani lidem bez podobného příbuzenského vztahu se nic moc nestalo. Nebezpečnější to samozřejmě bylo v provinčních městech. Viděla jste film Životy těch druhých? I díky němu lidé získali pocit, že Enderácko bylo policejnější stát než Československo. Že se tu všichni třásli strachy a všechny byty byly plné štěnic – to je ale naprosté zkreslení reality. Pohyboval jsem se v kruzích, kterým byla směšná oficiální politika dost lhostejná. NDR byla ideologicky zabedněnější jen navenek – o jejím rozkladu zevnitř se třeba v Česku moc nevědělo. A enderáčtí intelektuálové byli ve východním bloku víc nalevo ne proto, že by věřili stranické propagandě, ale díky své orientaci na kritickou západoněmeckou inteligenci.
Odpovídá porevoluční vývoj vašim tehdejším představám?
Měl jsem štestí, že jsem literárně ani finančně nezkrachoval. Takže si nemůžu stěžovat. Plno mých dřívějších kamarádů je, na rozdíl ode mě, politicky dost jinde – částečně se z nich stali neúprosní levičáci. V porevoluční době jsem pochopil něco důležitého: Názory se formují dost iracionálně – v závislosti na osobní situaci.
Líbila se vám v poslední době nějaká česká kniha?
Já čtu dost pomalu a důkladně, takže si nestíhám přečíst ani důležité německé knihy.
Nečtu ani české noviny na internetu – neznám jména aktérů, nerozumím pozadí skandálů. Ale mám české občanství, tedy i český pas, a zůstal mi český přízvuk, který si možná nechávám trochu záměrně. V jistém smyslu jsem se jako Čech odrodil, nestal se ze mě ale přizpůsobivý Rádobyněmec. A teď při překládání románu oklikou zjišťuju, jak je ta čeština nádherná.