Článek
Velkolepý western Nebeská brána začátkem osmdesátých let způsobil tolik filmových katastrof jako žádný umělecký počin před ním: položil na lopatky produkční společnost United Artists; uspíšil konec éry „nového Hollywoodu“ a pomohl vrátit vliv na natáčení z rukou režisérů do rukou producentů; zmrazil zájem filmařů o žánr westernu, který během sedmdesátých let zažil slibné znovuzrození; zničil kariéru Michaela Cimina, do té doby obdivovaného tvůrce oscarového snímku Lovec jelenů (Cimino potom natočil ještě čtyři další filmy, které ve Spojených státech propadly. Ocenili je jen filmoví zvrhlíci jako Quentin Tarantino nebo porota festivalu v Cannes); a objevil se i jeden pozitivní účinek – po stížnostech ochránců zvířat se od té doby v Hollywoodu víc dbá na bezpečí zvířecích herců.
Letos se oprášená Nebeská brána po třiceti letech otevřela festivalům v Benátkách, New Yorku a Paříži, kde se dočkala nadšeného přijetí, a nyní se vydává do světa v nové edici DVD. Ciminovu svébytnou (a poměrně svévolnou) verzi příběhu o válce přistěhovalců z Evropy s bohatými rančery ve státě Wyoming označil ředitel benátského festivalu za mistrovské dílo.
Je to opravdu mimořádná podívaná v ryzím smyslu toho slova, svou rozmáchlostí a zároveň důrazem na detail připomínající realistické romány 19. století. Podle svých spolupracovníků chtěl Cimino natočit velký film a zapsat se do historie (což se mu povedlo tak jako tak), proto trval na dokonalosti každého záběru, a nechával tak kynout rozpočet filmu – vděčné historky vyprávějí, jak se natáčení na celý den zastavilo, protože režisér pozoroval oblohu a čekal na správné světlo, nebo jak herci museli absolvovat kurzy jízdy na kolečkových bruslích a jak se jednotlivé záběry padesátkrát přetáčely, než byl režisér uspokojený. Studio krachovalo a producenti dostávali od nadřízených výpovědi, ale divák se může radovat. Obrazivostí patří Nebeská brána k tomu nejpůsobivějšímu, co vzniklo nejen v rámci americké kinematografie, a kamera Vilmose Zsigmonda maluje na plátno až marnotratně krásné pohlednice. Kromě toho Cimino mistrně pracuje se zvukem (a tichem) a s filmovou hudbou.
Nejvíc pozornosti upoutává používání autentických rekvizit – každý kus oblečení či cedule na zdi podle režiséra vychází z dobových fotografií, protože prý i detaily, které nejsou na plátně vidět, ovlivňují výkony herců a duši filmu. Je zajímavé srovnat Ciminův vztah k fotografiím s přístupem jeho kolegy Roberta Altmana, který o dekádu dřív natočil western McCabe a paní Millerová. Altman většině svých herců nasadil na hlavy místo klobouků nevzhledné hučky; podle něj totiž to, co vidíme na zažloutlých obrázcích, neodpovídá denní skutečnosti – fotografování bylo v 19. století drahé, a proto se fotily jenom výjimečné, neobvyklé věci. Je pozoruhodné, že Altmanův i Ciminův film působí mimořádně autenticky – zdá se, že různé obrazy minulosti můžou stát vedle sebe a je na tvůrci, aby je učinil uvěřitelnými.
Na rozdíl od McCabea a paní Millerové – a možná i kvůli Ciminově hodinářské přesnosti – ale působí Nebeská brána chladně, nenabízí opravdový prožitek; pro sled působivě nasvětlených obrazů jako by režisér přehlížel lidi. Ačkoli je hlavní ženská postava v podání Isabelle Huppertové v každé druhé scéně nahá, film se vyhýbá skutečné tělesnosti a ani Kris Kristofferson v hlavní roli nemůže zahrát o mnoho víc než tradiční westernová schémata.
Současná verze Nebeské brány trvá skoro čtyři hodiny a není úplně snadné ji ukoukat – což nemusí být nutně problém, ale byl to jeden z hlavních důvodů komerčního propadu filmu v osmdesátých letech. Teprve po hodině a půl se dozvídáme první obrysy příběhu hlavních hrdinů a teprve po dvou hodinách se na plátně začne skutečně něco dít. Mezi tím vidíme nekonečný sled okouzlujících pohlednic.
Nebeská brána bývá chápána jako protipól Ciminova předchozího veleúspěšného snímku Lovec jelenů – jistý kritik po premiéře Nebeské brány vyjádřil podezření, že Cimino v případě Lovce jelenů prodal svoji duši ďáblu a ďábel si teď pro ni přišel –, ale přitom jsou si oba filmy až překvapivě podobné. Také u Lovce jelenů režisér překročil obvyklou stopáž i plánovaný rozpočet (což bylo rázem zapomenuto, když film získal pět Oscarů). V obou filmech najdeme spoustu dalších průsečíků: lásku dvou mužů k jedné ženě, Ciminovu zvláštní cudnost a důraz na tělesnou čistotu, pohled do komunity ruských imigrantů včetně dlouhých scén slavností a tanců, nebo poněkud přepjaté tragické finále; a také Vilmosem Zsigmondem úchvatně nasnímanou horskou i městskou krajinu a poněkud chladné zobrazení postav (s výjimkou scény zachycující ruskou ruletu ve vietnamském zajateckém táboře – tahle pasáž je tak lidská, až je nelidská, a zároveň je perlou ve šperkovnici filmového děsu). Zdá se, že Nebeská brána není protipólem, ale spíš přirozeným pokračováním Lovce jelenů – pokračováním, které se zúčastněným vysmeklo z rukou kvůli režisérově pochopitelné snaze zajít dál.
Nebeská brána si nezaslouží opovržení, jakého se jí třicet let zvlášť ve Spojených státech dostávalo, ale zároveň není ani velkým filmovým milníkem. Je příkladem toho, co se může stát, když se mladý šikovný režisér vymkne z reality a získá zdánlivě nekonečné prostředky k uskutečnění svého snu. Na druhou stranu by nebylo od věci, kdyby Nebeská brána ještě zasáhla do diskuse o podobě amerického filmového průmyslu, pootevřela otázku vztahu producentů a režisérů a přispěla k provětrání současného modelu, v němž tvůrci sešněrovaní producentskými společnostmi vytvářejí především filmy, které se dobře tráví a nepřekvapí.