Hlavní obsah

Naše představy o smrti jsou plné klišé, říká britská spisovatelka Jenny Downham

Právo, Klára Kolářová, SALON

Prvotina Jenny Downham (1964) Ještě než umřu posbírala několik cen za nejlepší knihu pro mladé čtenáře či ocenění deníku Guardian. Hlavní hrdinka, dospívající Tessa, umírá na leukemii a čtenář má možnost přihlížet jejím posledním měsícům. „Je hloupost předpokládat, že mladí lidé neřeší závažné problémy. Ale nic je neodradí spolehlivěji než mentorování. To je pak sebepečlivější narativní struktura k ničemu,“ říká spisovatelka.

Článek

Britské recenze byly vesměs velmi pozitivní a shodovaly se, že je vaše kniha hlavně hrozně dojemná. Neobáváte se, že se Ještě než umřu zařadí k výdobytkům populární duchovní literatury, která má svým čtenářům otevírat oči, ať už chtějí nebo ne?

Knížce, která je psaná s cílevědomým plánem rozplakat, se rozhodně vyhněte za každou cenu.

Literatura se pochopitelně snaží čtenáře dojmout, ale taky jim ukazovat nové obzory, seznamovat je s jinými světonázory a vůbec stavět docela odlišné reality, kde si pak každý může plakat až do omrzení.

Začínala jste jako herečka. Co má spisovatelská činnost s tou divadelní společného?

Pracovala jsem pro divadelní společnost, jezdila sedm let po Británii a předváděla krátké, improvizované skeče lidem, kteří by s divadlem normálně nepřišli do styku – vězňům, mladistvým v diagnostických ústavech nebo pacientům v nemocnicích. Strávila jsem tak dost dlouho dobu tím, že jsem se vciťovala do imaginárních postav a snažila se uhodnout, jak se asi cítí, na co myslí, jaké jsou jejich tajné myšlenky…

Dospívající hrdinka Tessa umírá několik let. Bylo snazší psát o odcházení dosud nezformovaného člověka?

Spíš to byla větší výzva. Tessa má seznam věcí, které chce stihnout předtím, než umře, a vzhledem k svému věku i zdravotním omezením musí vyvinout o dost víc vynalézavosti a nápaditosti, aby dosáhla, čeho chce. Obklopují ji totiž starostliví dospělí se svými pravidly a omezeními, která sice myslí dobře, ale člověk by z toho dočista umřel nudou.

Hlavně otec hlavní hrdinky si nechce přiznat pravdu…

Když už jsem stvořila Tessu jako ironickou a nebojácnou, musel být přítomen i někdo, kdo opatruje všechny marné iluze. Její otec doufá, že se všechno nakonec zlepší, má důvěru v medicínu, hledá útěchu v maličkostech. Je to až jeho dcera, která ho vyvede z ochranné jeskyně, a až tehdy může celý příběh skončit.

I když je to jasné od začátku knihy, stejně člověk doufá, že se Tessa uzdraví, a nepřeje si dočíst do konce. Je nechuť dočíst znakem pro dobrou literaturu?

Snažila jsem se ve čtenářích vzbudit liché naděje. Aby si od začátku nebyl jist rozuzlením příběhu. Je přirozené, že literatura se snaží navázat na lidské emoce a lítost. Tesse samotné je neodvratný konec ale jasný, nemá problém to zpochybňovat. Musí akceptovat fakta, aby mohla prožít klidně alespoň pár zbývajících měsíců.

Když jsem popisovala samotnou smrt, psala jsem tu pasáž celé hodiny a pořád nevěděla, jak na to. Opírala jsem se nejdřív o fráze jako zavřené oči, slzy a světlo na konci tunelu, ale brzy jsem viděla, že tudy to nepůjde. Naše představy o smrti jsou zaneseny spousty klišé. Nakonec jsem měla 22 000 zmatených slov a umrtvené ruce. Podstata z toho vysvitla až po dvou týdnech, kdy jsem to celé seškrtala.

Jenny Downham:

Jenny Downham: Ještě než umřu

Jenny Downham: Ještě než umřu Přeložila Kateřina Lipenská.

Eroika 2010

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám