Článek
Oka-mžiky, jako lusknutí prsty. Umožňují nám zachytit myšlenku, obsah chvíle, náhlou inspiraci. Podněcují naši zvědavost, rozdováděnou z řetězení asociací vlastních příběhů. Snažíme se jim porozumět. Porozumět běhu koček zachycených oka-mžikem, trmácivému stínu na dlažbě ulice, pohledu dítěte za oknem. Díváme se a v oku máme implementovanou dokonalou fotografickou závěrku, vždy nataženou, která dokonce občas i cvakne a pak nastane ta chvíle porozumění.
Přijmeme-li tezi, že autor o sobě nejlépe vypovídá svým dílem, tak se můžeme ptát: Kdo je fotograf Igor Malijevský? Jak se dívá na svět? Co nám přináší nového? Při přemýšlení o vhodném slově mě jako první napadá poctivost. Poctivost v řemesle, v zacházení se skutečností, ale především ve vyjadřování. Druhým slovem by byla otevřenost. A třetím pak pečlivost.
Igor Malijevský: Déšť, Paříž 2010, k vidění na výstavě Znamení dvou světů (společně s Romanem Burdou) na pražské Staroměstské radnici do 30. dubna...
Malijevský nám předkládá obrazové zápisky ze svého intimního deníku. Možná nebudeme rozumět hned napoprvé, možná musíme dýchat stejný vzduch, abychom porozuměli hlouběji, ale je to dráždivé vyzvání k hovoru. Toto jsou moje obrazy, takto se dívám, takto vnímám krásu světa oka-mžiku. A právě v této poctivosti dívání se, v poctivosti básníka, který překrývá ve svém díle stejnou měrou fotografie a texty, vidím Malijevského návaznost na nejlepší tradici české imaginativní fotografie – s její laskavou ironií, s její prezentací pocitů ohroženosti, touhy a sdílení, s jejím hledáním témat ve zdánlivé všednosti, s přesahy do snových obrazů, k surrealismu. A především s její prezentací znamení. Znamení, která potkáváme při pohybu městem.
Ano, autor je nepochybně městský člověk a přátelsky nám dovoluje vstoupit do svých měst a brát si z nich, kolik jen uneseme.
„Je to jen malá ilustrace toho, jak málo dnes umí naše kultura pracovat s něčím, co není dopředu naplánováno. (…) Například fotografie dnes staví výhradně na projektech, inspirovaná fotografie přestává být uchopitelná a tedy i teoreticky ospravedlnitelná,“ říká Igor Malijevský.
Ano, vystavené fotografie jsou pro mne zřídlem inspirace, návratem k obsahu fotografie v záplavě vyprázdněného formalismu umění konceptu. To celé podtržené lpěním na podstatě fotografie, na jejím klasickém zpracování v temné komoře, na okouzlení z postupného vyjevování obrazů ve vývojce. O svou radost se autor neváhá podělit s divákem přímo, bez jakýchkoliv zbytečných gest se nám dává všanc. Takové odhalování musí bolet a ne každý je ho schopen.
Igor Malijevský: Houpačka, Plasy 2002, k vidění na výstavě Znamení dvou světů (společně s Romanem Burdou) na pražské Staroměstské radnici do 30. dubna...
Mezi všemi vystavenými fotografiemi jsem našel jen jednu zachycující krajinu, byť se stopou lidské přítomnosti v podobě prázdného křesla. Celý vystavený soubor Znamení je potulkou po ulicích Evropy, po jejích zákoutích, po perifériích. A hlavně záznamem o znameních naší přítomnosti v nich. O očích, které se stále dívají kolem sebe, ať již ze zapomenuté stránky novin či z plakátové reklamy odrážející se ve výkladu bistra. O samotě, protože jenom samota umožňuje se dokonale soustředit a vnímat. A také o tísni, o tísni života. Ale není v tom rezignace, jen neustálé hledání krásy, zvedání hlavy a rozhlížení se kolem sebe. Neustálá připravenost otevřít se a nechat do sebe vejít královnu inspirace, pouze té sloužit, protože oka-mžik si ve své naléhavosti prostě nedá poručit. Malijevský své královně s radostí slouží, ve své otevřenosti, pečlivosti a poctivosti. A ona se mu za to odměňuje dary, dary náhody a dary inspirace, poetikou zachyceného oka-mžiku. Dary příběhu. Takové jsou jeho fotografie, fotografie básníka, fyzika, filosofa, učitele, moderátora a kabaretiéra. Dívejme se s ním.
Komentovaná prohlídka výstavy s Igorem Malijevským se koná 24. dubna od 17 hodin.