Nad knihou Česká vizuální poezie: E = x . periment na druhou
Předtím ani nikdy potom jsme v literatuře nebyli určovateli moderních světových trendů. Jiří Kolář, Josef Hiršal, Bohumila Grögerová a někteří další básníci úzkou škvírkou přes povytaženou železnou oponu nasáli v šedesátých letech svěží závan a stali se součástí tehdejší exploze v umění – od výtvarného přes film až třeba po muziku.
Knihu, která se toto nasátí snaží uchopit, edičně připravila Eva Krátká a vydalo ji nakladatelství
post
kost
most
Host
dost! Už zase seriózně. Jak jsem nastínil, jde hlavně o teoretické texty. Zmíněné tvůrčí duo Josef Hiršal a Bohumila Grögerová je v knize zastoupeno přednáškou o filosofii jazyka, statistické etice a současném literárním experimentu proslovenou v prosinci 1962 v Mánesu. Václav Havel rozmýšlí o konvencích, informaci a kódu. Zařazen je sem rozhovor Vladimíra Burdy s Jiřím Kolářem. Ctitelé undergroundu zbystřete, protože je tu otištěna i část diplomové práce Ivana Martina Jirouse na téma vizuální umění s přihlédnutím především k dílu Jiřího Koláře a Henri Michauxe.
A najdete zde také další jména: Jiří Valoch. Karel Milota. Antonín Brousek. Jiří Padrta. Aleš Haman. Zdeněk Kožmín. Vladimír Mikeš. Ladislav Novák.
Josef Hiršal (vlevo) a Jiří Kolář v kavárně Slavia na snímku z roku 1997.
Foto: Tomáš Železný, ČTK
Zcela zásadní je ovšem úvodní studie samotné editorky. Teoreticky fundovaná, fundovaně kritická, literárněvědná.
„Pokud je estetika klasická, je ontologicky spjata s určitými přírodními fakty a individuálně-ontologické zaměření patří k rysům její klasičnosti. Bense tvrdí, že oproštění od individuálního objektu je možno hledat jen v přechodu od ontologické k sémantické orientaci. Proto se nedá nadále vidět estetické bytí uměleckého díla výhradně v jeho individuální, předmětné oblasti, nemůžeme jej pojímat v klasickém smyslu jako individuálně rozpoznatelnou substanci, poněvadž musíme nahradit substan -ciální definici umění modální a strukturální definicí umění.“
Vyfutrované je to 98 odkazy drobným písmem dole na stránkách. Jaksi mimoděk tím Krátká připomene Hiršalovu Píseň mládí a jeho odkazy k odkazům k odkazům. Ze svého laického čtenářského hlediska můžu směle prohlásit: nerozumím, nerozumím, nerozumím, nerozumím, nerozumím, nerozumím, nerozumím, nerozumím, nerozumím, nerozumím, leč náramně se bavím.
Experimentální poezie neskončila s šedesátými léty a tato kniha rozhodně neznamená její definitivní zakonzervování, pouze shrnuje a hodnotí to podstatné v jedné z jejích vývojových etap.
Dnes je dokonce díky technologiím možné to, o čem se experimentátorským průkopníkům, majícím k dispozici pouze psací stroj, případně magnetofonovou pásku, ani nesnilo. Například Zuzana Husárová v projektu Enter:in' Woodies propojuje prostřednictvím počítačů virtuální svět s reálným, kombinuje slova a zvuky s pohyby lidského těla. Nicméně je faktem, že experiment v poezii už není fenoménem, který by hýbal současným literárním děním, a věnuje se mu už jen okrajová menšina výsostných intelektuálů. Je to, myslím, škoda.
…seděli jsme s Josefem Hiršalem a Ivanem Wernischem v Konírně a čekali, až nám přinesou víno, a když nám ho přinesli, Joska povídá: Na Arte dávali pořad o Africe – ne abyste ale Bohunce vyžvanili, že jsem se dopoledne válel u televize – a tam lvice strhnula mládě zebry a jeho matka jí šla vstříc, si to představte, zebra a zaútočila na tlupu lvů! Není v tom úchvat? Zrovna takovej úchvat je poezie…
Přesné. K tomu není co dodat. Pod to se lze jenom podepsat. Než se ale podepíšu, trápí mě drobet jiná věc, a sice
jsem zvěd
dav
zvědav
jest
li
misál
mi Salon
tu tone
toner
nerecenzi
otisk
ne
nebo snad ano?