Nad knihou Česká vizuální poezie: E = x . periment na druhou

Předtím ani nikdy potom jsme v literatuře nebyli určovateli moderních světových trendů. Jiří Kolář, Josef Hiršal, Bohumila Grögerová a někteří další básníci úzkou škvírkou přes povytaženou železnou oponu nasáli v šedesátých letech svěží závan a stali se součástí tehdejší exploze v umění – od výtvarného přes film až třeba po muziku.

Knihu, která se toto nasátí snaží uchopit, edičně připravila Eva Krátká a vydalo ji nakladatelství

post
kost
most
Host

dost! Už zase seriózně. Jak jsem nastínil, jde hlavně o teoretické texty. Zmíněné tvůrčí duo Josef Hiršal a Bohumila Grögerová je v knize zastoupeno přednáškou o filosofii jazyka, statistické etice a současném literárním experimentu proslovenou v prosinci 1962 v Mánesu. Václav Havel rozmýšlí o konvencích, informaci a kódu. Zařazen je sem rozhovor Vladimíra Burdy s Jiřím Kolářem. Ctitelé undergroundu zbystřete, protože je tu otištěna i část diplomové práce Ivana Martina Jirouse na téma vizuální umění s přihlédnutím především k dílu Jiřího Koláře a Henri Michauxe.

A najdete zde také další jména: Jiří Valoch. Karel Milota. Antonín Brousek. Jiří Padrta. Aleš Haman. Zdeněk Kožmín. Vladimír Mikeš. Ladislav Novák.

Zcela zásadní je ovšem úvodní studie samotné editorky. Teoreticky fundovaná, fundovaně kritická, literárněvědná.

„Pokud je estetika klasická, je ontologicky spjata s určitými přírodními fakty a individuálně-ontologické zaměření patří k rysům její klasičnosti. Bense tvrdí, že oproštění od individuálního objektu je možno hledat jen v přechodu od ontologické k sémantické orientaci. Proto se nedá nadále vidět estetické bytí uměleckého díla výhradně v jeho individuální, předmětné oblasti, nemůžeme jej pojímat v klasickém smyslu jako individuálně rozpoznatelnou substanci, poněvadž musíme nahradit substan -ciální definici umění modální a strukturální definicí umění.“

Vyfutrované je to 98 odkazy drobným písmem dole na stránkách. Jaksi mimoděk tím Krátká připomene Hiršalovu Píseň mládí a jeho odkazy k odkazům k odkazům. Ze svého laického čtenářského hlediska můžu směle prohlásit: nerozumím, nerozumím, nerozumím, nerozumím, nerozumím, nerozumím, nerozumím, nerozumím, nerozumím, nerozumím, leč náramně se bavím.

Experimentální poezie neskončila s šedesátými léty a tato kniha rozhodně neznamená její definitivní zakonzervování, pouze shrnuje a hodnotí to podstatné v jedné z jejích vývojových etap.

Dnes je dokonce díky technologiím možné to, o čem se experimentátorským průkopníkům, majícím k dispozici pouze psací stroj, případně magnetofonovou pásku, ani nesnilo. Například Zuzana Husárová v projektu Enter:in' Woodies propojuje prostřednictvím počítačů virtuální svět s reálným, kombinuje slova a zvuky s pohyby lidského těla. Nicméně je faktem, že experiment v poezii už není fenoménem, který by hýbal současným literárním děním, a věnuje se mu už jen okrajová menšina výsostných intelektuálů. Je to, myslím, škoda.

…seděli jsme s Josefem Hiršalem a Ivanem Wernischem v Konírně a čekali, až nám přinesou víno, a když nám ho přinesli, Joska povídá: Na Arte dávali pořad o Africe – ne abyste ale Bohunce vyžvanili, že jsem se dopoledne válel u televize – a tam lvice strhnula mládě zebry a jeho matka jí šla vstříc, si to představte, zebra a zaútočila na tlupu lvů! Není v tom úchvat? Zrovna takovej úchvat je poezie…

Přesné. K tomu není co dodat. Pod to se lze jenom podepsat. Než se ale podepíšu, trápí mě drobet jiná věc, a sice

jsem     zvěd
                 dav
              zvědav
jest
            li
                              misál
                              mi   Salon
tu          tone
             toner
                nerecenzi
otisk
                ne
                nebo snad ano?