Článek
Skrze Melancholii, její předehru a dvě symfonické věty, je společnost (můžeme jí snad dodat přízvisko západní – mluví se tu anglicky s britským, americkým, francouzským i německým přízvukem) popisována jako soubor jedinců, kteří se natolik sžili se svými umělými sociálními rolemi, jež naplňují na veřejnosti, v případě Trierova filmu na svatbě, že je nedokáží opustit už ani ve svém vlastním vnitřním světě.
Výsledkem je trochu orwellovské prostředí, kde nic nepůsobí přirozeně, kde panuje jen zdánlivá rovnováha, založená na tom, že si lidé své zajetí v neviditelném vězení neuvědomují. Možná i proto, že jsou jejich role skrze opakování rituálů znovu a znovu obnovovány a potvrzovány, aniž by se ovšem rozvíjely. A všichni se ze všech sil usmívají a snaží se na svatbě dodržovat časový rozpis.
Určitá vykonstruovanost takového modelu je zřejmá, i samotné Trierovy postavy jsou spíše konstrukty než reální lidé. To ale neznamená, že bychom se měli přestat dívat na plátno. Ostatně na podobné téma otroctví frází a rolí hovořil nedávno na stránkách Salonu profesor Ivan Vyskočil, když tvrdil, že je dnes vše už jako by hotové. Že jen napodobujeme, co jsme mockrát viděli, přebíráme modely chování, které jsou čím dál tím snadněji dostupné. Mimo jiné i skrz televizi a reklamu.
Celý tenhle koncept dostal v Cannes, kde byla Melancholie v hlavní soutěži, trochu tragikomickou pointu během Trierova tolik propíraného vystoupení na tiskové konferenci, kde začal žertovat o Hitlerovi a nacismu pod tlakem toho, že musí být vtipný a kontroverzní, že je to jemu přisouzená role – od novinářů i organizátorů festivalu.
Jen zdánlivý problém nastane, když se jeden člen Trierem popisované společnosti rozhodne na všudypřítomné předstírání rezignovat, doslova se přestane usmívat. V Melancholii je to nevěsta Justine v podání Kirsten Dunstové. Už nedokáže předstírat štěstí a propadne situaci případné – melancholii. Nejsilnějším náznakem toho je, když jí její novomanžel Michael věnuje fotku sadu na pozemku, který pro ni koupil a který má být příslibem společného spokojeného života. Ona ho poslušně ocení, prohodí odposlechnutou větu, že bude fotku vždy nosit při sobě, ale pak z místnosti odchází bez ní.
Aby Trier proměnu zvýraznil, je Justine původně schopnou reklamní kreativkyní, typickou reprezentantkou moderní konzumní společnosti. Její šéf, jeden z hostů na svatbě, ji dokonce úkoluje i během hostiny a pošle za ní svého pomocníka Tima, aby ji sledoval. Co kdyby z Justine během večera vypadl ten správný slogan k nové kampani. Po půlnoci je ale už nevěsta bez manžela i práce. Něco prasklo.
U Tima se na chvíli zastavme, je jednou z vedlejších postav a jeho pronásledování Justine má komické prvky. Mladík je příbuzný svého šéfa, ovšem ti dva mezi sebou nemají žádné tradiční vazby, ty vůbec v Trierově zobrazení společnosti chybí, případně jsou zásadním způsobem narušeny. A i mezi nadřízeným a jeho podřízeným je logika jasná – pokud Tim ve svém úkolu neuspěje, bude nemilosrdně propuštěn. Jeho šéfem vzpomínanou výhodou je, že nemá žádné vzdělání, je tedy snadno popsatelným listem. A hlavně ve scénáři funguje Tim jako první pokus o opětovnou stabilizaci situace. Když Justine skončí nezaměstnaná a bez muže, mladík jí okamžitě nabízí v obou oblastech své služby, jako by taková náhrada bylo něco logického. Justine už má ale tohoto světa dost a odmítá.
Jaké má vystoupení z takto zajeté společnosti podle filmaře důsledky? Justine se definitivně zhroutí. Neustojí nastalou prázdnotu, její deprese ji paralyzuje, není schopná pohybu. V umělém světě není pro skutečnost místo. Navíc se v něm jeví cize, nepřátelsky, ba nebezpečně. Okolí Justine přisoudí pozici blázna, odžene ji na okraj, obdaří ji nálepkou, která má sama o sobě problém vyřešit. Vlastně jí přiřadí novou roli. A rovnováhu tím ze svého pohledu obnoví.
Když jsem se po projekci o filmu bavil s jednou z divaček, měl jsem pocit, že i ona má tendenci Justine označit minimálně za protivnou.
Lars von Trier pozoruje to do sebe zahleděné (na jednom místě se odehrávající) lidské hemžení kolem jedné svatby se vzrůstajícím znepokojením, a když mu definitivně dojde trpělivost, na modrou planetu rovnou pošle planetu jinou (se jménem Melancholia), aby Zemi nárazem zničil. Prý nebude nikomu chybět. V tomhle má umělec přímo božské možnosti, zvlášť s příslušným rozpočtem. Perspektiva blížícího se zániku pak zcela obrací zavedený pořádek a Trier s temnou škodolibostí jemu vlastní čeká, co se stane.
Dokáží se lidé svých rolí, teď když už se i jim samotným ve světle nevyhnutelné zkázy musí jevit jako umělé, vzdát? Jak napovídá reakce Justininy sestry Claire (hraje ji Charlotte Gainsbourgová), naopak se ta závislost na rolích ještě více obnaží – nejdřív naservíruje snídani, pak utíká do vedlejší vesnice pro pomoc, jen stěží si dokáže uvědomit, jak je takové počínání tváří tvář konci života na celé planetě bláhové a marné. Potom navrhuje, že své poslední okamžiky stráví s nejbližšími, na terase, s vínem v ruce, za zvuků příhodné hudby – třeba Beethovenovy Deváté. Že je stráví nějak hezky, správně.
Na režisérovu otázku, proč by golfové hřiště u domu nemohlo mít 19 jamek, lidé v jeho filmu nemají odpověď. Claire se její umělý svět hroutí, panství bez rozloučení opouští majordomus, rozpadají se tedy i ony vztahy mezi nadřízenými a podřízenými.
Umělou vykonstruovanost lidského společenství tu Trier staví po romanticku do protipólu k přirozeným pravidlům chodu přírody, což bylo velkým tématem už jeho předešlého filmu Antikrist, kde teprve návratem ke kořenům přirozenosti (a do lesa) dospěl ústřední pár k opravdové katarzi. V Melancholii ale zašel Trier ještě o trochu dál. Tady už je příroda (reprezentovaná mimo jiné přepěstěným parkem nebo golfovým hřištěm) tak ovlivněna činností člověka, že se stává nevěrohodnou a do záhuby lidstvo doprovází.
Trier sám prohlásil, že je Justine dost podobná jemu samému. Jestli to tak režisér opravdu vidí (v minulosti se už párkrát nevyplatilo jeho slovům věřit), pak je Melancholia především film narcistický. Justine totiž jako jediná ví, co dělat, v nastalé situaci sílí, vše je pro ni znovu srozumitelné, protože vše kolem je skutečné, přirozené. Její instinkty zase začínají fungovat. Blížící se planeta je pro ni vlastně požehnáním. Nedokáže zánik odvrátit, ale dokáže k němu přistupovat rea listicky, věcně. Ona, která je předtím považována za blázna, je najednou tou jedinou normální. A spolu s jejím návratem na scénu získávají na důležitosti i tradiční rodinné vazby.
Ten obrat je fascinující, ale zcela v duchu logiky filmu.
Už jsem psal, že je to celé trochu orwellovský model, který se snaží popsat určité polohy naší společnosti, jejíž členové se ale ve skutečnosti pohybují někde na ose mezi Claire a Justine, někde mezi těmi všemi protiklady, na kterých Trier svůj snímek postavil. Teď jde jen o to, zda dánský filmař suše konstatuje, že máme tendenci se hromadně přesouvat k tomu méně protivnému pólu, či zda je to celé opravdu pouze velký apokalyptický žert.