Článek
Jakékoli mýty jsou však tváří v tvář otevřenosti filmových textů nesmyslné. Po okupaci v srpnu 1968 zahájilo Televizní studio Ostrava ilegální vysílání, jehož součástí bylo i postupné promítání husitské trilogie, které mělo posílit národní vzdor. Jeden z proklamovaných symbolů stalinistických padesátých let se tak stal symbolem odporu proti návratu k nim, protože si jej tak lidé prostě definovali.
Dalším paradoxem fundovaných soudů je obvyklé opomíjení Vávrova tvůrčího zrání ve třicátých a čtyřicátých letech. Věčné omílání témat husitské trilogie, vrcholných šedesátých let, vychování režisérů nové vlny a normalizačního poklonkování režimu jako by se stalo dalším mýtem. Kdo však připomene Cech panen kutnohorských s jeho mobilizační tendencí proti německé rozpínavosti? Kdo zmíní Humoresku dodávající národní sebevědomí prostřednictvím české hudby, a to v roce 1939, tedy dříve, než se k tomu odhodlali jiní režiséři? A neopomeňme ani jeho časté adaptace, které evokují otázku: Nemáme dnes kvalitní filmy inspirované současnou literaturou proto, že nemáme kvalitní literaturu, nebo proto, že dnešní Barrandov nemá Otakara Vávru?
Když se na jeho dílo podíváme v kontextu toho, že pouze tři roky jeho režisérské tvorby probíhaly v demokratických podmínkách (1936–1938) a další dva v relativně demokratických (1946–1947), nedokázal toho Vávra zrovna málo. A se zlomyslnou českou domýšlivostí dodávám trochu nekorektní otázku: Jak by asi v takových podmínkách uspěli Alfred Hitchcock nebo Orson Welles?