Článek
Od minulé sezóny vedete největší bavorskou činohru. Jak se vám daří uvádět na této tradiční měšťanské scéně témata 21. století?
Je pravda, že některé z her, které jsme po mém nástupu uvedli, byly pro toto město příliš velkými sousty. Albert Ostermaier například napsal k zahájení naší éry hru o bavorském „nad-otci“ Franzu Josefu Straußovi. Také jsme ve světové premiéře uvedli hru Franze Xavera Kroetze. A vůbec zcela vědomě nejdeme pohodlnou cestou, ale nasazujeme do programu také současná provokativní dramata – jako například Bozi pláčou Dennise Kellyho. Mně ovšem nejde o to, abych se podílel na hektickém uvádění světových premiér a prvních provedení. I konfrontaci s klasiky jsem vždy pojímal jako nutně současnou. To neznamená, že by se všechny mé inscenace odehrávaly v současnosti. Jde mi spíš o znovuobjevování starých známých her, snažím se na ně pohlížet nově a jinak, vidět je „tady a teď“. To je těžiště našeho programu: Například Frank Castorf režíroval Horváthova Kazimíra a Karolínu v nesentimentální, přímo brachiální verzi, z níž prýštila anarchistická radost z divadla. A v létě jsme uzavřeli první sezónu velice temně přečteným Snem noci svatojánské, který byl v očích Michaela Thalheimera spíš noční můrou.
Z inscenace Hořké slzy Petry von Kant (premiéra 3. březen 2012, režie: Martin Kušej)…
Divadelní zpracování Fassbinderových filmů jsou dnes oblíbená. Proč ale právě Petra von Kant?
Fassbinder napsal Petru von Kant nejprve jako divadelní hru, a to během letu do Ameriky. V té době vedl frankfurtské divadlo Theater am Turm. Později ji zfilmoval, aniž na hře provedl nějaké změny, tedy s výjimkou konce. Je to klasické drama s běžným rozdělením do aktů, přehledným počtem osob atd. Důvod, proč jsem ji inscenoval, je ale jiný: Nikdo neumí popsat souvislosti lásky a peněz a soustavně se proměňující spleť mocenského uspořádání v mezilidských vztazích tak dobře jako Fassbinder. Bylo velice zábavné znovu objevovat tohoto autora pro Mnichov, jehož nepohodlným synem byl. A zabralo to. V Mnichově zase vypukla fassbinderovská horečka.
Peníze a muži „zkazili“ naši civilizaci. Jaká je ale v tom role žen?
V mém výkladu jsou ženy emancipované – což znamená: stejně zkažené jako muži. V mé inscenaci Ďáblice přivede ženská hlavní postava jen pro svůj prospěch do zkázy dva muže. Šikovně využívá klasické role oběti a stává se oportunistickou pachatelkou. Právě inscenuji Ibsenovu Hedu Gablerovou. Ta nehne brvou a spálí mapu s plánem na záchranu světa. Podle mě nejsou ženy žádné loutky. Přispívají ke zkáze civilizace stejně jako muži. A tím víc jsou na jevišti vzrušující. Genderové debaty na divadle mě nezajímají. Proto také nepokládám Petru von Kant za hru o ženách. Fassbinder ji tak mimochodem také neviděl. Vzorem pro roli Petry von Kant byl on sám.
Autorka děkuje za spolupráci ředitelce festivalu Jitce Jílkové.