Hlavní obsah

Martin Dokupil Škabraha: Hodný, zlý i ošklivý. Od havlovských mýtů k poctivismu Andreje Babiše

Právo, Martin Dokupil Škabraha, SALON

Nesamozřejmá česká demokracie má sklon stávat se demokracií strachu. Neustále musíme zastavovat nějaké nebezpečí, které se na nás valí. Aktuálně je to Andrej Babiš, který prý ohrožuje liberální demokracii. Liberální demokracie je dobrá, Babiš je zlý a lidé by měli volit dobro. Ale ne vždy tak činí. Proč?

Foto: Petr Horník, Právo

Ze křtu knihy Andreje Babiše O čem sním, když náhodou spím, červen 2017

Článek

Protože politický režim není jen souborem institucí a pravidel. Je také svorníkem historického bloku, tedy určitého uspořádání materiálních a kulturních sil, které je výsledkem sociálních zápasů o různé podoby moci. Politický režim nemá jen formu, definovanou v ústavě, ale také určitý obsah, daný jeho místem v dějinách.

O polistopadovém režimu z tohoto hlediska platí, že to byl režim restaurační – měl znovu nastolit řád, který se pokusili zničit komunisté. Restaurace ovšem neznamená jen změnu pravidel, ale především přesuny reálné moci. A ty si vyžadují nějaké ospravedlnění, zajišťující souhlas veřejnosti s probíhající změnou. Spíše metodou idealizace než reálného portrétu zde načrtnu tři nejdůležitější figury, které po Listopadu toto ospravedlnění zaštiťovaly.

První centrum symbolické moci se logicky vytvořilo kolem Václava Havla. V situaci zlomu roku 1989 ztělesňoval Havel obnovení demokratické linie československých i českých dějin, a to ze dvou důvodů. První spočívá v tom, že byl výraznou postavou šedesátých let a asi nejvýznamnější osobností posrpnového disentu. Autorita chartistů a dalších představitelů občanské opozice zajišťovala, že se republika po pádu režimu mohla opřít o alternativní centrum moci v podobě disidentské paralelní polis, disponující kádry (byť skoro bez politických zkušeností) a také alternativním výkladem dějin.

Druhý důvod spočívá v Havlově rodinném původu, reprezentujícím kontinuitu s osvícenou buržoazií masarykovského Československa. Havel se nesnažil toto dědictví politicky vytěžit, nemohl se ho však ani zříci. V kultu, který se kolem jeho osoby časem vytvořil, jako by se pak sbíhaly dva národní mýty: ten o zlatém věku naší moderní státnosti (ostrůvek demokracie ve střední Evropě) a mýtus o národním mučedníkovi, který trpěl za pravdu. A podle litery „paragraf – šavle“/ teď dumej o právu, Havlíčku Havle, zpívá Jaroslav Hutka v písni nejen o Karlu Havlíčkovi Borovském.

Podobné mýty se hodí vždy, když je třeba po pádu starého režimu položit nový počátek. Existence nějakého zlatého věku umožňuje ukotvit revoluci v širším historickém rámci, a navíc dává možnost ospravedlnit nově se rodící režim jako nápravu křivd, způsobených vpádem historického zla. Ti, kdo během doby temna trpěli za svou věrnost hodnotám zlatého věku, jako by vykupovali chování konformní většiny, a tím dokazovali, že přes dílčí selhání je daná společnost stále hodna svých zakládajících principů.

Ztělesněním obnovení narušené kontinuity se staly restituce. Po období dominantně státního vlastnictví bylo třeba znovu vytvořit třídu soukromých vlastníků a restituce byly jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout. Slovo samo – ne náhodou blízké slovu restaurace – vyjadřuje obnovení nějakého předchozího stavu. To v tomto případě znamená, že kapitál má rozhodně víc než jen směnnou hodnotu: navrácený mlýn není jen položkou v portfoliu, je to mlýn například našeho dědečka, je to mlýn patřící do určitého příběhu. Majetek rovná se péči o svěřené dědictví, souvisí s individuální a rodovou identitou, a jeho vyvlastnění je tedy interpretováno i jako narušení osobní integrity. Restituce tak mají kromě distribuce zdrojů napomoci i k obnově hodnotového zakotvení, bez nějž by kapitalismus byl jen studené placení hotovými.

Orientace na hodnotovou racionalitu oproti racionalitě pouze instrumentální (omezené na osobní zisk) je hlavní charakteristikou havlovského tábora. To do něj mimo jiné přivádí řadu představitelů kulturních elit, překračujících klasická třídní zařazení k dělnictvu či buržoazii. Idealizovaným prostorem těchto elit je „třetí sektor“, občanská společnost, zavěšená na univerzalistických kůrech lidských práv a globálního humanismu. Prostě plná hlava starostí s celú tu Evropu, s vesmírem a vůbec všecko, jak zpívá v písni Pane prezidente Jarek Nohavica.

Že je morální rozměr restitucí značně iluzorní, protože dějiny původní stav nenávratně převrstvily, s nechtěnou ironií dokazují peripetie kolem paláce Lucerna, jehož část restituent Havel prodal Chemapolu, ovládanému bývalým agentem StB. Sebeobelhávající život v pravdě neobstojí před střízlivostí ekonomické racionality; teprve její přijetí nás činí skutečně svobodnými – tak nějak by se to aspoň dalo okomentovat z pozice ztělesněné druhou klíčovou figurou polistopadové restaurace.

Foto: Česká televize

Marek Daniel jako Václav Havel v seriálu České století, díl Ať si jdou (2014)

Reprezentuje-li Václav Havel pokus obnovit kontinuitu s morálním řádem zlatého věku, pak se jméno Václava Klause pojí s pokusem vybudovat kapitalismus naopak na principu radikální diskontinuity. Uměle vytvoříme jakýsi nultý bod či startovní čáru a národní bohatství vložíme do tržního banku, aby z něj privatizační ruleta vytvořila novou třídu vlastníků. V této liberální utopii je diskontinuita podmínkou rovnosti: nerozhodují zděděná privilegia, jen odvaha, talent, píle a štěstí.

Ano, jedná se o další iluzi, protože na startu rozhodně nepanovaly rovné podmínky, mimo jiné kvůli výhodám zděděným z politicko-ekonomických struktur starého režimu. Podstatné ale je, že se vlastnictví zkoncentruje do rukou nejschopnějších. Jejich sobecký zájem na maximalizaci zisku pak povede k efektivní alokaci zdrojů a z takto nastartovaného ekonomického růstu bude těžit celá společnost. Vlastnictví má být zbaveno veškerého sentimentu, který by úctou k tradičním jménům a značkám bránil rozlišovat, co má potenciál růst a co naopak patří na brownfieldy dějin.

Zatímco havlovská hodnotová racionalita spojuje osud demokracie se schopností jednotlivce (případně národa) překročit sobeckou perspektivu a jednat v zájmu obecného dobra, klausovská instrumentální racionalita vidí v obecném dobru naopak ideologický konstrukt zneužitelný k potlačování práv jednotlivců a oklešťování národní nezávislosti.

Podmínkou skutečné svobody je střízlivý pohled na lidskou přirozenost. Akceptujme, že se nikdy nevymaníme ze svého sobectví a z omezenosti vlastního rozumu; když jsme přesvědčeni, že mluvíme ne za sebe, ale za celé lidstvo, je to jen projev našeho ega, bažícího po moci. Všeobecné blaho nemůže vzejít ze sebelepších úmyslů, ale jen z otevřené soutěže, která dokáže egoismy účastníků vyvážit a překročit takříkajíc za jejich zády; to platí v ekonomice, ale i v politice, která má být soutěží politických stran, firem svého druhu.

Právě i pro svou větší svázanost se stranickou politikou se Václav Klaus nikdy nestal takovou ikonou polistopadového režimu jako Václav Havel. A pokud ano, tak spíše v negativním smyslu coby symbol divoké privatizace a omilostnění jejích zločinů.

Kontroverzní akt, jímž Klaus uzavřel své prezidentství, však můžeme chápat i jako výraz ne zcela zavrženíhodného poselství: nestavme sebepojetí naší společnosti na odsouzení těch, kdo selhali (ať již před rokem 1989, nebo po něm); jeli jsme v tom všichni, buďme tedy solidární a nehledejme obětní beránky. Schopnost neselhat je projev aristokratičnosti, aristokraty však vždy budou jen někteří z nás (často přitom z nahodilých důvodů). A byť je morální převaha na první pohled ušlechtilá, je to zároveň forma nadřazenosti a pro demokracii může být škodlivá.

Foto: Česká televize

Jaroslav Plesl jako Václav Klaus v seriálu České století, díl Ať si jdou (2014)

Oba Václavové, každý svým specifickým způsobem, přispěli k etablování a ospravedlnění nových polistopadových elit. Jenže pak tu máme ty, co nerestituovali, neprivatizovali, a nemají ani žádný jiný dar, který by je vynesl mezi elity. Na mnohé z nich nespravedlivě do padly vedlejší náklady ekonomické transformace, především krachy kdysi respektovaných podniků.

Slovy zmiňované Nohavicovy písně: Celých třicet roků všecko bylo v cajku / teď přišli noví mladí a ti tu řádí jak na Klondiku.

I kdyby ovšem privatizace proběhla bez tunelů, stále by tu byl problém související s restaurací samotnou: proměna třídních vztahů. Ve srovnání s předchozím režimem, který účelově pěstoval kult dělnické práce, znamenal pro některé skupiny přechod ke kapitalismu nejen oslabení ekonomických jistot, ale také relativní ztrátu prestiže a uznání.

To, co do české politiky nejefektivněji vnesl Miloš Zeman, byla nejen obhajoba zájmů neprivilegovaných vrstev, ale právě i reprezentace jejich pohledu na svět. Aniž by zpochybnil restauraci kapitalismu jako takovou, dal hlas lidem, kteří se pro nedostatek ekonomického kapitálu musí podbízet na trhu práce a pro nedostatek kulturního kapitálu musí mluvit, jak jim zobák narostl.

Větší míra emocí je u tohoto politického proudu ne zbytným prvkem, protože právě skrze emoční uspokojení (třeba z toho, jak to Miloš zase nandal elitám) lze vytvářet chybějící pocit uznání.

Apel na zneuznané zájmy a názory oslabené dělnické třídy tvoří racionální a pravdivé jadérko jinak lživých a nenávistných Zemanových výlevů. Například významnou součástí rétoriky odsuzující jednání ekologických aktivistů na Šumavě jsou odkazy na opomíjenou moudrost lesníků, jejichž práce, založená na bezprostředním, manuálním kontaktu se stromy, udržovala tamní hvozdy při životě; nyní má tato moudrost ustoupit „od života odtrženým“ městským intelektuálům a laboratorním badatelům, kteří se ke stromům musí připoutávat, protože je neumí obejmout.

Takový pohled na věc může imponovat nejen dělníkům, ale také vrstvě menších podnikatelů, jejichž činnost je oproti velkokapitalistům řídícím svá impéria z prosklených (a přitom neprůhledných) kanceláří ještě blízká světu manuální práce. Tento třídní průnik je východiskem přibližování klausovské a zemanovské politiky, jež si dobře rozumí v primátu hospodářského růstu nad lidskoprávními a ekologickými ohledy i v důrazu na roli politických stran.

S tím, jak do české kotliny a moravských úvalů čím dál více pronikala globální témata, jejichž promýšlení je doménou spíše havlovského tábora, našla pak klausovsko-zemanovská aliance další společný pilíř: obranu národních zájmů.

Foto: Petr Hloušek, Právo

Miloš Zeman a Andrej Babiš na Čapím hnízdě, duben 2016

Tři figury polistopadových prezidentů reprezentují určitá gravitační centra, kolem nichž se točil po litický diskurz české společnosti v posledním zhruba čtvrtstoletí; jsou jakýmisi kotvami hlavních ideologických proudů, jejichž třídní a kulturní zápasy a vzájemné ovlivňování z nás postupně udělaly víceméně běžnou evropskou demokracii.

První a v této chvíli jediný, komu se podařilo vytvořit zcela nové gravitační centrum, nezávislé na symbolické moci předchozích autorit, je Andrej Babiš. Vznik a vzestup jeho hnutí patří již do nové fáze společenského vývoje: kapitalismus je plně restaurován, vlastnictví koncentrováno a prostor pro politiku se zužuje na různé varianty otevřenější nebo skrytější oligarchie.

U Babiše najdeme prvky všech výše načrtnutých ideologií. Je hodný, protože protikorupční rétorikou staví morálku nad politiku. Je zlý, protože v konkurenčním boji nezná bratra či přítele, a to ani když jde o koaliční partnery. A je ošklivý, protože hovoří jazykem (s)prostého lidu. Současně ale celý Babišův projekt stojí na novém půdorysu. Jeho ideologii bychom mohli nazvat poctivismem. Hlásá třídní alianci poctivých podnikatelů a poctivých pracujících proti těm, kteří parazitují na produktivitě ostatních.

Tuto rétoriku však Babiš primárně namířil ne proti sociálně vyloučeným, ale proti třídě profesionálních politiků. Stylizuje se do role prostého člověka, který ve světě tradičních politických stran naráží na pro něj nepochopitelnou nepoctivost, znemožňující realizaci prosté vize: za svou poctivou práci ať lidé dostávají poctivou mzdu a poctivé důchody. Dokud nebude zničena zvrácená, parazitická kultura politických stran, snažících se Babiše vyšachovat podobně jako prosté občany, poctivost bude v této zemi bita. I to je význam hesla Řídit stát jako firmu: prostě ty příživníky vyházíme z práce.

Druhým klíčovým rysem Babišovy politiky je na naší scéně dosud neslýchaná míra ekonomické suverenity. Zatímco pro běžnou politickou stranu je ekonomicky nezbytné shánět sponzorské příspěvky, a tedy přesvědčovat o svém programu a osobnostech i lidi mimo stranu, Babiš žádnou takovou spolupráci navazovat nemusí; vše je schopen dotovat ze svého obchodního impéria. Ačkoliv je tedy z hlediska formálních pravidel liberální demokracie jeho politické působení jedním velkým střetem zájmů, veřejnost jej ne zcela nelogicky může vnímat jako jediného vrcholového politika, který nepotřebuje poklonkovat žádným šíbrům a je nezávislý na zákulisních mafiích. A koncentrace hospodářské, politické a mediální moci v jedněch rukou? Aspoň tu máme někoho, kdo je schopen věci opravdu zařídit!

Můžeme spekulovat o Babišově motivaci. Lze jej podezírat z toho, že skrze politické angažmá jen prosazuje své firemní zájmy, nebo mu naopak můžeme věřit, že jej pohánějí především obavy o osud země. Pravdou může být obojí. Hnutí ANO začalo jako „akce nespokojených občanů“, a to v éře Nečasovy a Kalouskovy vlády, která církevními restitucemi symbolicky završila polistopadovou transformaci a svou sociální politikou dala jasně najevo, jaké třídní zájmy mají v nastoleném režimu prioritu.

Reakcí byla nebývalá vlna protestů, která propojila odbory, aktivisty i akademiky. Kriticky se hovořilo o neoliberalismu, roli velkých firem a vládě jednoho procenta. A možná se začala vynořovat síla schopná politizovat materiální základy společenských poměrů. Pro lidi jako Andrej Babiš může být sotva něco nebezpečnějšího. Odpovědí bylo politické hnutí jako nástroj depolitizace, cílem bylo osedlat si tekutý hněv a využít jej ve svůj prospěch. Ačkoliv pak z hlediska stranického systému vypadají Babišovy úspěchy bezmála jako revoluce, z hlediska třídních vztahů naopak utvrzují status quo.

Kdo prodává koblihy, ten potřebuje, aby si je lidé měli za co koupit. Babišův osobní zájem se tedy aspoň zčásti překrývá s obecným zájmem na prosperitě celé země. Prosperitu však musí někdo odpracovat. A v takovém případě platí: Nejste politici, makáte – a poctivě!

Foto: archív, Právo

Martin Dokupil Škabraha

Tváří v tvář takovým tendencím, jako je Trumpovo vládnutí prostřednictvím dekretů, se dnes často vynořují obavy, zda kromě voleb a vlády většiny zůstane v našich demokraciích zachován i liberální respekt k ústavě a lidským právům. Otázka, zda demokracie zůstane liberální, je ale jen půlotázkou; její druhou polovinou je to, zda liberalismus zůstane demokratický. Ve světě rostoucí koncentrace ekonomické moci se totiž liberalismus snadno stává obhajobou spíše nerovnosti než svobody (vždy byl a bude obojím, jde však o míru).

Lidé volí silného bosse, protože si zvykli, že toto je svět bossů a nikdo jiný než velký šéf v něm neuspěje. Babiš je šéf, kterého si mohu zvolit, a to dává tomuto oligarchovi větší demokratickou auru, než mají tradiční politici, podezíraní ze služby jiným, zákulisním šéfům. Hledat odpověď pouze v rovině samotné parlamentní politiky těžko povede k úspěchu. Zde totiž úspěch závisí na maximální účinnosti volebních kampaní, jejichž vedení je čím dál závislejší na profesionálním marketingu; ten je drahý a občané jsou v něm navíc pojímáni především jako příjemci (reklamního) sdělení, tedy jako objekty manipulace. Volby, výsostně demokratický nástroj, se tak paradoxně mohou stávat nástrojem vyprazdňování demokracie.

Odpověď proto leží v demokratizaci života, to znamená v rozvíjení ekonomické demokracie. Její ideje v současné politice nedisponují vlast ním gravitačním centrem, jsou spíš jako meteorické roje hledající si cestu mezi masami hmoty; nejednou shoří v atmosféře. Více než o konzistentní hnutí se jedná o rozptýlené enklávy sdílející tutéž inspiraci. Někde se projevuje jako obsazování nevyužitých prostorů různými klinikami, někde to může být rozšiřování zaměstnaneckých akcií a jinde účast obcí a měst na zakládání družstev či zřizování veřejných bank, řídících se speciálními etickými kodexy. Cest je spousta a nevíme, kam vedou. Což je v naší situaci pořád ta lepší varianta.

Volby jsou prý svátkem demokracie. Těšme se na ně. Demokracii však nemůžeme mít jen o svátcích.

Reklama

Související články

Martin Dokupil Škabraha: Na prahu

Český ideologický vesmír má dvě velké gravitační soustavy, kolem jejichž sluncí krouží ve větší či menší vzdálenosti ostatní tělesa. Existence těchto oběhových...

Výběr článků

Načítám