Hlavní obsah

Markéta Pilátová: Hvězdy z nížin

Právo, Markéta Pilátová, SALON

Nizozemskou literaturu prostě můžu. A před nedávnem se sjela do Divadla Archa parta tamních spisovatelů, aby četli ze svých knížek. Do Archy se mi ale přes všechnu lásku k Nizozemí a výkvětu její literární scény tehdy moc nechtělo. Foukal protivně ledový vítr a raději bych si zalezla do teplé vany než do malého divadelního sálu. Když mě ale uvaděčka posadila do nejvyšší řady, ani nevadilo, jak pekelně tam táhne, začalo totiž Pálení knih.

Foto: Právo - Petr Hloušek

Esther Gerritsenová

Článek

A hra spisovatele a dramatika Pietera de Buyssera mě spálila. A zahřála. On sám, coby jediný herec, a jedna bedna, z níž postupně vytahoval nejrůznější vysouvací pokojíčky, šuplíky a scénické návrhy, všechno v šedé a kouřové modré, všechno intelektuálsky, angažovaně vtipné a normálně srozumitelné.

Pieter byl milý tak, že se mi chtělo ho okamžitě pozvat na kafe a proklábosit s ním zbytek večera. Pokračovalo se ale literárním kabaretem EKG, kde se četlo, smálo a hrálo a nizozemští autoři váleli se svými úryvky, jeden lepší než druhý, všichni svorně suverénní – nikdo si nehrál na introverta, který z donucení absolvuje autorské čtení, protože se to tak halt dělá. Naopak. Každý si to užíval, každý chtěl v těch několika málo minutách předvést co nejlíp, o čem a jak píše. Normálně bych si nechala pro krejcar koleno vrtat, ale o přestávce jsem se vrhla k pultu s knížkami a koupila si Žízeň od Esther Gerritsenové. Román o umírání matky, k níž se nastěhuje dcera, aby jí to umírání ulehčila, čímž jí ho totálně ztíží. Když Esther četla dialogy mezi matkou a dcerou nebo matkou a jejím kadeřníkem o rakovině, bylo to neuvěřitelně vtipné.

A pak na jeviště přišel Mick Jagger. Tedy bestsellerový autor Peter Buwalda. Četl z románu Bonita Avenue a vypadal u toho jak rocková hvězda a jeho text měl rockové grády, a když jsem si koupila i tuhle knížku, četla jsem ji téměř bez dechu a bez přestávky tři dny.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Spisovatelka Markéta Pilátová

A když jsem skončila, pochopila jsem konečně, proč se mi nizozemská literatura tak líbí. Neofrňuje totiž nos nad příběhem a nad čtenářem. Ať je téma jakékoli, třeba filosofické jako u Pietera de Buyssera nebo intimně rodinné jako u Petera Buwaldy či Esther Gerritsenové, vždycky je text čtivý, má tah a žádné věty člověk nemusí vstřebávat nadvakrát, aby pochopil, co tím chtěl autor vlastně říct. Nizozemci dokážou být exoticky a barokně rozmáchlí a přitom zůstat civilní a vtipní. Když se v románu Bonita Avenue otec, rektor univerzity, vážený matematik a bývalý džudista, navle čený pouze do růžových tang své dcery, musí proplížit nočním městem, člověk se nemůže přestat smát, zároveň nad ním plakat a především číst dál.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám