Hlavní obsah

Mariusz Szczygieł: Jadwigo, pořiď si nové zuby

Polského spisovatele a novináře Mariusze Szczygieła zpovídala Markéta Pilátová.

Mariusz Szczygieł: Jadwigo, pořiď si nové zuby

V každém polském zájezdu do Prahy se najde někdo, kdo si s sebou veze knížku Gottland. A podle závratných prodejů se zdá, že k ní brzy přibude i její mladší sestra Udělej si ráj. Obě knihy česky vyšly ve spolupráci nakladatelství Dokořán a Máj a obě mají stejného autora – polského spisovatele a novináře Mariusze Szczygieła (1966), který si se Salonem povídal o Janu Balabánovi, Pavlu Kohoutovi či Viole Fischerové.

Máte nepřehlédnutelný reportážní styl. Kde jste se učil řemeslo?

Největší vliv na mne měla nejslavnější polská reportérka Hanna Krallová. Když jsem v roce 1990 začal pracovat v Gazetě Wyborcze, byla vedoucí reportážního oddělení a opravovala v mých textech propiskou každou větu. Pokaždé mi opakovala: „Pane Mariuszi, ta věta musí být rychlejší.“ Což znamenalo, že musí být kratší. Díky tomu jsem se naučil psát úsporně. Tlusté knihy jsou pro mě známkou nedostatku pokory vůči čtenáři. Podezírám jejich autory, že se cítí nedoceněni.

Jak konkrétně postupujete při psaní reportáže? Patříte k analytikům, kteří mají reportáž vymyšlenou v hlavě a pak si v terénu ověřují své hypotézy, nebo čekáte na nečekanou situaci, náznak příběhu, jenž vyplyne až přímo na místě?

Jakmile jede reportér do terénu s tezí, není to reportér. Může jet s hypotézou. A ta se mu může potvrdit, nebo nepotvrdit. Nic se nesmí vymýšlet dopředu. Ostatně, život je tak překvapivý, že to není ani třeba.

Uvedu vám příklad věty, kterou bych nikdy sám za stolem nevymyslel. V malém městě poblíž Varšavy otevřeli v roce 1991, hned po pádu komunismu, novou americkou továrnu na výrobu televizorů. Vše tam bylo jiné. Na chodbách pohovky, pro zaměstnance hezké uniformy v bleděmodré nebo oranžové barvě, koupelny jako v Intercontinentalu. A tu najednou říká jedné zaměstnankyni vedoucí: „Poslyš, Jadwigo, tady v továrně je teď tak krásně, že si musíš nechat udělat nové zuby.“

Já jsem vůbec lovec takových vět, které syntetizují téma. V té větě je obsažena celá změna, která se po roce 1989 v tom městečku uskutečnila.

Pomohlo vám psaní o jiné kultuře smířit se s vadami vaší vlastní země?

Jistě. Kniha Udělej si ráj je nejen pro mne, ale pro všechny čtenáře v Polsku pokusem definovat polskost. Právě čtení o Česku nám pomáhá vidět své vlastní nedostatky. Zrovna jsem se dozvěděl, že kniha získá cenu Varšavská literární premiéra jako nejlepší kniha roku 2010. Organizátor ceny mi volal a říkal: „…ta vaše kniha o Polsku, co se tváří jako kniha o Česku…“ Myslím, že Polák nad každou její větou musí přemýšlet o sobě.

Uvítal byste podobné knihy, jako píšete vy o Česku, z pera nějakého českého polákofila, polákofilky?

Určitě! Ale ta kniha by musela být napsaná poctivě. Když jsem tvořil Gottland, chtěl jsem, aby v něm bylo více poctivých a slušných hrdinů než padouchů, protože se mi zdá, že slušných lidí potkáte v životě více než těch druhých. O Gottlandu se v Česku říká, že je to kniha „nepříliš lichotivá, chvílemi nepříjemná“, ale že „je vidět, že nám autor rozumí“. Z čeho to pramení? Z toho, že jsem věděl, že v ní musí být lidé skutečně hrdinští. Že konformismus, na který poukážu, je třeba ukázat vedle autenticky nezávislých postav. A když jsem v Udělej si ráj psal o Egonu Bondym, jak píše veršíky o močení do nočníku, který mu připomíná Česko, měl jsem na paměti, že vedle toho musím napsat o projevech české cti a úcty k historii.

Co by v té knize o Polsku mělo být?

Musela by obsahovat také příběhy o polských ateistech a volnomyšlenkářích, nejen o katolících a největším Kristovi na světě, kterého máme v Świebodzině.

V jednom rozhovoru jste řekl, že se po Gottlandu vzedmula v Polsku vlna čechofilie. Jak přesně taková vlna vypadá?

Festivaly a přehlídky českých filmů dokonce i v malých městech. Petr Zelenka jako guru české kinematografie. Skvělé reakce na jeho snímek Karamazovi. Každou chvíli mě zvou na nějaké polské týdny české kultury. Sympozia, semináře. Dočasný zájem o Ivana Mládka už přešel, ale popularita toho starého klipu Jožin z bažin byla šílená. Šílenství kolem Jaromíra Nohavici. Šílenství kolem Heleny Vondráčkové. Zbožňování Hrabalova díla. Množství čechofilských internetových portálů. Gottland tu vlnu zájmu umocnil, ale mezi inteligencí a studenty začala už dřív, nemyslím, že by její příčinou bylo mé psaní.

V několika kapitolách se zmiňujete o Janu Balabánovi. Co myslíte, že by řekl na humbuk, který se po jeho smrti kolem jeho díla strhl? Vydávají se dokonce i kresbičky a komiksy, které jako dítě vyráběl…

On byl k české společnosti velice kritický. Vzpomínám si, jak mi říkal, že ho celá ta pohoda jako dominantní rys české kultury štve. Tam, kde chybí Bůh, nezbývá nic jiného, než se smát. Žerty, legrace, ironie – to vše má vyvolat intelektuální homeostázi, že jsme všichni tak bezvadní. Jeho knihy určitě nebyly o bezvadných Češích, spíš o životních ztroskotancích. Ale nesoudil bych špatně ty, které teď tolik zajímá.

Přišlo mi, že v kapitole Bůh v pohodě naopak náš koncept pohody docela obdivujete…

Dostal jsem mail od českého čtenáře, že právě téhle kapitole porozuměl tak, že jak Balabánovi, tak mně se ta pohoda vůbec nelíbí. Každý čte svým způsobem.

Po Gottlandu jsem například dostával maily od Čechů: „Je dobře, že konečně někdo napsal poctivě o největším Čechovi, o dobrodinci celé Moravy – Tomáši Baťovi a jeho bratru Janovi.“ Nebo: „Děkuji, že jste popsal negativně tu zrůdu a vykořisťovatele Baťu, musel to udělat Polák, protože u nás mu všichni lezou do zadku.“ Byly to dva názory na ten samý text. Mám rád, když je mé psaní přijímáno takhle ambivalentně. Ať si to každý interpretuje po svém.

Líbí se mi detaily, kterými dokreslujete české klima, například půjčování klíčů od bytu novým kamarádům nebo známým. Existují ještě další, které jste v knize nepoužil?

Všichni u vás říkají Dobrý den, i když se neznají. Bydlel jsem v Praze asi v sedmnácti bytech. Všude, doslova všude mi každý říkal Dobrý den jako první. Dokonce i mládež, která vypadala, jako by ta slova vůbec neznala. Pořád nevím, z čeho to pramení. U nás v Polsku řekne Dobrý den na chodbě asi jen polovina lidí, a to když se osobně znáte. Jestli zná někdo psychologické důvody tohoto chování, rád si je přečtu, čekám na maily. Maloměšťáctví? Strach ze špatné pověsti, z toho, co by řekli lidi? Pragmatismus? Radši zdravit, protože pak se bude ve společném domě lépe žít?

Myslím, že jde prostě o zdvořilost. Maminky nám od dětství vštěpují, že máme každého pozdravit, i když ho neznáme…

Mně se to pochopitelně velice líbí, protože se potom v takovém místě příjemněji žije. I když pozor! Mám tušení, že je v tom něco hlubšího. Český postoj je být zdvořilý vůči všem. Polský je nebýt zdvořilý vůči všem. Přemýšlejme o tom dnes před spaním.

Já přemýšlela před spaním hlavně o kapitole Shovívavost, kde zmiňujete Pavla Kohouta. Pro mou generaci představuje, třeba i s Milanem Kunderou, docela oříšek. Dnes Pavel Kohout recituje své stalinistické verše na festivalech poezie jako svého druhu happening, ale přesto je zarážející, že mladí přesvědčení stalinisté prohlédli až v šedesátých letech, na rozdíl třeba od Bondyho. Máme vůči intelektuálním přehmatům tehdejších mladých nadšenců být shovívaví, tak jako je pan Kohout shovívavý k lidem, kteří ho pak udávali? Má po pokání následovat shovívavost?

Nechápu, s čím si vaše generace neví rady. Jakýpak oříšek? Myslím, že Pavel Kohout za svou minulost zaplatil celým svým životem po roce 1970. Díky komu v Československu padl komunismus? I díky Pavlu Kohoutovi. Komunismus jste neporazila vy, neporazila ho moje nebo vaše generace – porazili ho jeho intelektuální strůjci, mimo jiné Pavel Kohout.

Skutečně směšné mi v 21. století přijde obviňování Kundery z donašečství, aniž by byl vzat v úvahu kontext. Vždyť ten člověk tehdy žil životem přesvědčeného, skutečného, stoprocentního komunisty. Jak mohl neudat, že se na koleji objevil špion? Vždyť by jednal přímo proti svým ideálům! Ten mladík, který si kromě komunismu neuměl představit jiný spravedlivý svět, se těžko mohl vidět z odstupu. Komunismus byl součástí Kohouta i Kundery, byl do nich vtištěn.

Ve vaší knize se hodně píše o pohřbech, o nejrůznějších jejich scénářích a způsobech. Máte promyšlený svůj vlastní?

Doufám, že mě pohřbí na Vyšehradě! To žertuji…

Od svých čtyřiceti let myslím na smrt každý den, na to, že jsem smrtelný. Zlomem pro mne bylo přečtení verše Violy Fišerové o pomíjivosti a vlastní smrti, uveřejněném ve vagonu pražského metra. Během tří zastávek jsem se ho naučil nazpaměť. Tak na mne zapůsobil, že jsem autorku vyhledal, abych si s ní mohl povídat právě o tom, jak se vyrovnat se smrtí. Povídali jsme si a najednou mi umřela. Zůstaly jen nahrávky. Chci je nějak využít v další knize, ale ještě nevím, jak a zda to budu umět.

Píšete o Češích s laskavostí a pochopením, je něco podstatného, co jste se od nás naučil?

Ano, že není nutné nikam spěchat. Všechno v životě má svůj správný čas.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků