Hlavní obsah

Marek Toman: Trampské muzeum

Právo, Marek Toman, SALON

Na stole v muzejní pracovně leží v krabici čutora, v další krabici kanady, o stůl je opřená usárna. Ne, etnograf Jan Pohunek se nechystá vyrazit na tramp. Katalogizuje předměty v trampském muzeu. Jde vlastně o fond Etnografického oddělení Národního muzea, který vznikl ze spontánních trampských iniciativ usilujících o zachování minulosti tohoto hnutí.

Foto: Národní muzeum

Z výstavy Století trampingu, která je v pražském Národopisném muzeu Národního muzea k vidění do 1. dubna 2020.

Článek

Dnes fond spravuje sbírku o sedmi tisících položkách, do níž formou darů přibývají další a další. Často jako pozůstalosti – anebo když chtějí současní trampové upozornit na své aktivity.

Tramping už je stoletý, specificky český fenomén a z hlediska věcných památek má na muzeum určitě nárok. Jenže jak zachytit duchovní podstatu trampingu? Pohunek argumentuje tím, že podobně je koncipováno muzeum hudby, které také může vystavovat spíše nástroje než celou „hudbu“. Trampské muzeum by v každém případě mohlo popsat různé podoby trampingu, které byly v průběhu desetiletí překvapivě rozmanité.

„Pro někoho to byl sport, pro jiného trávení volného času v přírodě. V některých pramenech se dá setkat s tvrzením, že je tramping vodní sport, protože trampové hodně jezdí na kánoích. Je to něco, co se proměňovalo – i když některé průběžné motivy tam samozřejmě jsou,“ říká Jan Pohunek, který stojí i za aktuální pražskou výstavou Století trampingu.

Definovat jednotlivé podoby trampingu je zkrátka složité. Pro spoustu lidí byl a je nějakou formou útěku před civilizací. Už kolem první světové války existovaly party kluků, kteří „jezdili“ stylem, jejž bychom dneska označili za trampský, a bývají zpětně za trampy považováni. Oni to slovo ale nepoužívali. Za první republiky se na trampy dívalo jako na neorganizované, divoké skauty. Což ovšem vadilo právě skautům, protože když byly stížnosti na trampy, dopadalo to i na ně. Některé party, které prostě vyjížděly za město tábořit, se trampskými staly ve chvíli, když je zasáhla trampská módní vlna z okolí Prahy na konci dvacátých a na začátku třicátých let. Tehdy si navlékly ony typické úbory.

Za první republiky se také hodně řešilo, jestli má být tramping politický, nebo ne. Zejména levicoví trampové ho brali jako politické hnutí, které má zároveň prosazovat sociální zájmy mládeže. Politicky méně vyhranění trampové zase preferovali ryze víkendovou, odpočinkovou formu.

Pro někoho je tramping jednoduše forma setkávání s přáteli. Bylo to časté v padesátých, šedesátých a sedmdesátých letech, kdy trampové jezdili v podstatě každý víkend na nějaký potlach. Vyvrcholením víkendu byl pro ně večerní oheň, ne putování krajinou. Existovaly také sportovně zaměřené osady, třeba už za první republiky specifické osady motocyklistické. Docházelo i k tomu, že si u chatových osad chataři dodatečně založili trampskou osadu. Samotní trampové se ještě dnes dokážou dlouho hádat o tom, kdo je opravdový tramp a kdo ne.

Za první republiky v každém případě převažovaly chatové osady. Jejich vznik ovlivňovalo i to, za kolik se v dané oblasti pronajímaly pozemky. V Brdech je oproti tomu silná tradice ježdění ven bez chat, což bylo zčásti dáno i tím, že tamní lesy měly jen několik málo velkých majitelů. Ti většinou budování chat nepovolovali. Brdské chaty, třeba na Kytínské louce, tak stojí na okraji lesa, na půdě, která patřila obci.

„Komunistický režim trampingu moc nepřál, stávající osady nelikvidoval, ale často bylo zajímavější nezůstávat na jednom místě, kde vás policajti vždycky našli,“ komentuje Pohunek. V zestátněných lesích už nedohlížel tak ostře hajný, nebo sám majitel. Divoké campy mohly vznikat daleko jednodušeji, na druhou stranu mohly být i snadno ničeny. Ničení se týkalo zejména sedmdesátých let, ale už v šedesátých letech byl tramping pod tlakem coby hnutí mládeže, které se vymykalo režimní kontrole. A chaty v osadách se sice nebouraly, ale přestavovaly, „modernizovaly“; v původním stavu jich zůstalo minimum. Většinou je najdeme na nepřístupných místech, kam se nedá přijet autem.

Trampské muzeum už dostalo tři nabídky, jestli by nemělo zájem o celou rozebranou boudu, ale z kapacitních i finančních důvodů je nemohlo přijmout. Smysl má spíše chránit chaty na místě, což je záležitost pro památkáře. Jenže chata je rekreační objekt, a pokud má být památkově chráněná, majiteli přibude spousta omezení.

Foto: archív Marka Tomana

Autor článku, spisovatel Marek Toman, jako zálesák

V osmdesátých letech byl tramping ještě relativně masová věc a jeden z mála způsobů, jak se realizovat. Těch způsobů realizace přišlo v devadesátých letech podstatně víc, trampů na jednu stranu ubylo, ale jádro trampského hnutí nezesláblo. Ti, pro které to byl životní styl nebo hlavní životní zájem, u toho zůstali.

Mladí trampové jsou dnes často lidé, kteří chodili do nějakého oddílu skautského typu, a když odrostli a nechtělo se jim oddíl vést, přejali trampský styl, trampskou identitu. Tak jako někdejší divocí skauti.

A co to ta trampská identita je? „Já myslím, že ta hranice by mohla být v tom, že se člověk za trampa sám považuje. Když si řekne: Ok, já jsem tramp. Pak jde ale ještě o to, jestli ho za trampa považují i ostatní,“ uzavírá Pohunek.

Do trampské historie se můžete aktuálně ponořit prostřednictvím výstavy Století trampingu v pražském Národopisném muzeu Národního muzea (do 1. dubna 2020). 

Reklama

Související témata:

Související články

Marek Toman: Za trampským generálem Packardem

„Je neděle. Lije jako z konve. Nahoře na Brdech u jezírka se tři mládenci snaží zapálit oheň. Dva trampové s řádnými kanadkami, noži, sekyrkami a očmouděnou...

Výběr Salonu: Nabokov, Bystrov a Toman

V dnešním výběru Salonu najdete román Vladimira Nabokova o literatuře a exilu, neučesané vzpomínky Vladimíra Bystrova a hravou dětskou knížku Marka Tomana.

Výběr článků

Načítám