Článek
Vezměme si třeba řeč o rozumnosti cílů: nikdo nepochybuje, že je třeba usilovat o nejlepší možný výkon a ten že se měří poměrem mezi náklady a ziskem. Potíž s touto samozřejmostí se objeví v okamžiku, kdy si položíme otázku, zda je rozumné uvažovat takto všude a vždy. Anebo zda je takto chápaná výkonnost cílem za všech okolností. Jistě je na místě v oblastech, v nichž je hlavním hráčem technologie, která pracuje s tím, co objevil základní výzkum. Pokud by to ale mělo znamenat, že mírou výkonnosti základního výzkumu je jeho aplikovatelnost, ocitneme se v bludném kruhu, protože principem výzkumu je hledání něčeho nového, zatímco užitečnost dokážeme měřit jen v těch oborech či oblastech, v nichž se vyznáme. Avšak výzkum experimentuje, to jest hranice oborů či oblastí překračuje a objevuje docela jiné. Odtud pak rozlišení expertů a vědců: expert je schopen maximalizovat výkon, pokud se pohybuje v oblasti s jasně vymezenými hranicemi, neexperimentuje, a proto není schopen klást si otázku, zda kritérium výkonu je použitelné všude a za všech okolností. Expert tak měří podle poměru nákladů a zisku i tam, kde je to nesmyslné. Jen proto se pak může tvrdit, že vzdělání je důležité, neboť slouží profesnímu růstu, který zajišťuje vyšší příjem.
Dovolávat se hodnot neměřitelných je ve světě expertů směšné. Avšak právě tady se ukazuje, že slova často odhalují to, co by raději řečeno být nemělo. Pokud totiž expert pokládá zpochybňování kritéria výkonnosti za činnost bezmála podvratnou, prozrazuje svůj poněkud paranoidní vztah k realitě, neboť je-li něco podvratného v pravém slova smyslu, je to realita sama: falzifikuje hypotézy, způsobuje neblahé vedlejší důsledky produktů vzniklých na základě správného poměru vynaložených sil mezi vstupy a výstupy a neustále stírá hranice mezi obory, jak si je vytyčili experti.
Tato zamaskovaná úzkost z reálného světa pak plodí příšery, z nichž nejobludnější je ta, které se říká kulturní politika. Pod tímto ohavným termínem, který však straší v programu snad každé politické strany, se skrývá snaha měřit kulturu, uměleckou tvorbu či svobodné myšlení výkonem. Obrazy mají tu hodnotu, kterou určují aukce, počet návštěvníků Karlštejna svědčí o kulturní vyspělosti státu a myšlenka se měří aplikovatelností. Zcela stranou přitom zůstává, že smysl kultury je zcela jiný: kultura je způsob, jímž se člověk učí žít s rizikem, s tím, co není pod jeho kontrolou a co nemůže předvídat, to jest právě s podvratností reality. Umění stejně jako věda experimentují, to ale neznamená nic jiného, než že překračují hranice známého a snaží se vyrovnat s tím, čemu nerozumíme. Je možné, že takto vznikají různé užitečné objevy, ale mnohem důležitější je, že se tímto způsobem znovu a znovu pokoušíme podívat se na naši vlastní omezenost jakoby z druhé strany.
