Článek
„Co se divíš, v kině je to taky samej Superman,“ prohlásila moje milá při poslechu zbrusu nového elpíčka Copak můžu svojí milý mámě říct, na kterém brněnské Květy vysekly hold Psím vojákům, a vystihla tím snahu hudebníků utkat se s legendami i relativní vydavatelskou sázku na jistotu.
Psí vojáci byli způsobem života. Filip Topol je se svými vrstevníky založil, když jim všem bylo třináct čtrnáct, a horečnou tvůrčí aktivitu kapely podněcoval čtyřiadvacet let. Poslední album Těžko říct Psí vojáci vydali v roce 2003, pak deset let, až do Topolovy smrti, tápali a marně hledali sílu.
Virtuózní klavírista a bohémský básník Filip Topol žil rychle a tvořil dočista po svém. Miloval Mozarta a vůbec klasiku, svou kapelu ale tvaroval převážně do podoby postupně se zklidňující, čím dál šansonověji cinknuté rockové úderky. Vizí a vášní v sobě měl tolik, že vyčníval z uniformity undergroundu, kde začínal, i postpunku a nové vlny, na jejichž scénách se realizoval v osmdesátých letech. Když směl začátkem let devadesátých vydat svá první alba, kultovní Nalej čistýho vína, pokrytče a Leitmotiv, byl – šestadvacetiletý – na vrcholu sil. Poté postupně zpomaloval, ničil se, zůstával ale originálem.
Své písně psal většinou pro obsazení klavír-baskytara-bicí, často je obohacoval saxofonem. Po vyjadřovacích možnostech elektroniky sáhl jen párkrát, nedalo se do ní tak „řezat“. I v zajetí pevných orchestrálních aranžmá zněl tak nějak napůl. Jeho energie byla jiného ražení, potřeboval své tempo a hlasitost podřizovat okamžiku.
Filip Topol
Topol zkrátka není snadný materiál k přepracování, jeho písně jsou až příliš spojeny s jeho reálnou i mytickou osobností. Přesto se Květům jejich pocta, vydaná pod labelem Polí5, povedla. Také Martin E. Kyšperský je – podobně jako Topol, ale přitom úplně jinak – samorost s unikátní tvůrčí vizí, a když už se chopí přejatého materiálu, ví velice dobře, proč to dělá. Právě tím se jeho novinka liší od loňského alba Sbohem a řetěz, tedy koncertních záznamů topolovských coververzí, na nichž většina účinkujících jen „plní povinnost“ a „vzdává hold“.
Album Květů Copak můžu svojí milý mámě říct obsahuje osm písní skládajících se do pestré mozaiky, nad níž zapomeneme, že skupina byla kdysi považována za folkovou. Plíživá Jen tak se projdi po městě si vystačí s šeptanou recitací, perkusemi a ruchy, mimo jiné z rádia, a tvoří dokonale napínavý úvod věcí příštích. Na text sdělovaný na pozadí blíže neurčitelných ruchů, cinkání a šelestů spoléhá i Psycho Killer, v originále uřvaná vypalovačka, v níž vypravěč pochybuje o tom, zda může „svojí milý mámě říct, že jsem to byl já, kdo tu holku oddělal“. Předehra se v Kyšperského verzi nese v duchu nejlepších děl Plastic People, závěr se nejvíc blíží tomu, co s Plastiky udělali již zmínění B4.
O největší Topolův hit – Žiletky – se zatím pořezal každý. Květy je pojaly jako dumku, která v instrumentálních pasážích zní moc hezky i překvapivě, ale málo platné, ta písnička je v originále dosti prostinká a monument z ní dělala především míra Topolova odevzdání. Potichu se Žiletky ztupí.
Kyšperský není rockový řvoun, na písně, kde Topol řval, jde lišácky odjinud. Prasácko-machistická vypalovačka Pojď do průjezdu („něco ti ukážu, pak ti to dám na hraní“) se na albu přesto objevuje v podobě táhlé post-rockové téměř-instrumentálky, jen text je v ní šeptán kdesi na pozadí kavárensky lehkého hraní a hluků ulice. Opilecké ranařství originálu versus tajné snění o plenění?
To v Russian Mystic Pop Op. IV kapela původní tvar bezezbytku ctí, hraje jej ale pomaleji, snivěji, cinkavěji. Zdá se, že Kyšperský je jedním z těch, koho tahle hymna mladické bujaré rozervanosti jednou provždy drapla a nepustila. Není divu – jestli něco z Psích vojáků zlidovělo, je to právě „hej, hej, jsem mladej“.
I’m Lucky je veselou perličkou s mandolínou a zpěvem písničkářky Nikoly Muchy a hned poté se Květy zhostí jedné z nejdelších Topolových písní Tak akorát dlouhé. V roce 1995 uzavírala album Psích vojáků Brutální lyrika a její text je dlouhým výčtem dlouhých věcí, lidí a pocitů. Nebyl by to Kyšperský, kdyby si v coververzích nepohrál s textem. Topolovy výčty nahradil svými, je v nich jeho domovské Brno („dlouhá Lesná, dlouhá Svitava“), typické návraty k dětským hrdinům („dlouhej Strýček Skrblík, dlouhej Jean-Claude Van Damme“) i otisky doby („dlouhý křesťanství, dlouhej islám, dlouhá IKEA“). Topolův klasický verš „dlouhej Nick Cave a dlouhý sociální pracovníci“ ale zůstal. Hudba se na pozadí plynule promění z akustického kolovrátku v elektronický ambient vrcholící samohrajkovým tanečním rytmem podkopávaným návratem akustických bicích a houslí.
Celé album končí přehnaně afektovaným Černým sedlem – již u Psích vojáků jde o parodii motorkářských hymnů, u Květů bohužel zastává úlohu rozpačité tečky, té nejméně nápadité z osmi coververzí. Asi jich mělo zůstat sedm, potom by celku vlastně nebylo co vytknout a vrcholil by dlouhým majstrštykem.
Album coververzí dává smysl jen tehdy, je-li výsledek svébytným a soběstačným uměleckým dílem, nikoliv pouhým revivalem, poctou či provokací najust. A Květy to dokázaly.
Album Copak můžu svojí milý mámě říct si lze za libovolnou cenu stáhnout z bandcampového profilu vydavatele.
