Článek
Rostislav Švácha
historik architektury
Jakožto historika a kritika moderní architektury mě v tomto roce nejvíce potěšily výsledky Grand Prix Obce architektů – Národní ceny za architekturu a vítězství obytného souboru Corso Pod Lipami v Řevnicích od Lukáše Ehla, Tomáše Koumara – a Aleny Šrámkové. Beru to jako oprávněnou poctu této velké architektce, která se letos dožila devadesáti let. Někteří ji označují za první dámu české architektury. Její stavby však nijak „dámsky“ nevyznívají; jsou poctivé, obyčejné, pravdivé a založené na hlubokém přemýšlení. O tom se koneckonců každý může přesvědčit na výstavě díla Aleny Šrámkové v pražském Museu Kampa, kterou připravila Radomíra Sedláková a kterou lze navštívit ještě i v lednu.
--------------------
Saša Uhlová
novinářka, romistka
Výjimečný dojem ve mně zanechal dokumentární film Dobrá smrt od Tomáše Krupy. Slovenskému režisérovi se podařilo velmi citlivě zachytit příběh nevyléčitelně nemocné Angličanky, která se rozhodla podstoupit eutanazii. V rozhovorech s přáteli i dětmi se ukazuje, jak podobné rozhodnutí ovlivňuje okolí a jak se s cestou k dobrovolnému odchodu ze života vypořádává nejen hlavní protagonistka, ale i její nejbližší. Odmítání či přijetí jde napříč světonázorem nebo náboženským vyznáním. Krupův štáb doprovází ženu až za její smrt na švýcarské klinice. Do chvíle, kdy policie zahájí formální vyšetřování. Se zdokonalující se medicínou, která je schopná v bohatých zemích udržovat lidi naživu až za únosnou mez, je důstojnost odchodu ze života legitimní otázkou. A film Dobrá smrt ukazuje jednu z možných odpovědí.
--------------------
Daniel Prokop
sociolog
Jaroslav Kučera s Věrou Chytilovou, natáčení filmu Ovoce stromů rajských jíme, 1969
Kameramanské mistrovství Jaroslava Kučery stojí v pozadí filmů Až přijde kocour, Sedmikrásky či Všichni dobří rodáci. V šedesátých a sedmdesátých letech pak točil němá home videa, kde si zkoušel experimentální postupy a zaznamenával svůj život s Věrou Chytilovou, kterou v nich takřka nepoznáte. Kučera byl asi introvert, na záběrech skoro vždy mlčí. A to ticho, zranitelnost a nostalgie svobodné rodiny žijící ve světě, který svobodu ztrácí, se promítly i do výsledného filmu Jaroslav Kučera Deník sestříhaného Jakubem Felcmanem se skvostnou hudbou na hranici elektroniky a post-rocku od Aid Kida. Dokument Jeskyně Feráse Fajáda zase ukazuje snahu doktorky Amani Ballorové udržet chod syrské nemocnice v Rusy a Asadem bombardované Ghútě. Pomalý obraz destrukce, stresu, docházejících zdrojů, utrpení, kde už není pro náboženství místo. A chirurg, jenž si k operacím pouští z mobilu klasiku jak v americkém filmu. Přál bych to vidět všem, kdo v Česku opakují, že by uprchlíci – jimiž se nakonec stali i někteří doktoři ze zničené nemocnice – měli pomáhat doma.
--------------------
Alice Šimonová
redaktorka Salonu
Zatímco jsme celý listopad nezřízeně oslavovali Listopad (jenom „zakladatelé OF“ by zaplnili Činoherní klub asi desetkrát, o počtu statečných z Národní ani nemluvě), uvedli na Prima ZOOM nenápadně v nočních hodinách dokument Wernera Herzoga Svět podle Gorbačova z roku 2018. Starý německý režisér se ptá starého sovětského státníka, jak to tehdy bylo, jak na to vzpomíná… Ten svět byl rozdělený, přezbrojený a unavený studenou válkou, ale ti muži, kteří jej řídili, ještě pamatovali tu poslední horkou a pokusili se jej (ať už byly jejich konkrétní motivace jakékoli) učinit bezpečnějším a nadějnějším. Nejen my jsme tomu tenkrát věřili. Nepodařilo se to. Zbyly unavené, smutné oči starých mužů těžko hledajících slova. V listopadu opravdu bylo na co vzpomínat.
--------------------
Jiří Pehe
politolog
Budova Sentinel v San Francisku
V roce 2019 jsem hodně cestoval, a nevybaví se mi tak jedna konkrétní akce či dílo, ale genius loci několika míst, kde tvořili významní umělci. Předně Taos, město v Novém Mexiku vystavěné převážně z vepřovicových cihel ve stylu indiánských puebel. Je tu nejen spousta galerií včetně těch s indiánským uměním, ale žila zde také řada umělců včetně malířky Georgie O’Keeffeové. Dalšími takovými místy jsou překrásná budova Sentinel v San Franciscu, kterou koupil pro své studio American Zoetrope americký režisér Francis Ford Coppola, knihkupectví City Lights beatnického básníka Lawrence Ferlinghettiho či glasgowský dům Charlese Rennieho Mackintoshe, architekta a designéra, jenž byl hlavním skotským představitelem secese. A u nás jsem měl silný zážitek z atmosféry brněnské Kamenné kolonie, bývalé dělnické osady, kterou zkolonizovali umělci a intelektuálové.
--------------------
Jan Romportl
kybernetik, filosof
Oba mé letošní kulturní zážitky souvisejí se Salonem. Ten první se odehrál v Olomouci bezprostředně po skončení salonního diskusního panelu v rámci Ekologických dnů – odtud jsem se totiž poklusem přesunul do kina Metropol, kam mě organizátoři Academia Film Olomouc pozvali, abych odborně uvedl projekci dokumentu Grega Kohse AlphaGo o stejnojmenném AI systému firmy DeepMind. Ten film mě uhranul. Hráči go Fan Hui a Lee Sedol se stali mými hrdiny a při závěrečných titulcích, jež běžely až o půlnoci a doprovázela je skladba Holograms od M83, jsem se odmítal z kina zvednout. Druhým zážitkem byla jiná salonní diskuse – Zničí, nebo zachrání nás technologie? – tentokrát na festivalu Ji.hlava, kde jsem dostal možnost nádherně se nechat grilovat od převážně levicového publika ve velmi zajímavé debatě o trvalém růstu či nerůstu ekonomik.
