Článek
Čím vás zaujali zrovna husité?
Chtěl jsem si vybrat období a postavy, které nejsou ve Francii příliš známé; v našich školních osnovách husity nenajdete. A příběh Jana Žižky mě oslovil i proto, že mě přitahují heretici, nebo řekněme osobnosti pohybující se na okraji. Podobně jako u Johanky z Arku, která žila ve stejné době, jde také v Žižkově případě o střet církve a heretika, o boj s dogmatem, o revoltu.
A pak je tady ještě jedna souvislost. Můj bratr onemocněl v sedmi letech epilepsií a taková věc vás taky vytlačí na okraj. Stalo se to mně i celé mé rodině. Když jsme zjistili, že neexistuje tradiční lék, který by bratrovi pomohl, začali rodiče, byť jsou oba katolíci, zkoušet různé alternativní způsoby života… Pro postavy na okraji tak mám pochopení. Ostatně komiksy dělám i díky bratrovi, byla to má reakce na jeho nemoc. Pokoušel jsem se kreslením zjistit, proč se mu to vlastně stalo. Tak vznikla Padoucnice.
Reagují na ni i lidé nemocní epilepsií?
Ano, všude, kde vyšla. Lidí se ta kniha hodně dotkla. Potkal jsem řadu těch, kteří byli buď sami epileptiky, měli epileptika v rodině, nebo trpěli neurologickými problémy podobnými epilepsii. Ve Francii se totiž jinak o epilepsii skoro nemluví. Můj bratr žije ve specializovaném zařízení, které je bohužel jediné v celé Francii, jež epileptiky přijímá. V Belgii nebo ve Švýcarsku mají takových ústavů paradoxně víc než u nás. Ta nemoc pořád není příliš prozkoumaná, má řadu různých forem, z nichž některé dnešní medicína stále nedokáže léčit. Jednou takovou trpí i můj bratr; tabletek bere sice spoustu, ale to je asi tak všechno.
A ty léky mají řadu vedlejších účinků…
Ano, je to tak. Když u mého bratra epilepsie propukla, žádné léky na ni ještě neexistovaly. Byl třeba první ve Francii, na kom se testoval tegretol. Diagnostické postupy byly tehdy rovněž ještě v plenkách. Lékaři nám pořád dokola navrhovali operaci, při níž by bratrovi odebrali část mozku. Moji rodiče to rázně odmítali. A udělali dobře, později se ukázalo, že ona část mozku s epilepsií mého bratra vůbec nesouvisí. Nedovedu si představit, co by s ním ta operace udělala, jaký život by byl potom nucen žít. Takhle strávil řadu let relativně uspokojivě, dokud mu nebylo šestnáct sedmnáct, pak se jeho stav zase zkomplikoval.
Zpátky k Zahradě ve zbrani. Nevystupují v ní jen táborité, ale i adamité. Proč?
Protože byli těmi nejradikálnějšími z radikálů, představovali vlastně heretiky uvnitř hereze. Chodili nazí, jako by na zemi už nastal Ráj. Byli to takoví hippies 15. století. Jen si nedovedu představit, jak dokázali přečkat tuhle vaši českou zimu. Každá církev má svou většinu a pak své disidenty, kteří jsou schopni rozpoznat, že ona většina nedokáže lidem zajistit slibovaný šťastný život, a kteří se snaží hledat různé jiné cesty, jak to štěstí zajistit. Táborité se usídlili v Táboře a očekávali návrat Ježíše Krista na zem. Adamitům to nestačilo, svlékli se a začali žít jako v Adamově době, rozhodli se de facto zrušit jakékoli třídní rozdíly mezi lidmi. Žili svou striktně rovnostářskou radikální utopii. Ráj teď hned. Nechtěli čekat jako táborité na návrat Ježíše Krista, chtěli všechno okamžitě a pak že se uvidí – jestli Ježíš přijde, tím líp. Určitě by ho hezky uvítali. Vztahuje se to všechno k představě ztraceného Ráje, který se lidé snaží získat zpátky – vlastně ho rekonstruovat svými vlastními, lidskými prostředky.
Samozřejmě pro mě byli adamité zajímaví i po výtvarné stránce, líbil se mi kontrast mezi nimi a tábority pokrytými zbrojí. A k tomu Jan Žižka – bez oka, s páskou, s tím svým palcátem. Inspiroval jsem se mimo jiné i středověkými miniaturami, hledal jsem, jak se lidé oblékali, jak vypadala jejich obydlí.
Jak byste představil svou druhou českou novinku – Krále Špunta?
Pojednává o malém chlapci, který žije mezi mrtvými piráty. Smrt je pro něj vlastně život; chtěl by být mrtvý, až bude velký. Ten motiv mám z jedné povídky, ale jak vidíte, znovu vyprávím o někom, kdo má řadu důvodů cítit se na okraji.
Jak jste se vlastně dostal k autorskému komiksu?
Na začátku osmdesátých let jsem začal kreslit pro různá nakladatelství. Byla to ale práce striktně na zakázku – vždycky mi přesně řekli, co po mně chtějí, a to jsem musel splnit. Pak jsem ovšem potkal další karikaturisty díky projektu Futuropolis, šlo o avantgardní revue pro mladé čtenáře. A Jean-Christophe Menu nám tenkrát navrhl založit si nakladatelství, které by publikovalo naše autorské knihy. Tak vzniklo v roce 1990 nakladatelské družstvo L’Association. Konečně jsem mohl realizovat své vlastní projekty! Družstvo má nyní sedmičlenný výbor – z většiny ho tvoří původní zakladatelé – a pět placených zaměstnanců. Ve Francii ale komiks prochází krizí, prodeje klesají a velká nakladatelství se zbavují autorů, kteří podle nich málo vydělávají. Ani pro L’Association situace nevypadá bůhvíjak dobře, avšak já pořád věřím, že francouzský komiks jen tak nezemře.
