Hlavní obsah

Jiří Pehe: Dějinný okamžik jménem Obama

Právo, Jiří Pehe, SALON

Barack Obama, od jehož nástupu do úřadu amerického prezidenta uplynul rok, nebude schopen naplnit očekávání, která byla do jeho prezidentství vkládána, neboť nejdůležitější zápis do historie, o který se kdy mohl zasloužit, se odehrál už v okamžiku, kdy byl zvolen. Nic z toho, co může ještě vykonat, nepřekoná historický průlom, kdy se v jeho osobě stal prezidentem nejmocnější země světa Afroameričan, syn přistěhovalce z Keni.

Článek

Obamovo vítězství v prezidentském klání naplnilo ideu, jež žila v představivosti velké části americké veřejnosti, přičemž mnoho Američanů zároveň do poslední chvíle nevěřilo, že by se mohla uskutečnit. Obama se tak stal naplněnou aspirací, jejímž uskutečněním společnost ve vzácných chvílích historie překvapí, ba možná šokuje sebe samu.

Přeměna politika v symbol ještě před tím, než mohl vůbec něco konkrétního vykonat, ovšem znamená, že jeho činy ve funkci – jakkoliv třeba pozitivní – budou vždy umenšeny nepřekonatelnou intenzitou politického dramatu, který z něho ten symbol učinil. Moderní společnost má navíc tendenci zaměňovat tento druh intenzivně medializované politické změny, jež může snadno mutovat do podoby kýče, za revoluci. O změnu společenského řádu ovšem v případě Obamova zvolení nešlo a nejde.

Přesto: takových momentů, jako je Obamův vzestup do pozice nejmocnějšího člověka světa, není v historii mnoho a většinou se nemohou odehrát bez jedinečné souhry okolností, k nimž v tomto případě patřil nejen krach neokonzervativismu a náboženské pravice, jež ideologicky podpíraly Bushovu vládu, ale také neúspěchy tehdejší zahraniční politiky, únava z války v Iráku a v neposlední řadě i propuknuvší ekonomická krize. Všechny tyto okolnosti vytvořily poptávku po radikální změně.

Když se historická nepravděpodobnost nebo zdánlivá nemožnost stane skutečností, píší se vzácné okamžiky historie, jež se stávají dějinami téměř v reálném čase. Obamovo zvolení bylo takovým dějinným okamžikem, stejně jako jím byla o generaci dříve volba Nelsona Mandely, Václava Havla nebo Lecha Wałęsy, nebo ještě dříve nástup Mahatmy Gándhího do čela Indie či zvolení TGM prvním prezidentem Československa.

Historie v takových okamžicích hraje hlavní roli, protože jen zásluhou souhry mnoha specifických okolností se může nepravděpodobnost stát skutečností. Jinými slovy: Idea, ač zdánlivě neuskutečnitelná, se zhmotní do podoby Historie.

Když se Obamovi kritici podivovali nad tím, že právě tento americký prezident dostal Nobelovu cenu za mír, zcela jim uniklo, že tuto cenu tentokrát dostala Idea, do níž se promítají takové hodnoty jako tolerance nebo smíření.

Uskutečnění ideálu, jakým bylo zvolení mladého černošského senátora prezidentem USA nebo zvolení disidenta vláčeného komunistickými kriminály prezidentem Československa, samozřejmě vyvolalo nepřiměřená očekávání. Jestliže je možný takový politický zázrak, proč by nebyly ve spojení s osobou, kterou si dějiny vybraly v daném okamžiku tak překvapivě za hrdinu, možné i další?

Od Havla se očekávalo, že silou své autority, kterou mu nepravděpodobný dějinný okamžik propůjčil, bude schopen nastolit jakousi historickou spravedlnost, například v podobě naprostého rozchodu se vším, co reprezentoval komunistický režim. Od Obamy mnozí očekávali naprostý rozchod s dědictvím Bushovy éry, dovedený možná až do podoby změny paradigmatu, v němž se ustálilo fungování světa v posledních desetiletích.

Je-li ale někdo katapultován historií do pozice, v jaké se ocitl Masaryk v roce 1918, Havel v roce 1989 či před rokem Obama, vůbec to ještě neznamená, že mohou změnit základní paradigma sys -tému, v němž účinkují. Zůstanemeli u příkladů těch tří, je oním paradigmatem osvícenstvím zformovaná industriální civilizace, opírající se o víru v pokrok a racionalitu.

Zvolení Masaryka, Gándhího, Havla, Wałęsy, Mandely nebo Obamy je uchopitelné v rámci tohoto systému jako potvrzení nároku na spravedlnost a racionální usilování o dobro, který má v sobě západní civilizace zakódován. Masaryk reprezentoval vznik nového státu a přechod od monarchie k republice, Havel ztělesňoval přechod od komunistické diktatury k demokracii a vítězství v boji za lidská práva a Obama nyní reprezentuje uskutečnění myšlenek tolerance, práv menšin a multikulturní pestrosti, jakož i absolutní naplnění „amerického snu“.

Žádný z nich ale nereprezentuje rozchod s hodnotami západní civilizace, neboť všechny hodnoty, které právě oni symbolicky ztělesňují, už byly v podobě ideálů v této civilizaci přítomny a usilovaly o svou realizaci. A vně základního paradigmatu systému není ani – někdy více, jindy méně – patologická situace v politickém i jiném provozu společnosti, jejíž odmítnutí je vyneslo k moci. Dokonce i komunistický režim, jehož pád byl symbolizován zvolením Havla nebo Wałęsy za prezidenty jejich zemí, vycházel z racionalistických nároků osvícenství, jakkoliv se nakonec ukázal být jen hodně nepodařeným dvojčetem liberální demokracie.

Toto konstatování je důležité, mluvíme-li o očekáváních. Vůdci jako Masaryk, Havel, Mandela či Obama musí nutně zklamat očekávání dvou skupin lidí. V té první jsou ti, kdo mylně zaměňují vzestup tak nepravděpodobných postav na vrcholek moci za revoluční přeryv, který může změnit celý systém. Druhou skupinu tvoří lidé, kteří si zásadní změny nepřejí, naopak se obávají, že změnu, jakou je například zvolení liberálního černošského politika do čela nejmocnější země světa a protektora západní civilizace, systém neunese.

Jinými slovy: zklamáni jsou v takových okamžicích jak radikálové bojující proti systému, tak konzervativci bránící společnost před jakoukoli změnou.

Obama ovšem hned po svém zvolení, vlastně ještě před oficiálním nástupem do funkce prezidenta, ukázal, že rozhodně nemíní měnit základní předpoklady, z nichž vyrostla americká demokracie a celá západní industriální civilizace. Ba že dokonce ani nemíní popřít washingtonský establishment, proti kterému se vymezoval ve volební kampani.

Aktivní spoluprací s Bushovou vládou na přijetí záchranných injekcí do amerického hospodářství ukázal, že politický „zázrak“, jenž ho vynesl k moci, nikterak nepřispěl k tomu, aby vybočil z logiky systému. Tedy na jedné straně z přesvědčení o neustálém pokroku skrze lidský rozum, jenž nakonec zajistí, že zítra bude lépe než dnes, což v praxi znamená, že dnešní dluhy splatí náš zítřejší růst. Na straně druhé pak z přesvědčení, jež definitivně zvítězilo po pádu komunismu, že navzdory možným i reálným poruchám kapitalistického systému racionalitu v ekonomice nakonec zajistí nejlépe neviditelná ruka trhu, kterou můžeme přinejlepším korigovat.

Podsouvají-li mu dnes kritici jakési socialistické zásahy do ekonomiky, zkreslují skutečnost, protože injekce do amerického hospodářství a znárodňování některých finančních institucí i firem začaly ještě za Bushovy vlády. Debatu lze vést spíše o tom, zda tyto injekce a intervence vlády v soukromém sektoru byly zbytečně velké, jenže tato debata je odsouzena zůstat ve světě hypotéz a teorie už proto, že nevíme, jak by se chovala republikánská administrativa, kdyby prezidentský úřad znovu získal republikán.

Obama také nemohl vystoupit z rozjetého vlaku americké zahraniční politiky, v níž figurovaly války v Iráku a Afghánistánu, snaha zastavit íránský jaderný program či tlak na jaderné odzbrojení Severní Koreje. Co změnit mohl, byl styl: ústup od ideologizování k věcnému řešení problémů, od agresivního unilateralismu k dialogickému multilateralismu. A to se mu vcelku podařilo.

Hysterie těch, kteří ho kvůli této změně stylu obviňují z nai -vity a nedostatku odpovědnosti vůči bezpečnosti západního světa, je stejně směšná jako hysterie těch, kdo doufali, že Obama, mělli by k tomu vůbec chuť, bude schopen silou své autority změnit chování industriální civilizace ve směru jakési zásadní ekologické revoluce.

Foto: Kevin Lamarque, Reuters

Prezident USA Barack Obama

Obama ovšem dosáhl přinejmenším jedné výrazné změny. Podařilo se mu vyhrát první kolo bitvy o největší změny v americkém systému zdravotnictví od poloviny 60. let minulého století. Tvrdí-li jeho kritici, že svou obrovskou popularitu promarnil, ignorují, že v kontextu americké politiky a legislativního procesu je získání potřebných většin v obou komorách amerického Kongresu v případě tak zásadní změny malým zázrakem, a to dokonce i ve světle skutečnosti, že byl reformní balík nakonec přijat v rozmělněné podobě.

Pokud bychom chtěli Obamu spojovat s nějakými zásadními změnami, pak si je třeba všímat spíše těch jeho kroků, o nichž se tolik nediskutuje, zejména posunutí těžiště amerických zájmů ze Západu nad Východ a ze Severu na Jih. Ačkoliv Evropa zůstává primárním spojencem Ameriky,

Obama je první americký prezident, který se rozhodl politicky reflektovat vpravdě revoluční globální přeskupování sil v podobě rostoucího vlivu Číny, Indie a Brazílie. A který si uvědomuje, že udržet světovou bezpečnost a stabilitu bude nemožné, pokud se budou zvětšovat již beztak propastné ekonomické rozdíly mezi bohatými a chudými částmi světa.

Tento nový geopolitický pohled pochopitelně irituje mnoho politiků a analytiků ve východní Evropě, neboť jejich geopolitická osa, vytvořená traumaty studené války, je nastavena jinak. Posmívání se americkému prezidentovi kvůli údajné nai vitě ve vztazích s Rus -kem, například v podobě snah o jaderné odzbrojení či přehodnocení americké protiraketové obrany, ovšem obstojí pouze v myšlenkově zakonzervovaném prostředí našeho regionu, který má nejen potíže reflektovat prudce se měnící geopolitickou realitu, ale na rozdíl od Obamovy administrativy přeceňuje vojenské a další možnosti ropného „emirátu“, jímž dnešní Rusko v podstatě je.

Většina „revolučních“ nadějí, které jsou do Obamy vkládány, je odsouzena k zapomnění především proto, že jsou založeny na chybném chápání zásadních historických změn. Politici jako Obama nebo před ním Havel, Mandela či Wałęsa jsou symboly určitých historických přeryvů v širším kontextu, který se sám nijak výrazně nemění. Jejich činy mohou samozřejmě reflektovat hlubší změny, nebo je částečně urychlit, ale zásadnější proměny civilizačního paradigmatu se obvykle dějí mimo pozornost společnosti.

Posedlost mediálního věku vizualizací a dramatem, s jeho záplavou povrchních informací, ještě více znesnadňuje detekci změn a trendů, jejichž dopady mohou být vskutku revoluční. Politici Obamova typu jsou důležití jako inspirace, jenže nositeli skutečných změn v historii téměř nikdy nejsou ti nejvíce viditelní, ačkoliv právě jimi jsou moderní média posedlá.

Mezi těmi, kdo reprezentují zásadní historické změny – chcete-li revoluce, jež převracejí způsob myšlení o světě a v důsledku toho i celé společenské, někdy i civilizační řády – jsou třeba Konfucius, Buddha, Ježíš, Mohamed, Aristoteles, Luther, Diderot, Voltaire, Darwin, Newton či Marx. Jména politiků bychom v tomto seznamu, který lze samozřejmě rozšířit, hledali marně.

A to jak těch, kteří reprezentují naději na změnu k lepšímu, tak ty, kteří reprezentují temné kapitoly historie.

Foto: Archív, Právo

Jiří Pehe

Dějinný okamžik jménem Obama byl a je samozřejmě nezapomenutelný a v mnohém inspirativní, ale nikdy to nebyla a nemohla být událost, která radikálním způsobem změní fungování naší civilizace.

To jistě mnozí považují za dobrou zprávu, jiní ale za znamení, že jestliže ani takový dějinný okamžik není schopen posloužit coby katalyzátor změn, jež by se postavily do cesty tomu, co Václav Havel nazval tupým samopohybem naší industriální civilizace, nečeká nás v příštích desetiletích nic dobrého.

Reklama

Související témata:

Související články

Jiří Pehe: Po pádu (železné opony)

Všeobecné zklamání ze společenských a politických poměrů 20 let po pádu komunistického režimu má mnoho důvodů. Mluví se o korupci, mafiánském kapitalismu,...

Výběr článků

Načítám