Hlavní obsah
Jan Romportl (1981) je kybernetik a filosof. Foto: Milan Malíček, Právo

V době svých studií na Západočeské univerzitě jsem objevil velmi speciální místo v prostoru a čase, které nesmírně ovlivnilo mé další odborné, studijní, a nakonec i pracovní směřování. Tím místem byly každoroční Sázavské meditace o základech vědy, které se konaly celý týden vždy začátkem července v rámci Letní filosofické školy pořádané v překrásných a tehdy ještě trošku mystických prostorách ve městě Sázava.

Jan Romportl (1981) je kybernetik a filosof. Foto: Milan Malíček, Právo
Jan Romportl: Olomoucký maják

Příběhy a diskuse, které se tam odehrávaly, mi umožňovaly zjednávat si porozumění pro svět a život v něm – a to takové, které nejenže bylo přijatelné pro mé technicko-vědecky laděné kritické myšlení, ale zároveň mě odvracelo od nihilisticko-redukcionistických výkladů světa, v nichž se těžko hledá pro život nějaký smysl.

Krátce nato jsem objevil ještě jednu podobnou akci: pravidelný lednový Výjezdní interdisciplinární seminář v Nečtinech, pořádaný Západočeskou univerzitou, který byl vlastně tímtéž co Sázava, jen v zasněžené verzi.

Účastnil jsem se pak pravidelně obou setkání. Byl to pro mě životodárný doplněk akademického mainstreamu, v němž jsem se jinak standardně pohyboval.

Někteří přátelé mi však už tehdy říkali: „Je ještě jedna podobná akce. Možná i o něco lepší. Na tu bys měl taky jezdit... Ekologické dny Olomouc se to jmenuje.“ A já jsem jim odpovídal: „Prosím vás, já nejsem žádný ekolog. Já dělám umělou inteligenci. Navíc Olomouc je strašně daleko.“ A tak jsem na EDO nejezdil a nevěděl, o co přicházím.

Jenže pak se svět pohnul. Sázavský pramen vyschl. Nečtinský pramen vyschl. Obě akce přestaly z různých důvodů existovat. A já jsem, mimo jiné znaven akademickým prostředím, odešel dělat umělou inteligenci do komerčních korporací.

Po čase se ale u mě znovu objevila potřeba najít nějaký intelektuální maják, k němuž bych mohl z korporátního světa čas od času připlout, abych v diskusích s ostatními lépe pochopil, co je vlastně to, co v moři své práce dělám, a proč to vůbec dělám. A do toho přišla opět ta pozvánka od přátel: „Pojeď s námi na Ekologické dny do Olomouce.“ Říkám jim: „A fakt nevadí, že nejsem ekolog? A bude mě to vůbec bavit?“ Oni na to: „Nevadí a bude.“

Tak jsem jel – a výsledek? EDO u mě naprosto přesně zapadly do onoho vyprázdněného slotu po Sázavě a Nečtinech, dokonce přinesly i mnohé navíc.

A jak je možné, že na akci, která má v názvu slovo ekologické, budu i tento víkend moci mluvit o tématech jako umělá inteligence, strojové učení, fenomén big data, bezpečnost v kybersvětě či superinteligence? Je to jednoduché, EDO jsou sice dost o ekologii, ale hlavně je to unikátní křižovatka, na níž se potkávají přírodní a společenské vědy; je to opravdu „společná porada o našem světě" – a tu ten svět bude vždycky potřebovat.

--------------------------

Z programu Ekologických dnů Olomouc (celý ho najdete zde) doporučujeme salonní debatu Superinteligence jako novodobý mýtus (v sobotu 27. dubna od 18.00 v Muzeu moderního umění – divadle hudby, Denisova 47). Naše pozvání přijali politoložka Kateřina Smejkalová, kybernetik a filosof Jan Romportl a biolog David Storch. Tématem bude v obecné rovině vztah nových technologií, environmentální krize a společnosti.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků