Hlavní obsah
obálka Umberto Eco: Nulté číslo Foto: archív nakladatelství Argo

Jak se (ne)dělá román. V nové knize Umberta Eca je málo literatury

„Prostě napíšu-li esej, lidi to nezajímá. Jde-li o román, najednou tomu věnují pozornost,“ vysvětlil Umberto Eco deníku L’Humanité vznik románu Nulté číslo (do češtiny přeložila Anežka Charvátová, Argo 2015), kterým prý chtěl vtipně popsat „podprůměrnost novinářů“.

obálka Umberto Eco: Nulté číslo Foto: archív nakladatelství Argo
Jak se (ne)dělá román. V nové knize Umberta Eca je málo literatury

Eco ve svých textech kritizuje média dlouhodobě a z esejí ze sbírky Vytváření nepřítele si můžeme udělat představu, kudy se jeho přemýšlení o novinářích v posledních letech ubírá: v přednášce Spoře oděné televizní asistentky a ticho se věnuje „šumu“, tedy vysílání nedůležitých informací, sloužících také jako zástěrka politických skandálů – například v případě problémů někdejšího italského premiéra a mediálního magnáta Silvia Berlusconiho; v eseji Úvahy o WikiLeaks zase říká, že tajemství odhalená Julianem Assangem vlastně tajemstvími nebyla, protože v novinách se o nich psalo už dlouho předtím, jen ne s takovým důrazem. Současná média podle Eca – ale i dle mnoha mediálních teoretiků – spolurozhodují o tom, jaké zprávy se mají stát důležitými, a politická moc se tomu do jisté míry přizpůsobuje.

Tyto myšlenky prostupují i Nultým číslem a spojují se s podhoubím autorových předchozích románů, především Foucaultova kyvadla či Pražského hřbitova, ale vlastně i těch ostatních včetně Jména růže nebo Baudolina – to podhoubí lze zjednodušeně popsat větou z Pražského hřbitova: „Stačí o nějaké věci hovořit, aby existovala.“ Nulté číslo se od zmíněných titulů liší přímočarostí a apelativností. Že takovou formu autor zvolil pro román pojednávající o povrchnosti médií, je záměr, což ale nic nemění na tom, že v Nultém čísle najdeme málo literatury.

Jestliže třeba Foucaultovo kyvadlo můžeme vyložit coby filosofické pojednání v podobě románu, Nulté číslo působí jako řada mediálněkritických fejetonů spojených letmo načrtnutým příběhem s milostnou zápletkou a vraždou. Prolog je z celé knihy nejpůsobivější – Umberto Eco pořád dokáže vtáhnout do textu od prvních řádek (zde věnovaných záhadě uzavřeného vodovodního kohoutu, naznačující tajemnou noční návštěvu), působivě líčí vypravěčův bezútěšný život (včetně výstředního mikrosvěta univerzit nebo vtipných poznámek o původnosti v literatuře) a vzbuzuje čtenářská očekávání.

Jádrem knihy je ale příprava „falešných novin“ Zítřek, v jejichž redakci se sejdou nejhorší možní novináři, aby ukázali úpadek celé profese. Sám koncept psaní rok starých novin, které vydavatel nechce publikovat, ale pouze použít k vystrašení lidí na vlivných místech, působí neotřele, ovšem provedení trochu kulhá – šéfredaktor Simei slepě spoléhá na loajalitu a mlčení podřízených, kteří mají vstoupit do historie jako „dokonalí profesionálové milující pravdu“, přitom nemá ani trochu obavu z toho, že jeden z redaktorů je špión tajné služby, a v jiné kapitole dokonce nabádá hlavního hrdinu a vypravěče, který má o deníku Zítřek napsat oslavnou knihu, aby redaktory vylíčil jako zpátečníky a nechal vyniknout samotného Simeiho.

Ecovy drobné, „čapkovské“ postřehy na téma Jak se dělají noviny jsou někdy trefné, jindy se s praxí přinejmenším současných českých redakcí míjejí. Když Eco upozorňuje, kolik chyb se páchá v psaní cizích vlastních jmen („nikdo nestihne všechno přečíst, než to jde do tisku, takže i seriózní noviny dnes píšou Simone de Beauvoire, Beaudelaire nebo Rooswelt a výrobní dispečeři, zodpovědní za poslední kontrolu, mizí do starého železa jako Gutenbergův tiskařský lis“), přikývne odevzdaně i korektor Salonu, který musí v každém čísle progooglovat všechna jména, a stejně mu tu a tam něco uteče. Naopak když Eco vysvětluje, jakým způsobem novinář vkládá do zpravodajského článku svůj názor („mohlo by se namítnout, že novinář pustil ke slovu jen toho, kdo má stejné názory jako on. Proto budou v článku výpovědi dvě, protikladné, aby se předvedlo, že na jednu věc existují zcela odlišné názory, což je nezpochybnitelný fakt a noviny ho musí ukázat. Vtip spočívá v tom, že nejdřív se dá do uvozovek nějaký banální názor, a až na druhém místě se uvede názor rozumnější, podobnější tomu, co si myslí novinář“), zavrtí současný žurnalista, ale i pozorný čtenář hlavou – názor, s nímž se novinář ztotožňuje, najdete ve zpravodajském textu zpravidla jako první, je tak na něj víc vidět a navíc mnozí do konce článku, ukrytého často až uvnitř listu, ani nedočtou.

Podobné nesrovnalosti lze snad přisoudit jiné situaci v Itálii začátku devadesátých let, kdy se Nulté číslo odehrává (tedy pokud autor nemystifikuje; jak jinak si vysvětlit, že vypravěč příběhu v roce 1992 upozorňuje na špatnou výslovnost slova YouTube). Co je ale v literatuře důležité ve všech dobách i zemích, je věrohodnost postav – a ty v Nultém čísle působí jako figurky, schémata nesoucí konstrukci příběhu. Vilém z Baskervillu, Casaubon, Simonini a další charaktery Ecových předchozích románů byly životné bytosti, s nimiž mohl čtenář soucítit nebo je třeba nesnášet; ale v Nultém čísle vypravěč Colonna, jeho láska Maia, šéfredaktor Simei i paranoik Braggadocio vyvolávají minimum pocitů, takže i Colonnův strach a panika v „thrillerovém“ finále nakonec působí uměle. Autor zkrátka manévruje mezi groteskní nadsázkou a civilností, takže ve výsledku úplně nefunguje ani jedno.

Umberto Eco

Foto: Profimedia.cz

Sám Umberto Eco si limity svého posledního románu uvědomuje a dokáže je přesvědčivě vysvětlit. „Čím je člověk starší, tím se stává moudřejším. Už nemusí předvádět, kolik toho ví,“ řekl v již citovaném rozhovoru. „Jedná se o můj nejméně erudovaný román. Mé předchozí romány byly jako Mahlerovy symfonie, tento je víc jako ‚jazz‘, jako Charlie Parker nebo Benny Goodman. Ve svých románech vždy podřizuji styl tématu. Styl Jména růže odpovídá středověkému vyprávění, Ostrov včerejšího dne je barokní. Román Nulté číslo je psán velmi suchým žurnalistickým stylem, a protože v něm jde o současnost, odpadla nutnost studia historických pramenů.“

S tím vším nelze nesouhlasit, ale stejně myslím, že by Nulté číslo bylo lepší jako esej.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků