Jak mohl vyjít Máj. Sloupek Štefana Švece

Jak správně naznali už první kritici, Máj je text brutální, nepokrytě bezbožný, plný lebek, hnátů, katů, krve, duchů, mluvících krtků a jiných barokně-bulvárních rekvizit. V dnešní pokleslé době by podobný pytel skopičin mohl vyjít snadno. Jak je však možné, že spatřil světlo světa v čase, kdy pražskému literárnímu životu vládl pevnou rukou cenzor Jan Nepomuk Václav Zimmermann?

Zimmermann (jeho příbuznost s největším Čechem se nepodařilo vyloučit) byl úctyhodný kněz křižovnického řádu, přísný katolík a oddaný poddaný císařského domu. Dle důvěryhodných pramenů kladl každé slovo spisů, které posuzoval, na zlaté vážky a nepropustil jedinou větu, jež by mohla ve Vídni či na arcibiskupství vzbudit jen stín nevole. A najednou: Máj.

Řešení hledejme v proradnosti autora veršovaného škváru. Mladý Mácha měl už za sebou spravedlivé odmítnutí necitlivého románu Cikáni. Věděl tedy, že cenzura stojí na stráži a pater Zimmermann nikdy nespí (kromě nočních hodin a sem tam šlofíka po obědě). Literát proto připravil past.

Poslal jednoho ze svých kumpánů do univerzitní knihovny, kde Zimmermann pracoval. Zde si nasazený bílý kůň od cenzora vyžádal k půjčení jeho vlastní knihu o starých klášterech, kterou obvykle četl málokdo. Dobrý abbé, polichocen zájmem o své ruiny zapředl s mladíkem hovor. Ten ho obratně stočil k soudobému písemnictví, přičemž se oba shodli, že v Praze je příliš bezbožných a nemravných lidí a málo dobré literatury, jež by je napravovala. Naštěstí, jak pravil nasazený dohazovač, právě on náhodou zná mladého muže, který napsal báseň líčící marnost světa a především zaslouženou odplatu hříchu v nejživějších barvách. Potřeboval by ale, než předá text cenzuře, otcovskou radu moudrého kněze, jemuž by text mohl přečíst.

Zimmermann, stále ještě omámen tím, že někdo drží v rukou jeho spis, s nadšením nabídl svůj čas a spolupráci. Mácha se pak u něj ohlásil a tichým, nezřetelným hlasem mu báseň přečetl. S výmluvností čerstvě dostudovaného právníka pak zdůraznil náboženský význam své ateistické agitky a pozitivní náboj nihilistické morálky, kterou hlásal. Máj vyšel bez jediné opravy.

V bouři, již skladba vyvolala, ubohý kněz pozdě pochopil svou chybu a v srpnu 1836 radši zemřel na tyfus. Podloudný Mácha ho za hranice života následoval v listopadu téhož roku, když to přehnal s opalováním v Litoměřicích.

Zdá-li se vám historka s cenzurou přitažená za vlasy a k Máchovi nepadnoucí, vězte, že je to pravdoucí pravda. Svědci ji sepsali a Mácha sám ji připomíná v jednom z dopisů.