Irský novinář David Walsh o dopujícím cyklistovi: Armstrong? Vězeň vlastní lži

Velmi pozitivní. Psal se rok 1993, jemu bylo dvacet jedna let a z Texasu poprvé přijel na Tour de France. Mně bylo třicet osm a měl jsem o Tour napsat svou první knihu. Čekal jsem, že se ze závodu s tak velkou tradicí posadí na zadek, ale on už tehdy tvrdil, že tu je, aby vyhrál. Ještě ne celý závod, ale nějakou etapu. Chtěl zanechat dojem. Věděl jsem, že půjde nahoru, těšil jsem se, až se budu za pár let chlubit kolegům, že jsem ho znal už jako mladíčka. Měl velké charisma, chtěli jste se s ním kamarádit. Znovu jsme se potkali o šest let později, to už jsme ale oba byli někde jinde. Z něj se kvůli prodělané rakovině stal ještě tvrdší člověk, chtěl vyhrávat ve velkém. I já byl jiný člověk, po dopingových skandálech z předchozího roku jsem už nebyl z Tour tak nadšený. Navíc náš nejstarší syn John zemřel při nehodě na kole. To mě ovlivnilo i jako novináře.

Johnova učitelka mi po jeho smrti vyprávěla, jak třídě četla příběh o narození Ježíška, a John se přihlásil a zeptal, co Marie s Josefem udělali se zlatem od tří králů. Nevěděla, co odpovědět, za pětatřicet let jí nikdo podobnou otázku nepoložil. Pochopil jsem, že o tom je novinařina – zeptat se na to zjevné a nebát se, že u toho budete vypadat jako blázen.

Na začátku závodu Lancovi nevěřilo hodně mých kolegů, ale většina nakonec podlehla tlaku, aby to nechala být. Když píšete pro deník, potřebujete s jezdci mluvit každý den, abyste poté mohli odevzdat článek. A pokud nemáte důkazy, že někdo jako Lance podvádí, můžete se ho na to zeptat jen jednou. Když vám odpoví, že nikdy neměl pozitivní test na doping, že když přežil rakovinu, tak přece nebude brát drogy, jen aby vyhrál závod na kole, připadáte si hloupě. Já měl to štěstí, že jsem pracoval pro The Sunday Times, kde mi dali volnost tu kauzu detailně zkoumat, psal jsem o Tour jen jednou týdně, mohl jsem si dovolit s Lancem nekamarádit.

Ano, jeden. Ale já jim rozumím. Na novináře se tlačí v tom smyslu, aby lidem vyprávěli jen to, co chtějí slyšet. A většina lidí raději slyší krásnou lež než ošklivou pravdu. Příběh o muži, který překonal rakovinu a pak sedmkrát vyhrál Tour de France, zní tak pozitivně! Já jsem ale jeden z těch mála idiotů, kteří preferují onu ošklivou pravdu.

Určitě. Přestal závodit v červenci 2005. Návrat o tři a půl roku později byl největší omyl jeho života. Myslí si to ostatně i on sám. Jenže on strašně toužil po pozornosti. Byl už sice legendou, ale média začala logicky mluvit o nových sportovcích, nových hrdinech. A to se mu nelíbilo.

Na to nemusíte být Einstein. Chtěl prostě vyhrávat za každou cenu. Divné je, že pro někoho je vyhrát podvodem skoro lepší než vyhrát čistě. Když se zeptáte argentinských fotbalových fanoušků, ze kterého gólu ze zápasu proti Anglii na mistrovství světa v roce 1986 měli větší požitek, jestli z toho krásného, kdy Maradona prokličkoval celé hřiště, nebo z toho, kdy dal branku rukou, nepřiznal to a prošlo mu to, zvolí onu „boží ruku“. Lance přijal jako fakt, že doping je součástí cyklistiky, a rozhodl se dopovat nejlíp ze všech. A to se mu povedlo. Jeho tým byl nejlépe připravený, Lance si ho uměl skvěle zorganizovat. Akorát nevynikal v sociální inteligenci. Nepochopil, že když bude s lidmi, kteří znají jeho tajemství, zacházet špatně, oni to tajemství nakonec prozradí. Přes to to dlouho vypadalo, že mu doping projde. I já si myslel, že je Armstrong moc velký na to, aby padl. Je hezké vidět, že se nakonec ukázalo, že na to není nikdo dost velký.

Nevěří, že udělal něco zas tak špatného.

Velmi, hlavně proto, že je věrný skutečnému příběhu, skoro jako dokument. Ale zatímco dokument vám může říct jen to, co se asi stalo, fikce vás umí dostat dovnitř dění. V tomto případě do Lancova týmu a jeho mysli. Jste přímými svědky toho, jak cyklisté bezprostředně po etapě předstírají, že mají poruchu, aby si mohli na cestě do hotelu vyměnit krev. Ve filmu k tomu temnému okamžiku navíc ještě připsali vtipné dialogy.

Pozval jsem na promítání v Dublinu své přátele a tři ženy mi pak nezávisle na sobě řekly, že Lance měly vždycky trochu rády a po tomto filmu ho mají ještě radši. Režisér Stephen Frears totiž ukazuje i jeho dobré stránky. Pro mě je klíčová scéna, kdy po něm chce autogram žena, která našla díky jeho příběhu odvahu bojovat se svou nemocí. A on je z jejího obdivu nesvůj, ví, že na něj nemá nárok. Ta scéna ho ukazuje jako vězně vlastní lži.

Je opravdu dobrý. Myslím, že Lance obdivuje. Kdybychom spolu seděli v nějaké hospodě a tohle téma nadhodili, nejspíš by to skončilo hádkou. Během premiéry na Londýnském filmovém festivalu Ben zmínil, že Lance vybral spoustu dolarů na výzkum rakoviny. A já jako starý dobrý novinář jsem ho musel hned opravit. Samozřejmě to nebylo na výzkum rakoviny, na ten šla jen trocha peněz na začátku. Potom už Armstrongova nezisková organizace dávala prostředky především na šíření informací o rakovině, protože z toho se dá vytěžit lepší PR.

Ano, říkali to lidé z jeho okolí. Podle mě si myslel, že má šanci se stát prezidentem. Když to zvládl i druhořadý herec jako Ronald Reagan... Měl by skvělou startovní pozici.