Hlavní obsah

Historik Matěj Spurný: Překvapivá nenápadnost nesvobody

Právo, Matěj Spurný, SALON

Tváří v tvář soustředění ekonomické a politické moci v jedněch rukou a hrozbě poddolování právního státu, jež zejména po posledních volbách akutně ohrožují demokracii v naší zemi, se spory o minulost mohou jevit jako intelektuální libůstka. Ale právě nakládání s dějinami nás do dnešního stavu přivedlo víc, než si připouštíme.

Foto: Profimedia.cz

Bruno Ganz jako Adolf Hitler ve filmu Pád třetí říše (režie: Oliver Hirschbiegel, 2004)

Článek

Mechanická poučení z minulosti a falešné analogie totiž zásadně ovlivnily přemýšlení lidí o našem současném uspořádání – a měly velký vliv na politické rozhodování (či na instinktivní reakce) většiny. Jako historici a lidé působící v oblasti historického vzdělávání za to neseme svůj díl odpovědnosti. Chceme-li čelit novému znesvobodnění, musíme odložit vzájemné boje a společně pracovat na tom, abychom dobře rozuměli příčinám a průvodním jevům znesvobodnění v minulosti.

Letošní podzimní sezónu pro historiky soudobých dějin a zainteresované novináře odstartovala další z epizod nekončícího seriálu jménem Ústav pro studium totalitních režimů. Tentokrát se zaměstnankyně ústavu, francouzská badatelka Muriel Blaive, opovážila vyslovit tezi, že i systém státního socialismu byl do velké míry založen na vyjednávání. Sklidila vlnu opovržení a urážek od té části historické obce a veřejnosti, která samu sebe vnímá jako avantgardu boje proti relativizování zločinnosti komunistického režimu.

Vyjednávání zájmů různých skupin obyvatelstva pod příkrovem diktatury je jedním z klíčových témat historického výzkumu již dlouhá léta a samotná Blaive o něm hovoří a píše přinejmenším dvě dekády. Proč tedy najednou tak prudká reakce? Strašení údajným relativizováním zločinnosti komunismu nejspíš dobře zapadlo do kampaně před nadcházející volbou nových členů Rady ÚSTR. Jedná se přitom o to, jestli bude ústav pokračovat v současném směřování k vědecké instituci (jakkoli vzhledem ke svým společenským úkolům specifické). Kritici by jej naopak rádi vrátili do časů, kdy byl téměř výhradně platformou reprodukující paměť na bezpráví, jehož se dopouštěl komunistický režim. Jsou totiž přesvědčeni, že jedině tak bude ústav plnit své poslání – tedy bránit plíživému návratu totality.

Otázka, zda má být ústav kritickou vědeckou institucí, či nástrojem politiky paměti, přitom souvisí s tím, jak rozumíme vztahu mezi historickým poznáním a hodnotovými východisky současného společenského uspořádání. Pomineme-li osobní kariérní a politické ambice protagonistů bojů o ÚSTR, najdeme na všech stranách sporu přesvědčení o potřebě hájit zásadní hodnoty, od nichž náš stát po roce 1989 odvozuje svou legitimitu. Právě kvůli tomu jsou ty boje tak tuhé. Většina aktérů, ať už na té, či oné straně pomyslné barikády, se bije za něco, v co skutečně věří. I jejich podporovatelé, tedy širší zainteresované kruhy, cítí, že nejde jen o moc nad jednou institucí ani jen o výklad nedávné minulosti, ale o podstatnou kótu zápasu o to, jak jako společnost rozumíme sami sobě. Je svým způsobem tragické, že se tu navzájem potírají a před veřejností diskreditují i ti lidé, kteří mají v posledu podobné cíle: poukazovat na nesamozřejmost a křehkost svobody, bránit poddolování právního státu a pečovat o demokracii. Jen se neshodnou v tom, jaké zacházení s minulostí takovému snažení napomáhá, a jaké mu naopak škodí.

Foto: Milan Malíček, Právo

Muriel Blaive

Jak různě můžeme vnímat úkol a poselství historizace minulosti? To se dá ilustrovat na tématu, které s boji o výklad komunistické diktatury zdánlivě nesouvisí. V roce 2004 jsem se v Berlíně účastnil veřejné debaty o filmu Pád třetí říše, který se krátce předtím objevil na plátnech tamních kin. Někteří zástupci berlínské židovské obce film tehdy emotivně kritizovali – především za to, že ukazuje hlavního hrdinu Adolfa Hitlera jako člověka, s lidskými city a lidsky pochopitelnými reakcemi. Spolu s několika dalšími studenty jsme oponovali: vždyť právě to, tvrdili jsme (a jsem o tom dodnes přesvědčen), je na filmu cenné. Nejde jen o to, že je díky tomu působivý a věrohodný. Na celé zkušenosti s nacismem je přece podstatné, že i Adolf Hitler byl člověk, stejně jako tisíce těch, kdo ochotně realizovali jeho plány. Že nešlo o dotek mimozemské civilizace ani o útok oživlých monster na civilizovanou a humánní evropskou společnost. Že to, co způsobil nacismus, se zrodilo v lidských hlavách a že to milióny lidí podporovaly. Teprve to nás totiž přivádí ke klíčovým otázkám: Kdo vlastně byli vykonavatelé násilí? A čím si režim, který byl nakonec odpovědný za nejhorší válku v dějinách lidstva a jehož protagonisté nadto nechali systematicky vraždit milióny lidí, získal podporu jiných miliónů? Proč ho původně podporovali nebo tolerovali i mnozí z těch, kteří se nakonec stali jeho oběťmi?

Již více než deset let před uvedením Pádu třetí říše ostatně vyšla výborná kniha Christophera R. Browninga Obyčejní muži, která ukazuje, jak se z řadových příslušníků pořádkové policie, „tátů od rodin“ z Hamburku, ve válečných podmínkách východního Polska postupně stali masoví vrazi. Teprve když historici nebo umělci ukážou, obrazně řečeno, příslušníky nacistických ozbrojených složek jako lidi a když dokážou vysvětlit, proč tolik dalších, kteří nemuseli mít nutně špatné úmysly, v historii přispívalo k utváření předpokladů do nebe volajícího bezpráví, budou moci dějiny útlaku skutečně promlouvat a přispívat k rozpoznání předpokladů útlaku a bezpráví příštích. V opačném případě půjde vždy jen o zcizující vyprávění o něčem, co se nás v posledu netýká.

Podobně jako zástupcům berlínské židovské obce vadilo, že je Hitler v populárním filmu zobrazován jako člověk s lidskými city, strachem, malými radostmi a hysterickými záchvaty, vadí bojovníkům proti údajné relativizaci komunistické minulosti u nás, že je státní socialismus interpretován coby společenské uspořádání založené na vyjednávání různých zájmových skupin a požívající svého času značnou podporu lidí. Jakkoli mám pochopení pro touhu jasně oddělit nelidské od lidského, bezpráví od práva a zotročení od svobody, pokládám za zásadní myšlenkovou chybu, když se jedno či druhé beze zbytku ztotožňuje s určitou dějinnou érou, s konkrétním politickým uspořádáním či s předem vymezenou skupinou lidí. Také představa, že v čím černějších barvách budeme líčit komunistickou diktaturu u nás, tím spíše zabráníme nástupu nové „totality“, je kardinální a nebezpečný omyl.

Foto: ČTK

Rok 1936, Klement Gottwald mezi svými komunistickými kolegy a kolegyněmi nahoře třetí zprava

Co je z hlediska dneška podstatné na historickém výkladu autoritářských forem vlády (a co je také důležité pro to, abychom jim porozuměli), se pokusím načrtnout alespoň na příkladu dílčího tématu, které ale řadu současníků z pochopitelných důvodů čím dál více za jímá: jde o průvodní znaky nástupu autoritářských režimů.

Má-li být autoritářský režim v moderní době úspěšný, tedy má-li rozbít stávající pořádky a má-li uspořádání společnosti ve vlastní režii alespoň pár let udržet, vyznačuje se zpravidla třemi rysy. Prvním z nich je přesvědčení alespoň části reprezentantů nových pořádků o oprávněnosti a opravdovosti příslibů, jimiž si získávají popularitu. Ideologie, má-li být úspěšným nástrojem k proměně myšlení i praxe, nikdy není jen vnějším hávem pro klamání lidí, kterému by jeho nositelé sami nevěřili. Ne že by mezi mocenskými hráči vznikajících diktatur nebyli i chladní cynikové, kteří něco jiného říkají a něco docela jiného si myslí, ale chceme-li opravdu porozumět nástupu diktatury, musíme umět nahlédnout také autentickou víru v blahodárnost zaváděného systému, kterou přesvědčeně a přesvědčivě šíří nové elity. Skutečně úspěšná manipulace nebývá jen chladně vypočítavá, ale vychází ze srdcí, která hoří pro myšlenku. Ať už se jedná o sílu očištěné národní pospolitosti, rovnost všech lidí či konec vykořisťování člověka člověkem, nebo třeba o skoncování s politikou jako dialogem a její nahrazení efektivním technokratickým řízením.

Stejně tak je dobré si všimnout, že má-li být autoritářský model vládnutí dlouhodobě udržitelný, nemůže příslib lepšího života a společenského vzestupu pro široké vrstvy společnosti zůstat jen frází, ale bývá skutečně naplňován. Snaha ukázat, že například všechny komunistické sliby byly jen vylhanými frázemi a že se u nás po roce 1948 vlastně všem dařilo hůř než dříve, je nejen v rozporu s historickou skutečností, ale zcela se míjí s potřebou porozumět vysoké legitimitě, kterou diktatura KSČ měla právě ve své nejnásilnější fázi. Bezpráví, znesvobodnění a omotání společnosti sítí strachu a nedůvěry dlouhodobě akceptuje většina lidí jedině tehdy, když je to vše vyváženo splněním některých dlouho nenaplňovaných potřeb a tužeb: zbavením existenčních potíží, snížením či vykompenzováním sociální nespravedlnosti, nastolením pořádku a bezpečí. Je to právě funkčnost mnohých autoritářských receptů, přinejmenším v krátkodobém horizontu, která vede velkou část společnosti k je jich aktivní podpoře nejen před, ale i po nastolení nedemokratických režimů. Nemalujme si, že autoritáři se znemožní, jakmile budou nuceni spravovat stát. Takové plané naděje se v minulosti již mnohokrát vymstily.

Možná nejpodstatnějším tajemstvím úspěchu nastupujících autoritářských režimů je ale zdání, že vlastně zachovávají kontinuitu. Většině lidí se v roce 1933 v Německu – ani v roce 1948 u nás – nestalo vůbec nic. Dál chodili do práce nebo do školy, dál si užívali pěkných jarních dnů, dál diskutovali s přáteli po kavárnách nebo hospodách (jenom si museli stále víc dávat pozor, aby je někdo cizí neposlouchal), dál se bavili na vesnických tancovačkách nebo povznášeli ducha na koncertech berlínské či pražské filharmonie.

Proměny každodennosti zkrátka ani tváří v tvář zásadním politickým zvratům nebývají náhlé a nápadné. V řadě prostředí, mimo významné politické a vzdělávací instituce či redakce novin, může i ve změněných podmínkách překvapivě dlouho přežívat jistá autonomie světů „obyčejných“ lidí. Někde to dokonce platí i trvale – všimněme si, kolik lidí v souvislosti se státním socialismem vypráví o svých „ostrůvcích pozitivní deviace“. Jistá míra přežívající autonomie a svébytnosti (byť třeba z hlediska celku naprosto nevýznamná a nijak nebránící bezpráví a nespravedlnosti) poskytuje útěchu i mnohým, kteří by se k nastupující diktatuře jinak stavěli kriticky. Dává jim pocit, že to přece jen nebude tak zlé a že (v případě, že by se postavili na odpor) pořád mají co ztratit.

Právě o tom je třeba vyprávět. Nejen proto, že to odhaluje mnohé z lidské povahy. I z toho důvodu, abychom to jednou nebyli my, kdo budeme přivírat oči nad očistou společnosti od těch či oněch škůdců a kdo se bude utěšovat, že vlastně ještě není tak zle.

Foto: Petr Horník, Právo

Matěj Spurný

Zaměříme-li se v našich historických výkladech odmítnutých společenských uspořádání jen na jejich zavrženíhodné stránky, hrozí, že budeme malovat obraz monstra. Na monstrum sice každý může s odporem ukázat, nikdo si ho ale nespojí sám se sebou. Tedy s dneškem a se současnými tužbami i ambicemi lidí, které zatím zůstávají pod povrchem, ale které pak mohou poměrně rychle roztříštit náš důvěrně známý svět jako prázdnou hliněnou nádobu.

Usilovat o plastický obraz života v diktatuře – včetně toho, že například komunisté skutečně naplňovali některé tužby miliónů lidí, díky čemuž se dostali k moci, že i v časech nejtužšího stalinismu přežívaly různé autonomní skupiny a způsoby života nebo že protagonisté komunistické moci autenticky věřili vlastním ideologickým východiskům a byli za ně ochotni pokládat nemalé oběti –, to vůbec není projevem zavrženíhodné nebo naivní relativizace zločinů a bezpráví, kterých byla ta doba plná.

Takové průhledy do světa, o jehož návrat rozhodně nestojíme, naopak mohou zásadním způsobem přispět k porozumění předpokladům a charakteru postupné ztráty svobody. Právě proto, abychom nebyli zaskočeni (jen zdánlivě nepochopitelným) vývojem věcí kolem nás a uměli čelit rizikům, která ten vývoj přináší, je potřeba vědět například i to, že v KSČ padesátých let bylo dost idealistů pracujících upřímně pro spravedlivější svět nebo že statisíce lidí skutečně vnímaly kolektivizaci či znárodnění průmyslu jako cestu k osvobození dělníků i venkovské chudiny. Že i Klement Gottwald byl člověk a mnoho jeho podporovatelů chtělo jen, aby bylo líp. Žádné zlo se tím nerelativizuje.

Autor je historik, působí v Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR a na Filozofické fakultě UK. 

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám