Článek
Hrdina vaší nové knihy Josef Kaplan je v určitém období života přesvědčeným komunistou. Připadá mi, že o levicových myšlenkách vyprávíte se sympatiemi. Vztahuje se termín „vysněný“ z názvu románu také ke snění o levici?
Ne, slovo vysněný se vztahuje k situaci, kdy do Československa přijede Che Guevara, aby se zde léčil po katastrofálním neúspěchu své africké mise v Kongu, kde jeho guerilla prohrála na celé čáře. Dorazí s rozvinutým astmatem a těžkou malárií. V sanatoriu se setkává s lékařem Josefem Kaplanem. Che Guevara byl vzděláním také lékař, ale zvolil si cestu zbraní a řešení problémů násilím – a teď vidí, že neuspěl, že ho nikam nedovedla. V Kaplanovi spatřuje to, co mohl mít, život zasvěcený profesi a rodině.
A co se levicových myšlenek týká, je třeba říci, že Československo byla jediná země na světě, kde se komunisté dostali k moci legálně, volbami. A když jsem mluvil ve Francii s někdejšími emigranty z Československa, kteří to zažili, tak mi říkali: My jsme tomu věřili, chtěli jsme větší spravedlnost pro všechny, odstranění nerovnosti. Víra značné části Čechoslováků byla tak hluboká, že jí neotřáslo, ani když začaly politické procesy.
Ve dvacátém století se lidé snažili změnit svět, vytvořit nového člověka. Ať už jde o komunismus, fašismus, nebo nacismus. Některé tyto snahy a víra v ně přetrvaly generace. Ovšem ani jedna z nich nevedla ke kýženému výsledku. Dnes lidé vědí, že svět je na tom špatně, ale tápou, co s ním udělat. Vidíme, že západní demokracie nefunguje, a zároveň máme stále ještě živou zkušenost, že jednoduchá řešení vedou ke špatným koncům.
Pražský pobyt Che Guevary v roce 1966 prý byl motivovaný nejen léčbou astmatu, ale i osobou milenky…
Musela v jeho rozhodování hrát významnou úlohu, protože Che si zemi pro svou léčbu zvolil jinak zcela nelogicky – jeho nemoci by prospělo teplo a sucho, disponoval kontakty v Egyptě, v Indii i v rodné Argentině, navíc měl od Kubánské krize špatné vztahy se Sověty, o nichž tvrdil, že jeho Kubu zradili, a najednou se vydá do země, kterou má pod kontrolou KGB. Uvádí se, že zde připravoval svou misi do Bolívie, ale po pravdě na ní pak žádné velké plánování nebylo vidět.
Po roce 1989 se otevřely archívy StB, ale žádná složka o Che Guevarově pobytu v nich nebyla. Na začátku devadesátých let zkontaktoval jistý novinář policistu, který s ním přišel v Praze do styku, ale ten vůbec nevěděl, o koho šlo. Pro něj to byl Ramón Benítez. Che Guevara se tu změnil k nepoznání. Nechal si oholit vousy, ostříhat vlasy, nasadil dioptrické brýle. Podrobné zprávy o něm budou jistě k nalezení v archívech na Kubě a v Moskvě, ale ty jsou nedostupné.
Co vás při sběru dostupného materiálu překvapilo nejvíc?
Že mluvil plynně francouzsky, zbožňoval poezii, znal zpaměti Dona Quijota a básně Pabla Nerudy. Byl to velmi kultivovaný člověk. A od začátku mě zajímal ten antihrdina v něm. Chtěl jsem mu dát ve své fikci šanci – zamilovat se v Praze, získat chuť do života a začít přemýšlet, jestli je jím zvolená životní cesta ta správná. Zemřel skoro rok poté, co odešel z Československa. Chtěl jsem, aby za svůj pobyt dospěl k tomu, že se poddá osudu. Jeho postava tak, jak jsem ho ztvárnil já, už nechce bojovat. V něčem dokonce chápe, že je nutné, aby byl obětován. Aby se z něj stala ikona. Byl komunismu užitečnější mrtvý než živý.
Proč je jeho osoba i dnes zajímavá?
Předně je vizuálně vděčný, charismatický – není to Brežněv ani Chruščov. Líbil se ženám. Zemřel, když mu bylo 39 let. Skoro všechny ikony dvacátého století zemřely mladé. Kdyby se Marilyn Monroe dožila vysokého věku třeba jako Elizabeth Taylorová, těžko by představovala symbol přitažlivosti pro několik dalších generací. Che Guevarovi by dnes bylo přes osmdesát a pes by po něm neštěkl. Jenže zemřel hrdinskou smrtí a stal se z něj takový Ježíš komunismu.
Nicméně někdy na začátku devadesátých let dělaly jedny anglické noviny průzkum mezi mládeží a ptaly se: Kdo je ten muž, kterého máte na tričku? Šedesát procent odpovědělo, že je to zpěvák rockové kapely ze šedesátých let.
Román také popisuje epidemii moru v Alžíru, která připomene Mor Alberta Camuse. Je váš text určitým holdem tomuto spisovateli, stejně jako se Josef Kaplan zdá být následovníkem Josefa K. z Kafkova Procesu?
Ano, Josef Kaplan zažije v Alžíru v roce 1944 morovou epidemii, která tam propukla i ve skutečnosti. Zemřelo tehdy více než padesát lidí a epidemie poskytla Camusovi téma pro jeho román. Camus je v knize přítomen jako postava mladého režiséra. Hra, již inscenuje, je skutečně ta, kterou Camus tehdy v Alžíru režíroval. A kavárna Padovani z mé ho románu je místo, kde své hry uváděl. Nemohl jsem dost dobře použít jeho jméno, příliš by text zatížilo, nahradil jsem ho tedy pseudonymem, který používal jako krycí jméno v odboji.
Camus byl prvním francouzským autorem, jenž si uvědomil roli Kafky ve světové literatuře a jako první o něm napsal text, kde odhalil jeho význam v souvislosti s kategorií absurdního, což vedlo k definici existencialismu.
Josef Kaplan jako mnoho Čechů jeho doby Kafku nijak zvlášť neobdivoval, vlastně ho ani nečetl, protože jen málo Kafkových knih bylo před druhou světovou válkou přeloženo do češtiny. Navíc to byly texty pro elitu. Kaplan také jako mnoho Čechů nepovažoval Kafku za krajana. Byl to pro něj německý spisovatel. A v tomto kontextu prožije stejné dobrodružství jako Josef K. v Procesu, protože Kafka, ačkoli je to nepochopitelné, nějak uhodl, co se v Praze stane, a popsal všechnu tu absurditu diktatury.