Článek
Frommova představa nebyla nijak komplikovaná. Člověk se v moderních dějinách stává individuem v té míře, v níž získává nezávislost na biologických podmínkách svého života (na přírodě stejně jako na rodině), a může svobodně navazovat takové sociální svazky, které mu dovolují tuto jedinečnost uskutečňovat, tedy svobodným a tvořivým způsobem užívat svých schopností a dovedností. Ať si jakkoli stěžujeme na poměry, v nichž žijeme, platí, že tuto možnost – svobodu – má dnes většina z nás. Neboť autority, které by nám v tom chtěly nějak zásadně bránit, anebo nás nějak v tomto ohledu omezovat, jsou dnes už značně vratké. Ale právě o to je to teď všechno těžší.
Co si s takovou svobodou počít? Tvořit? Jistě, ale co? Společnost vcelku respektuje naši nezávislost a do toho, čemu se chceme věnovat, nám (přinejmenším zprvu) nemluví. Jsme tak skutečně ponecháni sobě samým bez autority, která by nás vedla, tedy jsme tu se svými schopnostmi a dovednostmi sami – aniž však víme, jak a k čemu jich užívat. Nejhorší na tomto osamění je právě to, že je výzvou, abychom se věnovali sobě samým. V takovém okamžiku si začneme uvědomovat, že sobě samým vlastně nestačíme, anebo, jak by řekl klasik, že o samotě nedokážeme být sami sobě zástupem. A nic nás nenapadá – ani co bychom mohli dělat, ani co bychom dělat neměli. Důvod je prostý: Nikdo nám neporadí. O samotě si připadáme jako obraz bez rámu. Nemůžeme se dát k nějakému auditu, aby zjistil, co nám chybí, ani ze sebe vytvořit komisi, která by doporučila nějaké řešení této trapné situace. Samota se stává velmi obtížnou položkou v ekonomice našeho života. Díváme se do zrcadla a vidíme zase jen sebe.
Naštěstí je tu cesta, jak uniknout. Dnes už ani ten největší osamělec není bez inteligentní elektroniky. A její záchranné, totiž sociální sítě. Ano, i o samotě můžeme být zástupem, stačí zmáčknout příslušná tlačítka. Zde stojím a nemohu jinak, může dnes říci každý, stojí-li pevně rozkročen v sociální síti. Jsme sami a s námi ne desítky, ale stovky kamarádů. A zde také konečně můžeme stát na svém. Nápady a myšlenky se nám jen hrnou, najednou ani nevíme, co dělat dřív, naše schopnosti a dovednosti přestávají našim záměrům stačit, protože ty se hrnou ze všech stran. Výmysly se vymýšlejí samy, jsme-li jeden tým.
Sociální síť je cosi jako team building v globálním měřítku. A je to dobrá věc – dokud někoho nenapadne, že tímto způsobem se také soustruží kolečka, z nichž se skládají stroje. Ano, každé je jiné, ale protože to tak předepsala konstrukční kancelář, které se takový stroj vymodeloval v počítači. Běda, začne-li se naše uvažování zanášet tímto směrem, protože kolečka či součástky – a to je až banálně příslovečné – mají jen minimální míru volnosti, a pokud náhodou osamějí, nemají smysl.
