Hlavní obsah
Miroslav Petříček Foto: Michaela Říhová, Právo

Fejeton Miroslava Petříčka: Jaro přijde!

Ať už se to má s globálním oteplováním jakkoli, bývá někdy tak a jindy jinak. Převážně extrémně. Například nejchladněji za poslední tři dny. Naopak tvrzení, že dnes je větší zima než včera, má nulovou informační hodnotu, protože neříká než to, co stejně všichni víme.

Miroslav Petříček Foto: Michaela Říhová, Právo
Fejeton Miroslava Petříčka: Jaro přijde!

Logika je zřejmá: kdyby nebylo krajností, život by ustrnul v nezajímavých průměrech. Zatímco s nimi má všechno heroický rozměr: sotva překonáme jednu krizi, ocitáme se v druhé. Včera byl manželce nevěrný Tiger Woods, dnes kapitán londýnské Chelsea John Terry.

Rubem této hektické honby za extrémy je, že nic velkého není dost velké a malého dost malé, protože aby bylo něco velké, musí být větší než největší, a stejně tak je tomu i s věcmi malými. Asi se v tom odráží naše chápání evoluce: Nepřežije to lepší, nýbrž jen to nejlepší, které se vzápětí stává nedostatečně dobrým. Princip přírodního vývoje fakticky splynul s principem reklamy, což dohromady vytvořilo představu Pokroku, avšak do tohoto obrazu dynamicky se vyvíjejícího světa tu a tam něco nezapadá.

Dovedeme si sice představit, že nějaký zvláště nadaný běžec zaběhne jednou stovku pod devět vteřin, ale – vyloučíme-li užívání sofistikovaných podpůrných prostředků – sotva se kdy člověk dostane pod vteřin pět. V honbě za extrémy na víc nemáme: auta a letadla jsou nejen svědectvím našeho odporu k přirozeným mezím, nýbrž i trapným připomenutím naší průměrnosti. Lidská vynalézavost je tedy projev frustrace. Čím rychleji se totiž přibližujeme k nějaké obtížně překročitelné hranici, tím více se vyčerpává energie, kterou potřebujeme, abychom se dostali alespoň do její blízkosti. A to platí nejen o uhlí a ropě, to platí i tehdy, když se snažíme dopracovat k hranici důchodového věku.

Náš heroismus v této věci je ovšem marný: penze je dvojznačné vítězství stejně jako nafta z řepky olejné. Soutěž ve skoku vysokém nekončí překonáním laťky v určité výšce, nýbrž buď tím, že nakonec laťka spadne, anebo už nikdo nemá sílu pokoušet se o její překonání.

Jak řečeno, jsme průměrní a každá krajnost nás hravě přemůže. Upřímně řečeno: Kdo z nás má na to, aby něčemu nepřekonatelnému vůbec čelil tváří v tvář?

Je tedy zbytečné trápit se vlastní zaostalostí a nedostatečností, brát život jako olympiádu, ve které nelze vyhrát, ale je nezbytné účastnit se jí, zvlášť můžeme-li se utěšovat vědomím, že tu největší krajnost, totiž že se ve vesmíru vůbec zrodil člověk, už máme za sebou a žádná ještě krajnější – soudě podle snímků z Hubbleova teleskopu – očividně nehrozí. Asi by tedy bylo lépe zbavit se posedlosti extrémy a smířit se s tím, že někdy je tak a jindy jinak, aniž by kdy bylo tak špatně, že by to už nemohlo být horší. Je mráz a plno sněhu, budiž, ale takových kalamit už bylo od poslední doby ledové spousta, vlastně od té doby ani už žádná pořádná zima nebyla. A kdyby snad zase měla nějaká nová doba ledová nastat, je možné, že zmodráme, naučíme se řeči přírody a moudré stromy nás vytáhnou z bryndy, protože pochopí, že příroda má šanci na přežití jen v 3D světě a nic jiného než pokročilé technologie barbarského lidstva ji nezachrání. Teď máme alespoň jistotu, že jako obvykle jaro přijde, ať už se to má s globálním oteplováním jakkoli. A s ním třeba i povodně, ale určitě nikoli tak mohutné, jako byla ta, kterou přežil jenom Noe a jeho příkladná sbírka zvěře.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků