Článek
Já se vždy spolehlivě roztřesu rozhořčením, zlobou. Naposledy se mi to stalo, když jsme jeli autobusem známé a úspěšné žluté cestovní agentury do Budapešti a šofér mi na zastávce v Brně odmítl vyndat ze zavazadlového prostoru batoh, v němž jsem si zapomněla brýle. Byla to absurdní scéna, já jsem ho prosila, aby mi batoh vytáhl dřív, než začne nakládat zavazadla cestujících nastupujících v Brně, on mě ignoroval a házel na můj batoh další a další kufry. Žádala jsem ho s úsměvem nad vlastní zapomnětlivostí a on se, možná právě proto, že jsem byla tak slušná a defenzivní, choval jako nějaký totalitní milicionář. Když jsem se zeptala, proč je na mě tak hnusný, vztyčil proti mně ukazováček, ruka se mu ani nezachvěla, a pevným a přísným hlasem řekl: Važte slova, paní!
Podívala jsem se na svou ruku se zavazadlovým lístkem, který poletoval ve větru jak prvomájová třepetalka, a uvědomila jsem si, že, ač jsem v právu, tenhle boj je marný, a že si to šofér všechno dovoluje právě proto, že vidí, jak se třesu.
Co to je, tohle rozechvění, jímž nás naše nervová soustava zrazuje a klame? Lékařský slovník říká, že příčiny třesu leží hluboko v mozku, v té jeho části, která ovládá pohyby svalstva, a vzápětí nás upozorňuje, že neexistuje léčba, která by třas vyléčila. Aco je bez chvění, prý není pevné. Všechno uvnitř organismu je v neustálém pohybu, ale jak to, že se někdy ten vnitřní pohyb dostane na povrch v tak nevhodné a ponižující podobě, a proč je vlastně třes ponižující? Protože to chvění, bez kterého by nebylo ani tónu, je projevem bezmoci.
Má skvělá matka učinila ve svém životě mnohá riskantní rozhodnutí. Nikdo jsme na ní nepoznali, že by se k nim nějak těžce dobírala, od slova k činu byla u ní vždy krátká cesta. Dodnes se pamatuju, jak jsem bývala překvapená, když poté, co matka zdánlivě jen tak něco předložila k úvaze, už druhý den vyžadovala, aby se věc stala. Dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že její „měla bys“ znamená „udělej“. Její vnější jistota mě rozčilovala a nutila ke vzpouře. Její vnitřní nejistota se projevovala tím třesem rukou, který mé vzpoury mírnil.
Mám kamaráda-básníka, který je postižen tak těžkým třesem rukou, že už není schopen psát, nespojují se mu písmena, neudrží řádky, nejde to číst. A protože žije sám, nemá ani komu diktovat. Může si své myšlenky a verše nahrávat a nechat přepsat později, ale nechce. Prý ho ruší fakt, že někdy ani nedokáže zmáčknout červené tlačítko, v jedné takové chvíli bezmoci vyhodil diktafon oknem a bylo.
Kromě toho, že píše verše, je dobrým klavíristou a zpěvákem. Je zvláštní, že u klavíru třas ustane. Rovněž hlas, když začne zpívat, mu stále slouží, a také má pořád dobrou paměť. Zklidnění ale nenastane ani u psacího stroje, ani u počítače, tam se netrefí do žádného žádoucího písmena, zpod ruky se mu line dadaistický nesmysl, což ho zdeprimuje tak, že se mu třas jenom zhorší. K Vánocům dostal sešit v černobílých deskách, když mi ho ukazoval, řekl, že vypadá jako parte. Dovnitř začal psát s tím, že je jedno, jestli to po něm někdo někdy přečte, i tak to bude zpráva. Nejdříve názvy vydaných sbírek. Pak soupis večerů poezie za všechna ta léta. Pak poznámky jen tak. Pak báseň o matce. Báseň o mlze, krátkou. Báseň o městě, delší. Sešit se plní řádky, sestavenými z jakéhosi polotiskacího, polopsacího písma, jehož písmena se nespojují, a tudíž nepotřebují různé kličky a vratné tahy. Je to čitelné, překvapilo mě to a okouzlilo, stránky sešitu zvaného Parte se plní řádky, které by grafolog k psacímu písmu jejich autora z někdejších časů asi nepřiřadil, ale on si je vytvořil k tomu, aby dokázal psát básně, o nichž si myslí, že jsou jeho poslední.
Píše je písmem, kterým se nedávno začaly učit psát děti v první třídě, a vynalezl si ho sám.
