Esej Pavla Barši: Dobývat se do otevřených dveří. Spustí vydání Michéovy knihy konzervativní revoluci na české levici?

Hlavní teze knihy Jeana-Clauda Michéy Tajnosti levice (česky MDA 2019), kterou do zdejšího kontextu uvedli Petr Drulák a Václav Bělohradský, používá někdejší komunistickou představu o hře nulového součtu mezi lidskými právy a sociální rovností pro éru globalizovaného kapitalismu. Terčem je tu boj za důsledné uplatňování principu rovnosti individuálních práv na příslušníky etnických, náboženských či sexuálních menšin a žen: hnutí za jejich nediskriminaci mělo být spojeno s obrovským nárůstem sociální nerovnosti v posledních čtyřiceti letech.

Slovy Michéovými byl tento kulturní liberalismus jen druhou stranou liberalismu ekonomického. Podle něj i jeho českých popularizátorů bylo osudovou chybou západní levice, že se zapletla s oběma. Zatímco neoliberalismus byl často prezentován jako nutné zlo s odkazem k technokratickým argumentům, boj za nediskriminaci žen a nositelů menšinových identit se stal novým emancipačním programem, který zaplnil prázdno po socialismu jako programu emancipace socio-ekonomické.

Konstatování souběžného průniku obou typů liberalismu do západní levice v uplynulých desetiletích není originální ani nové. Dokonce lze tvrdit, že se v poslední době stalo samozřejmě předpokládaným východiskem debat o jejím dalším směřování.

Na akademické úrovni otevřela diskusi o vztahu levice a lidských práv kniha Samuela Moyna The Last Utopia: Human Rights in History (Poslední utopie: Lidská práva v dějinách, 2010; český překlad má na tento rok v edičním plánu nakladatelství Rybka Publishers). Moyn v ní tvrdí, že internacionalisticky pojatá lidská práva vystřídala během sedmdesátých let socialismus v roli emancipační utopie. Ruku v ruce s rozvojem a sílením globálního lidskoprávního hnutí (jehož součástí byly i disidentské skupiny ve východní Evropě typu Charty 77) šel nástup neoliberalismu, přičemž oba dosáhly svého triumfu s pádem sovětských režimů před třiceti lety. Toto konstatování přivedlo některé levicové autory k obvinění lidskoprávního hnutí z přímého podílu na nastolení globalizovaného kapitalismu.

Korelace však ještě neznamená příčinný vztah ani nevylučuje kombinaci lidských práv s jiným socio-ekonomickým konceptem než s neoliberalismem. Jak píše Moyn ve své poslední knize Not Enough: Human Rights in an Unequal World (Ne dost: Lidská práva v nerovném světě, 2018), obhajoba příslušníků menšinových kategorií sama o sobě neimplikuje podporu systému založeného na sociálních nerovnostech – cílí prostě na jiné nerovnosti.

Problém západní levice v posledních čtyřiceti letech nespočíval v tom, že by se brala za práva menšin, ale v tom, že tím kompenzovala svůj ústup ze zápasů za sociální rovnost.

S odkazem na vyjádření české chartistky Zdeny Tominové z roku 1981 Moyn připomíná, že pro mnohé tehdejší disidenty východního bloku neměla lidská práva nahradit socialismus, ale zajistit podmínky, aby se socialismus proměnil ve společnost svobodných lidí. Dnešní levice by podle něj měla na tento projekt navázat. Jejím prvořadým úkolem je artikulovat dva typy emancipačních zápasů – za lidská práva a sociální rovnost – do jednoho politického programu.

V tomto úkolu dnes levice čelí globální ofenzivě národně konzervativní pravice, jejíž úspěchy a síla jsou naopak přímo úměrné propasti mezi oběma zmíněnými typy zápasů. Může totiž lidskoprávní a kulturní stranu emancipace identifikovat jako agendu vzdělaných globalizovaných elit a sama se stavět do pozice obhájců méně vzdělaných nižších středních vrstev, které spíše než uznání práv žen či sexuálních a dalších menšin zajímá zlepšení jejich materiální situace.

I když pravice umí příležitostně také zvedat kartu sociálního resentimentu proti Wall Streetu, její hlavní strategií je překlad třídních rozdílů v rozdělování bohatství do rozdílů kulturních identit: dělníky a nižší příjmové kategorie z periferních regionů, kteří patří k národní většině, nepopisuje jako vykořisťovanou třídu, ale jako „lid“ obdařený zdravým rozumem, národní hrdostí a smyslem pro patriarchální rodinu, jemuž globalizované elity vnucují scestné normy, jako je genderová rovnost, manželství gayů či práva uprchlíků, případně omezování národní suverenity mezinárodním právem a nadnárodními celky typu Evropské unie.

Tato prezentace třídního rozdílu, vytvořeného politickou ekonomií kapitalismu, jako rozdílu dané ho kulturními a hodnotovými volbami byla poprvé úspěšně použita Richardem Nixonem v amerických prezidentských volbách v roce 1968. Nixon byl schopen přebrat Demokratické straně značnou část jejích bělošských dělnických voličů tím, že se stylizoval do představitele obyčejného člověka amerického Jihu a Středozápadu a že mladé aktivisty jejího levicového křídla, bojující za rasovou rovnost a proti válce ve Vietnamu, vykreslil jako zlatou mládež z měst východního a západního pobřeží, jejíž životní styl a hodnoty nemají nic společného s těmi „normálních“ Američanů.

Tuto „jižanskou strategii“ posléze převzali Ronald Reagan a George W. Bush a ještě explicitněji se o ni – v novém „populistickém“ momentu po ekonomické krizi 2008 – opřel Donald Trump. Stejnou cestou se pak vydala část evropské pravice: Matteo Salvini v Itálii, Viktor Orbán v Maďarsku, v Česku například Václav Klaus mladší a pravé křídlo ODS (Kubera, Vondra).

S Drulákovým překladem Michéovy knihy vstupuje do českého prostoru otázka, zdali po tolika úspěších, které tato strategie přinesla v uplynulém půlstoletí pravici, nemůže stejně účinně posloužit i levici.

V okruhu české sociální demokracie se touto cestou zatím vydávali spíše solitéři typu Jana Kellera, Jaroslava Foldyny či Stanislava Křečka. Existuje ale možnost, že by se v rámci strany zmíněná strategie proměnila v jednotný ideologický proud, či dokonce v hlavní platformu? A pokud ano, bude taková „strana obyčejného člověka“ revoltujícího proti „genderové ideologii a upřednostňování práv Romů a migrantů před právy české většiny“ ještě vůbec levicová?

Pro kladnou odpověď na první bod svědčí hlavní odlišnost české sociální demokracie od jejích ekvivalentů v západních zemích. Pro Česko totiž neplatí obecný popis proměny západní levice v posledních čtyřiceti letech: česká sociální demokracie sice přejala prvky neoliberálního globalismu (nebyl to Klaus, ale Zeman, kdo na přelomu století otevřel systematicky dveře přímým investicím zahraničního kapitálu a privatizoval bankovní sektor), ale nekompenzovala to přijetím lidskoprávní či menšinové agendy na čelné místo svého programu.

Ti, kdo ve straně zvednou Michéovu tezi, tak nemusejí provádět žádnou „konzervativní revoluci“, ale mohou se opřít o již existující realitu; velká část členů a voličů ČSSD je v mnoha otázkách více či méně konzervativní.

Odpověď na druhý bod, na to, jestli bude takto proměněná strana i nadále levicí, závisí na tom, zda již jsou v české sociální demokracii či jejím okolí věrohodní potenciální představitelé radikálního socialismu, jehož se dovolává Michéa: tedy anarchisticko-revolučního programu nahrazení kapitalistické ekonomiky a státu sítí samosprávných komun, v nichž bude princip soutěže a tržní směny za účelem zisku nahrazen principem kooperace, daru a sdílení statků. Po takových radikálech však není v ČSSD ani vidu ani slechu.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že případné vítězství michéovského konzervativního socialismu se ve skutečnosti bude redukovat na vítězství národního konzervatismu. Pozornost bude odvedena od zápasu s globálním politicko-ekonomickým systémem a promýšlení jeho socialistické alternativy ke kulturní válce obyčejných lidí proti odrodilým elitám ohrožujícím národ hájením práv migrantů a rozvracejícím patriarchální rodinu prosazováním práv LGBTI menšiny. Dokonalá jižanská strategie!

Právě toto vyústění naznačují první příspěvky debaty spuštěné překladem Michéovy knihy. Například Václav Bělohradský hned na začátku své odpovědi na polemiku Martina Plevy v Deníku Referendum upozorňuje na to, že nepatří do tábora socialistické levice, jíž se debata týká. A proto se tedy zřejmě nemusí zabývat politickou ekonomií kapitalismu a socialismu a může velkou část textu věnovat kritice americké kulturní levice, segregované údajně od obyčejných Američanů na svých kampusech a narcistně se soustředící na pěstování politické korektnosti a norem multikulturalismu. Hlavním sdělením textu je obava z toho, že tato zdegenerovaná podoba levice postupně ovládne i levici evropskou, jejíž zdravý konzervativní kořínek zřejmě představuje Michéa.

Bělohradský ve svém textu několikrát cituje Slavoje Žižeka, ani jednou se však nezmíní o tom, co poslední měsíce celý svět na americké politice zajímalo nejvíc: ona dekadentní americká levice byla schopna vygenerovat politika, jenž se se svým programem silného státu zajišťujícího bezplatnou zdravotní péči a vysokoškolské vzdělání a omezujícího sociální nerovnost progresivním zdaněním a redistribucí – s programem, který sám nazývá „demokratickým socialismem“ – stal finalistou v boji o nominaci do klání o Bílý dům.

Obnovený akcent Bernieho Sanderse na sociální otázku se přitom nevylučuje, ale naopak organicky doplňuje s tématy kulturní levice, jakými jsou rovnost žen a nediskriminace menšin. Že by právě to byl důvod, proč Bělohradskému nestál za zmínku?