Hlavní obsah
Richard Linklater Foto: Petr Hloušek, Právo

Být člověkem je těžké, říká americký režisér Richard Linklater

Richard Linklater (1960) natočil dvě desítky filmů, k nejznámějším patří časosběrné Chlapectví (2014) nebo trilogie Před úsvitem (1995), Před soumrakem (2004) a Před půlnocí (2013). Texaský režisér, který má pět nominací na Oscara, byl hostem letošního filmového festivalu v Karlových Varech.

Richard Linklater Foto: Petr Hloušek, Právo
Být člověkem je těžké, říká americký režisér Richard Linklater

Postavy vašich snímků se většinou moc nezajímají o peníze, o úspěch ani o moc. Řekl byste, že se vymezují vůči establishmentu?

Určitě ano. Hrdinové, kteří řeší v první řadě materiální věci, mě nikdy moc nebrali. Takový ten obvyklý model, ukázat ve filmu člověka, který spadne do problémů kvůli penězům, vyloupí banku, dostane se do přestřelky – to pro mě není.

Ale zase by bylo naivní říkat, že v našich životech nehrají peníze žádnou roli. Žijeme v kapitalismu a v něm si za ně kupujeme svobodu, respektive možnost nakládat se svým časem. Volný čas je dnes asi ta nejvzácnější komodita. Systém nás tlačí, abychom dřeli v práci, vydělávali a sami sebou můžeme být maximálně o víkendech a o dovolených. Hodně lidí už to bere automaticky tak, že čas strávený v zaměstnání je na nic a že život začíná až po tom, co mají v práci padla. Jenže je otázka, zda lze v takovémto nespojitém nastavení dlouhodobě fungovat a nezcvoknout se z toho.

Jak ta nespojitost vzniká?

Nedovolujeme mladým lidem, aby si sami přišli na to, kdo jsou a co chtějí dělat. Zvlášť u nás v Americe je to v tomto ohledu hodně tvrdé. Za mého mládí nebylo studium na vysoké škole nijak drahé. Ale dneska vyjdete z univerzity, je vám nějakých dvaadvacet třiadvacet, a už se topíte v dluzích, které musíte začít okamžitě splácet. Takže se chytnete první práce, která se naskytne – bez ohledu na to, jestli se vám jeví jako zbytečná, pitomá nebo se na ni prostě nehodíte. Je to šílené. Mnozí to nazývají konspirací proti mladým. Že by si lidé po škole vzali rok volna a cestovali s batohem po světě nebo se jen tak flákali a přemýšleli, co od života chtějí, to je dnes úplně nemyslitelné. Kapitalismus nás tlačí do jednoho unifikovaného způsobu života.

Mluvíte o konspiraci. To by ale znamenalo, že jde o něco, co někdo cíleně prosazuje.

Termín konspirace je trochu nadsazený. Nemyslím si, že někde za zavřenými dveřmi sedí pětice zlých lidí, kteří vládnou světu a uvažují, jak ostatním co nejvíce uškodit. Spíš jde o nastavení systému, které cílí na zisk a růst, a ne na duševní rozvoj. Nepřítelem takového systému je pak pochopitelně každý, komu jsou zisk a růst lhostejné.

Richard Linklater

Foto: Petr Hloušek, Právo

Pro mnoho lidí je obtížné v takových podmínkách vůbec přežít. A pro ostatní je nakonec nejsnazší si ten tlak nepřipouštět, nemluvit o něm, nepřiznat si, v čem musíme fungovat. Jsme ostatně soustavně vedeni k tomu, abychom moc nepřemýšleli.

Vidíte možnost pro nějakou revoltu?

Pro mě je takovou vzpourou aspoň pár minut denně nic nedělat. Půlhodinu se ničím nezabývat, jen ležet a zírat do stropu. Právě ve stavu zdánlivého nicnedělání se totiž mohou zrodit skutečně důležité myšlenky. Není to ale nic jednoduchého, se takhle cíleně vypnout. Sám se s tím dost potýkám. Normálně máme potřebu se neustále něčím zabývat: projíždět si sociální sítě nebo maily, dívat se na televizi. Když člověk někde chvíli sedí o samotě, má hned nutkání vytáhnout telefon a začít zjišťovat, co je ve světě nového. Jenže abychom na něco podstatného přišli, musíme umět zpomalit, odpojit se. A hlavně se necítit provinile, že „něco“ neděláme.

Zrovna postavy vašich filmů to často zvládají dobře: dokážou se odpojit, hledat nové cesty, nezůstávat ve vleku zajetých schémat. Kromě toho je pro ně tématem překotné plynutí času. Nejde na vás někdy z té překotnosti úzkost?

Čím jsem starší, tím víc mám dojem, že nám nezbývá nic jiného než to akceptovat. Snažím se soustředit na jednotlivé momenty, užít si je a nemyslet na to, co bych mohl zrovna dělat jiného. V tomhle ohledu se věci zjednoduší, když se vám narodí děti. Váš život se tím rozvrhne podle jejich potřeb. Kdybyste se mě zeptala, co jsem dělal na podzim před dvěma lety, vybavím si to hlavně podle toho, v jakém ročníku byly zrovna moje dcery a čemu se věnovaly. Ta úzkost se dá umenšit i tak, že si člověk nevyčítá své minulé volby – prostě se v dané době nějak rozhodl a nemá smysl se tím zpětně trápit.

Dcery máte tři, navíc jste vyrůstal se sestrami a matkou. Nakolik vás toto ženské prostředí ovlivnilo v tom, jak přistupujete k ženským postavám a ženám obecně?

Zásadně. Máma nás měla poměrně brzo, byla svobodná, chodila do práce. Což z ní dělalo v očích mnoha mužů někoho, na koho si lze beztrestně dovolovat. Obvykle se kolem ní ochomýtali různí úlisní hnusáci, co měli plnou pusu nechutných poznámek. Podobné historky jsem později slýchával i od sester, které se s nevhodným mužským chováním taky často setkávaly. Úplně proto rozumím dnešním hnutím, která se snaží na podobné jevy kriticky upozorňovat. Už jako mladému mi bylo jasné, že tohle není v pohodě.

Jak moc mě dospívání v ženském prostředí ovlivnilo, mi ale dochází až s odstupem. Na střední škole jsem oceňoval hlavně to, že mě matka nebo sestry zastavily, když jsem se chystal vyrazit ven v nějakém otřesném oblečení, a poradily mi, co bych si měl vzít jiného, abych nevypadal jako trouba.

Dočetla jsem se, že postava matky v Chlapectví, v němž sledujete, jak se během dvanácti let vyvíjí hlavní hrdina i jeho nejbližší, je založena na vaší vlastní matce. Jak na film reagovala?

Dost jsem se její reakce bál. Matka v Chlapectví má příběh hodně podobný jejímu: brzy otěhotněla, měla děti, s jejich otcem nežila, často se s potomky stěhovala po Americe, randila s několika nevhodnými muži a vysokou školu si dodělala až jako dospělá. Takže když jsem tenkrát mámě posílal ke zhlédnutí dokončený film, měl jsem trochu nahnáno.

Upoutávka na film Chlapectví

Video: CinemArt

Ona mi ale zatelefonovala, že se jí to moc líbilo. A pak řekla: „Ty jo, to je zajímavý – víš, jak ta postava matky mluví o tom, že se rodina sice bude zase stěhovat, ale že to nevadí, protože v novém domě bude na zahradě bazén? Myslím, že jsem se vás před lety snažila uklidnit něčím podobným, ne?“ V ničem jiném se nepoznala, to mě překvapilo. Horší reakce přišla od mých sester.

Jak to?

V Chlapectví je i figura nevlastního otce, který s rodinou nějakou dobu žije, má problémy s alkoholem a dost násilnou povahu. No a ta je založená na reálném chlapovi, co prošel našimi životy, jen to s ním ve skutečnosti bylo ještě mnohem horší. Právě v mých sestrách tato část filmu otevřela nepříjemné vzpomínky, k nimž se už nechtěly vracet. Tohle riziko mě popravdě vůbec nenapadlo. Tak jsem se obával matčiny reakce, že jsem vůbec nepomyslel, že bych se Chlapectvím mohl dotknout svých sester.

Nejde nezmínit skvělou trilogii Před úsvitem, Před soumrakem a Před půlnocí. V každém z filmů sledujeme s odstupem devíti let osudy dvou postav: Francouzka Céline a Američan Jesse se nejprve potkají ve vlaku do Vídně, pak jako dospělí lidé v Paříži, kde se rozhodují, jak dál naložit se svými životy, a nakonec je zastihneme na dovolené v Řecku, kde jsme svědky jejich narůstající partnerské krize. Ptá se vás na to každý, ale stejně: Neuvažujete o pokračování?

Já nevím. Máme s představiteli hlavních rolí Julií Delpyovou a Ethanem Hawkem, kteří se vždycky výrazně podíleli i na scénáři, dohodu: další díl nepřijde, dokud si nebudeme úplně jistí, že se v příběhu objevila natolik výrazná linka, že ji musíme odvyprávět.

Dobře, ale zvažte, že sledování partnerských i osobních krizí, jimiž oba hrdinové procházejí, činí životy nás diváků a divaček o dost snesitelnější…

Jsem rád, jestli to tak je. Ve třetím díle je každopádně ukázán konflikt, který ze vztahu jen tak nezmizí. Jesse se cítí provinile, že nežije ve stejné zemi jako jeho syn z prvního manželství, a Céline má zase dojem, že je tlačena do určité role a že na ní leží příliš mnoho povinností. Závěrečná hádka mezi partnery trvá ve filmu přes půl hodiny. Chtěl jsem ukázat, že zásadní problémy s sebou přináší každá životní etapa.

Zleva Julie Delpyová, Richard Linklater a Ethan Hawke na natáčení filmu Před půlnocí

Foto: Profimedia.cz

Céline i Jesse se na první pohled mají výborně – jsou spolu, vychovávají děti, dělají práce, co je baví. Jenže nikdo z nás není nikdy dokonale šťastný. Rádi si říkáme, že šťastní budeme, až něčeho konkrétního dosáhneme, když se staneme slavnými nebo si vezmeme svou vysněnou lásku…

Jenže to je iluze. Nakonec vždycky narazíme na to, že být člověkem je těžké, potýkáme se s tím všichni. Nezbývá nám nic jiného než se každý den prostě zase odznovu snažit.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků