Benzin pro oheň teroru. Wendy Z. Goldmanová o demokratické rétorice za stalinismu

Původně jsem zkoumala sovětská dvacátá léta, experimenty s volnou láskou, osvobození žen. Pak jsem napsala knihu o ženách a industrializaci ve třicátých letech. Skončila jsem ovšem už rokem 1936, tedy zhruba obdobím, které se po vzoru Velké francouzské revoluce označuje jako thermidor a které přineslo velký konzervativní obrat.

Máte pravdu, že o velkém teroru vznikly romány, politická literatura – ale těch historických prací dlouho moc nebylo. Důležitá pro mě byla v tomto směru kniha Johna Arche Gettyho, v níž se autor zaměřil na vztah mezi ústředními a regionálními stranickými organizacemi a zároveň vyzval nás ostatní, abychom přestali za dějiny vydávat stále tytéž příběhy, často pocházející z fám či beletrie, a vrhli se na skutečný historický výzkum. Taky mě vždycky zajímaly sociální dějiny a pohled zdola a uvědomila jsem si, že u stalinského teroru tahle perspektiva úplně chybí.

Ano, protože tehdejší obyčejní lidé, ale i mnozí představitelé moci ji vážně brali. To samozřejmě neznamená, že sovětský stát jako celek směřoval k demokracii, to opravdu ne. Ale lidé dostali na jistou dobu zelenou mluvit otevřeně o svých problémech, nebo se dokonce vzbouřit proti svým nadřízeným. Obvinění šéfů z toho, že jsou trockisté a zrádci, se míchala s demokratizačními požadavky, konkrétními zájmy pracujících. Demokratizační kampaň se tak paradoxně stala benzinem pro oheň teroru a my ji v dějinách čistek musíme brát vážně.

Myslím, že ano. Poprvé se snaha zapojit běžné lidi objevila někdy po výbuchu v uhelném dole v sibiřském Kemerovu. Už předtím stranické centrum vyzvalo řadové komunisty, aby hledali zrádce nejen ve vedení strany, ale právě i na nižších úrovních. Jenže zpátky přišla odpověď ve smyslu: Hledali jsme a žádné nepřátele tu nemáme. Právě na podzim 1936 však padlo definitivní rozhodnutí, že ve stranických řadách musí být zrádci, kteří nejdou jen po Stalinovi, ale i po dělnících.

K podobným neštěstím jako v Kemerovu docházelo v SSSR často, o některých se informovalo, o jiných ne, lidé umírali ve velkém. Najednou se ale z toho, kdo je zodpovědný třeba za vadný ventilátor, stala politická otázka. Měnila se celá politická kultura. Dramaticky se pak zvýšil počet udání, která přicházela Stalinovi, politbyru, NKVD i lokálním organizacím strany. Lidé začali psát o všem, s čím byli nespokojeni, přičemž tomu dávali formu denunciací. Což pochopitelně zvětšovalo objem informací NKVD.

Není tedy sporu, že ten obrat začal shora. Ale lidé dole se toho v mnoha případech chopili a v určitých momentech se to vymklo kontrole.

Nemyslím si, že by mou rolí bylo soudit tehdejší lidi. Mým cílem je spíš popsat, jak se něco takového mohlo stát, a snad i upozorňovat, jak podobné věci začínají, aby je bylo možné rozeznat co nejdřív. Samozřejmě, lidé měli strašlivá dilemata. Nevěděli, co dělat. Byl to ďábelský kruh, který často z pachatelů v nějaké fázi udělal oběti. To se nakonec týká i NKVD, nejaktivnějších pachatelů zločinů, kteří byli ve finále také posíláni do lágrů nebo zastřeleni za zabíjení nevinných. Právě tímto způsobem byl teror shora zastaven.

Z jiného světa ty režimy určitě nejsou! Stačí připomenout americkou protiteroristickou kampaň po 11. září 2001, jež zasáhla mnoho nevinných lidí, kteří byli mučeni na tajných místech ve východní Evropě. Vedle toho tu bylo rozsáhlé protimuslimské hnutí vycházející zdola.

Mimochodem jedna z věcí, která mě při mém výzkumu zaujala, byla, že se velkému teroru v jeho době tak neříkalo, toto označení definitivně prosadil až Robert Conquest, tenkrát se mluvilo o protiteroristické kampani. Ježov a Stalin osobně četli protokoly z výslechů, podobně jako Bush četl zápisy z toho, co říkali lidé po waterboardingu. To obvykle prezidenti nedělají. Každý důstojník tajné služby vám řekne, že lidé při mučení přiznají skoro cokoli a že je třeba to doplnit kontextem; číst to bez něj je nebezpečné.

Amerika má velmi silné demokratické instituce, díky nimž se protiteroristická kampaň po 11. září nikdy nestala terorem. Ale nebylo to úplně nemožné. Takže poučení, které je teď po teroristických útocích v Paříži a jinde v Evropě, ale třeba také v Rusku nebo Saúdské Arábii velmi aktuální, má formu otázky: Jak reagovat na terorismus, aby se z toho nestal teror?

Zejména lidé kolem organizace Memorial udělali v Rusku mnoho záslužné práce ve shromažďování informací o stalinském teroru. Bez statisíců jmen obětí, které dali dohromady, bych možná svou knihu ani nenapsala. Nicméně pro ně je důležité jasně rozlišovat pachatele a oběti, a proto mou studii kritizovali, že tento rozdíl zamlžuje. Podobně se někteří historici v USA domnívali, že přesunem pozornosti k obyčejným lidem zbavuji stalinismus viny a zodpovědnosti. Myslím ale, že každý, kdo můj text četl, chápe, že i když jeho hlavním tématem není Stalin, je to text jednoznačně proti stalinistický.

Sovětská historie je velmi politické téma. Pro pravici je důležité rozšířit charakteristiky stalinismu na celý státní socialismus, jako by to mezi lety 1917 a 1985 bylo jedno velké období teroru. Najdeme to už v Solženicynovi. Chtějí spojit socialismus a stalinismus, zdůraznit, že demokratický socialismus vždy skončí gulagem. To je v zásadě linie amerických médií i velké části akademické sféry. Na levici je zase silný názor trockistů, že to byl Stalin a pouze on sám, kdo zničil možnost demokratického socialismu v SSSR. Procesy chápou jako Stalinovu mocenskou hru, a co tehdy dělali obyčejní lidé, je nezajímá. Chtějí prostě démonizovat Stalina, což není příliš složitý úkol, a ne se intelektuálně vypořádat s mnohem náročnější otázkou: Jak to, že takový režim jako stalinismus získal tolik podpory zdola?

Není pravda, že by zůstal zcela nenaplněn. Ženy se v rekordním množství staly součástí pracovní síly, vstupovaly do dříve výlučně mužských povolání a získávaly si respekt. Během industrializace bylo do průmyslu vtaženo více žen než za tak krátké časové období kdykoli jindy a kdekoli jinde. A s tím souvisely i další posuny: SSSR například vytvořil systém bezplatné péče o děti. Vztahy mezi mužem a ženou se vyvinuly k mnohem větší rovnosti, a to i v domácnostech, byť sovětské ženy stále dělaly většinu domácích prací a neexistovalo žádné skutečné hnutí, které by v tomto směru po rovnosti volalo. Mluvilo se o zespolečenštění domácích prací, ale ne o jejich sdílení mezi partnery. Jenže k němu jsme i my na Západě začali směřovat až v sedmdesátých letech v souvislosti s druhou vlnou feminismu.

Myslím, že Kollontajová je někdy spojována i s myšlenkami, které nezastávala. Pokud jde o volnou lásku, byla velmi citlivá na problém jejího zneužívání muži, kteří si s ženami pouze užili, ale necítili žádnou zodpovědnost za následky. Obecně vzato volná láska může jen těžko fungovat bez kontroly porodnosti. Mluvit o volné lásce ve dvacátých letech znamená kázat myšlenku, na niž společnost ještě nebyla zralá.

Dodejme, že na Západě se tato myšlenka v posledních desetiletích v podstatě prosadila. V Americe se dnes dvě třetiny dětí rodí mimo manželství. Nevím, zda to je pro děti a jejich rodiče dobře, ale je to realita. A rozhodně si nemyslím, že by řešením bylo držet ženy doma, přestat kontrolovat porodnost a zakázat potraty, jak navrhuje pravice.

To srovnání je směšné. Ano, dochází k obviňování bez soudní procedury a muži někdy kvůli takovým obviněním přicházejí o práci. Nebývá to ale kvůli jednomu incidentu, většinou spíš kvůli dlouholeté historii přístupu k ženám, které se o tom nyní rozhodly mluvit. A muži se mohou dovolávat svých práv u soudu.

Musím říct, že jsem byla ohromena, jak rozsáhlé takové obtěžující chování je, jak často je moc spojena se sexuálním nátlakem, a to zejména vůči těm nejzranitelnějším a nejmladším ženám. To musí skončit a patrně jediný způsob, jak to udělat, je, že se ženy přestanou stydět a podělí se o svou zkušenost. Ano, je to radikální a v něčem nebezpečné, ale je to především strašně potřebné.

Wendy Z. Goldmanová

Wendy Z. Goldmanová Vytváření nepřítele: Udávání a zastrašování ve stalinském Rusku

Wendy Z. Goldmanová Vytváření nepřítele: Udávání a zastrašování ve stalinském Rusku Přeložili Jana Spurná a Matěj Spurný.

Wendy Z. Goldmanová Vytváření nepřítele: Udávání a zastrašování ve stalinském Rusku Přeložili Jana Spurná a Matěj Spurný. Karolinum