Hlavní obsah
Tomio Okamura a Miloš Zeman na sjezdu SPD Foto: Jan Handrejch, Právo

„To je váš názor a já mám zase jiný,“ řekl mi jednou v debatě o diskriminaci žen zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček. Bavili jsme se o tom, kolik firem, které za stejnou práci platí ženám nižší mzdy než mužům, jeho úřad Veřejného ochránce práv odhalil. Bylo jich prokazatelně kolem stovky. Křeček to číslo zapíral, podle něj to byl jen můj názor, ne doložitelný fakt.

Tomio Okamura a Miloš Zeman na sjezdu SPD Foto: Jan Handrejch, Právo
Apolena Rychlíková: Lež není názor

Na podobný způsob argumentace narážím v poslední době často. Diskriminace Romů? Výmysl, jestli jsou nějak diskriminováni, tak jen pozitivně a na náš úkor. Globální oteplování? Blbost, propaganda ekoteroristů. Uprchlíci? Násilné hordy, které chtějí zlikvidovat naši skvělou kulturu. Neziskovky? Genderistické a sluníčkářské agentury, které okrádají stát. Zneužívané ženy, které se svěřily v kampani #MeToo? Frustrované šeredy, co se mstí mužům.

Během pár let se podařilo zcela setřít rozdíl mezi tím, co jsou skutečné problémy, a tím, co za ně vydáváme. Můžeme donekonečna odkazovat na data, na to, že největší českou neziskovkou je Fotbalová asociace ČR, že Romové u nás i v Evropě čelí každodennímu rasismu a nenávisti, že klimatická změna, nad kterou jsme přezíravě mávli rukou, již nezadržitelně mění náš svět – jenže fakta, zdá se, už nemají žádnou hodnotu.

A nejde jen o to, že se lež začala úspěšně považovat za jiný názor a že právo na její šíření je ztotožňováno se svobodou slova. Když člověk sleduje, jakým způsobem se dnes některé skupiny mocných podílejí na vzniku paralelních světů, kde se skutečné problémy ignorují a ty neskutečné uměle vytvářejí, těžko uvěřit, že by to nedělaly naschvál, že by to nebyla hra, v níž se každé slovo váží tak, aby v celku utvářelo nenávistnou propagandu. Té se navíc těžko odporuje. Vyvracet každou jednotlivost by znamenalo utápět se v nekonečném odhalování drobných lží, které samy o sobě ještě nic tak hrozného netvoří – až v čase a správné kumulaci přinášejí kýžený výsledek.

Apolena Rychlíková letos za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Tento způsob komunikace, který pohltil veřejný prostor, nemá svůj původ mezi frustrovanými „obyčejnými“ lidmi. Jen kvůli těm, kteří kumulují moc a kapitál, kteří utvářejí mediální prostor a úspěšně zneužívají nejistoty nás ostatních a přetavují ji v paranoidní nenávist, žijeme ve zcela oddělených světech. Politika se pro Okamuru, Ovčáčka, Zemana, Klause mladšího nebo Babiše stala jen závodem, v němž si plně saturovaní lidé hledají obětní beránky, aby mohli zůstat u moci. Z médií jako TV Barrandov, Parlamentní listy, MF Dnes, Prima nebo Nova ta touha vydělávat na rozeštvávání úplně čiší.

Tohle je kampaň, ve které taháme za kratší konec.

Jednou z cest nápravy by mohlo být důsledné odhalování těch mocenských struktur, které ze stávajícího naladění těží. To jsou totiž ti opravdoví společenští paraziti. Nebojme se to říkat nahlas – i když už je možná pozdě.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků