Hlavní obsah
Apolena Rychlíková letos za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu. Foto: Jan Handrejch, Právo

Apolena Rychlíková: Když jde o zdraví

Zná to každý. Tělo se zpomaluje, hlava třeští, klouby začínají bolet – nemoc je tady. V takových chvílích spadne člověku výkonnost nejmíň na polovinu a z provádění i těch nejběžnějších úkonů se stává problém.

Apolena Rychlíková letos za své salonní sloupky získala Novinářskou cenu. Foto: Jan Handrejch, Právo
Apolena Rychlíková: Když jde o zdraví

Samozřejmě: můžeme si síly dodávat různými prášky, ty ale nemoc jen skryjí. Nejlepší je ihned zalehnout do postele a zkusit si odpočinout. Hodně z nás si to však nemůže dovolit.

Kromě těch, kdo jsou prekarizovaní a sociální jistoty nemají de facto žádné, je tu velká skupina zaměstnaných. Ti nějakými výhodami stále ještě disponují, proplácení prvních tří dnů nemocenské k nim ale už spoustu let nepatří.

Ze zneužívání sociálních nebo záchranných opatření, kterého se však zpravidla dopouští jen minimum lidí (rozhodně mnohem méně, než kolik podanou ruku státu potřebuje), jsme si udělali normu. Ostrá rétorika namířená proti „zneužívačům“ už roky dominuje veřejnému prostoru a objeví se vždy, když se někdo snaží nalézt politické řešení chudoby či nerovností. Podobně je tomu i u nemocenské. Před pár lety se ustálilo, že zaměstnanci práva na ni až moc zneužívají, své nemoci simulují, a důmyslně tak od zaměstnavatele sosají peníze, ale do práce, do té se jim chodit nechce.

Jenže i kdyby ty nejzběsilejší legendy o flákačích a flákačkách byly pravdivé, praxe, na kterou se s nastavením karenční lhůty nastoupilo, je svou strašidelností hravě strčí do kapsy. V blízkém ani vzdáleném okolí neznám nikoho, kdo by od jejího zavedení s nástupem nemoci ulehl do postele a začal se léčit. Nejběžnějším kurýrováním je nasazení prášků a pokračování v práci, dokud nepřijde víkend.
Anebo vybírání si dovolené tak, aby člověku neunikala mzda.

Taková praxe je ale vysoce škodlivá: nakažený člověk může v zaměstnání nemoc roznášet na ostatní. Pokud navíc pracuje třeba v potravinářském průmyslu, může mít jeho choroba ještě závažnější důsledky – a o to snad nikdo nestojí. Nahrazovat dovolené ležením v posteli je zase zničující pro psychiku – každý z nás si potřebuje odpočinout, zregenerovat, mít čas na sebe a své blízké. Armády vyhořelých pracovníků jsou k ničemu i samotným zaměstnavatelům.

Zastánci karence jsou ovšem spokojení, s jejím zavedením nemocnost na papíře klesla.

Ne, nemoc není něco, co si důmyslně naplánujeme a pak s pocitem vítězství a lsti realizujeme. Nemoc je takový stav těla, který si žádá léčbu a klid, ne chození do práce a ohledávání vlastních fyzických (i psychických) možností. Pokud nemocné lidi už dopředu sankcionujeme neproplácením prvních dnů nemocenské, dáváme jim tím jasnou zprávu: Vaše zdraví je až na posledním místě. Tak koukejte makat!

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků