Hlavní obsah

Anketa Salonu: Filmem dekády je Toni Erdmann

Hledali jsme nejlepší filmy, které přišly do kin v poslední dekádě, tedy v letech 2010–2019. Kromě editora Salonu Zbyňka Vlasáka se do hlasování zapojili také filmoví kritici Kamil Fila (jestevetsikritik.cz) a Jindřiška Bláhová (Respekt). Každý vybral svou top dvacítku a sečtením hlasů pak vznikl salonní žebříček, který vám teď nabízíme. Zároveň jsme oba „hostující“ kritiky vyzpovídali.

Anketa Salonu: Filmem dekády je Toni Erdmann

Co vás napadá při pohledu na konečné pořadí?

Bláhová: Jakkoli se stále mluví o tom, že nevznikají zajímavé věci, vybrat pouze dvacet filmů bylo docela náročné. Snažila jsem se volit nejen to, co mi osobně, vkusově přijde výjimečné, případně formálně a vypravěčsky pozoruhodné, ale taky to, co je důležité pro celou dekádu. Proto jsem vybrala i tituly Thor: Rangarok či Spider-Man: Paralelní světy. Z pohledu globální kinematografie uplynulé desetiletí nejvíc charakterizuje zákopové upevnění určitého typu blockbusteru – komiksové adaptace. A zrovna tyto dva snímky svou sebereflexivitou a lehkostí tento dominantní typ filmu posouvají dál.

Nejvýše jsem ale dala Chlapectví Richarda Linklatera, které nakonec skončilo druhé. Nejméně u něj podle mě hrozí, že zestárne. Je to „film-améba“, má v sobě unikátní fluiditu, potenciál být mimo čas, promlouvá ke každé věkové kategorii jiným módem. Člověk stárne s ním a stárne do něj. Bez hloubavé pózy zachycuje plynutí života, zkušenost existence.

----------------------------

celkové pořadí

1. Toni Erdmann (2016, režie: Maren Ade, Německo)
2. Chlapectví (2014, režie: Richard Linklater, USA)
3. Saulův syn (2015, režie: László Nemes, Maďarsko)
4. Rozchod Nadera a Simin (2011, režie: Asghar Farhadi, Írán)
5. Velká nádhera (2013, režie: Paolo Sorrentino, Itálie)
6. Naše doba (2018, režie: Carlos Reygadas, Mexiko)
7. Parazit (2019, režie: Bong Joon-ho, Jižní Korea)
8. Roma (2018, režie: Alfonso Cuarón, Mexiko)
9. Sociální síť (2010, režie: David Fincher, USA)
10. Šílený Max: Zběsilá cesta (2015, režie: George Miller, Austrálie)
11. Holy Motors (2012, režie: Leos Carax, Francie)
12. The Florida Project (2017, režie: Sean Baker, USA)
13. Mistr (2012, režie: Paul Thomas Anderson, USA)
14. Tenkrát v Hollywoodu (2019, režie: Quentin Tarantino, USA)
15. Nit z přízraků (2017, režie: Paul Thomas Anderson, USA)
16. Naše malá sestra (2015, režie: Hirokazu Koreeda, Japonsko)
17. Turínský kůň (2011, režie: Béla Tarr, Ágnes Hranitzky, Maďarsko)
18. Zloději (2018, režie: Hirokazu Koreeda, Japonsko)
19. Visages, villages (2017, režie: JR, Agnès Varda, Francie)
20. Nemilovaní (2017, režie: Andrej Zvjagincev, Rusko)
21. Láska (2012, režie: Michael Haneke, Rakousko)
22. Čtverec (2017, režie: Ruben Östlund, Švédsko)
23. American Honey (2016, režie: Andrea Arnold, Velká Británie)
24. Anomalisa (2015, režie: Charlie Kaufman, Duke Johnson, USA)
25. Leviatan (2014, režie: Andrej Zvjagincev, Rusko)
26. Tenkrát v Anatolii (2011, režie: Nuri Bilge Ceylan, Turecko)
27. Život Adèle (2013, režie: Abdellatif Kechiche, Francie)
28. Kmen (2014, režie: Myroslav Slabošpyckyj, Ukrajina)
29. Strom života (2011, režie: Terrence Malick, USA)
30. Melancholie (2011, režie: Lars von Trier, Dánsko)
31. Místo u moře (2016, režie: Kenneth Lonergan, USA)
32. Skyfall (2012, režie: Sam Mendes, Velká Británie)
33. Sláva (2016, režie: Kristina Grozeva, Petar Valčanov, Bulharsko)
34. Spider-Man: Paralelní světy (2018, režie: Bob Persichetti, Peter Ramsey,
Rodney Rothman, USA)
35. Rodinné štěstí (2016, režie: Szabolcs Hajdu, Maďarsko)

----------------------------

Fila: Pro mě je překvapující, že je finální výběr tak pestrý. Člověk má běžně pocit, že převaha amerických filmů je obrovská – a tady jich je v první dvacítce jen šest. A z té šestky jsou větší studiové projekty pouze Sociální síť a Tenkrát v Hollywoodu, zbytek jsou snímky nízkorozpočtové nebo deziluzivní s nijak širokou distribucí. Ukazuje to, jak je film ve skutečnosti globální záležitostí.

Já dal na první místo australského Šíleného Maxe: Zběsilou cestu. Je to unikát, který uplynulou dekádu obrovsky definuje, už jen tím, že je to od Terminátora 2 první akční film, který byl opakovaně zařazován mezi nejlepší tituly, je považován za relevantní součást kulturního dědictví, za umění. A shodnou se na tom skoro všichni.

Bláhová: Kromě mě se Zbyňkem – proto skončil až desátý. Já ho měla na dvacáté příčce, a to jsem ještě váhala mezi ním a Sicariem. Oba snímky jsou spřízněné ambicí udělat vytříbený, estetický kus z něčeho, co se považuje za pokleslý komerční žánr. Ale celkově si myslím, že je Šílený Max přeceňovaný. Postrádala jsem u něj silnější příběh mimo tu estetickou, téměř architektonickou nadstavbu. Funguje jako umělecký objekt, ne jako film.

Fila: Zvláštní, mně vyprávění pomocí akce téměř bez oddechu přijde výsostně filmové. Šílený Max je na jednu stranu celý natočený v reálu – a zároveň je totálně určený postprodukcí, která tu autenticitu přetřela hyperstylizovaností. A je výjimečné, že se to dohromady vůbec netluče. Do toho je třeba říct, že tento titul ohlásil vzestup pro dnešní dobu příznačného žánru postapokalyptických filmů.

A tvůj komentář, Kamile, k filmům na prvních třech příčkách?

Fila: Mají všechny jiný formát, než by divák očekával. Toni Erdmann je strašně dlouhá komedie, má skoro tříhodinovou stopáž, to je za běžných okolností pro komedii neúnosné. Chlapectví je zase film, který vznikal dvanáct let, což by žádný producent normálně nedovolil. Šlo o experiment, u něhož nikdo nemohl vědět, co z něj na konci vyleze. U klasického coming of age příběhu se obvykle předpokládá, že to zahrají dva herci, ale tady nechali ústředního hrdinu prostě vyrůst, dospět. Je to porušení pravidel, podle nichž se točí filmy.

Upoutávka na film Chlapectví

Video: CinemArt

A třetí Saulův syn jakbysmet. Jde o holocaustový snímek, žánr, který je zajetý tak, že už v divácích prakticky nevyvolává emoce. A pak přijde neznámý maďarský režisér, který neudělá ten očekávatelný velkofilm, ale zvolí si protivný čtvercový formát a trochu ještě rozostří okraje obrazu. Přičemž divák vše sleduje zpoza hlavy hlavního hrdiny, uvězněného v koncentračním táboře, člověka, který je sice většinou přítomen těm nejhorším věcem, ale zahlédne je vždy jen na chvilku a pak odvrátí pohled. Což přesně zpracovává naši zkušenost s holocaustem: jsme fascinovaní, přitahovaní jeho hrůzou, ale na poslední chvíli vždycky uhneme.

Bláhová: Ještě jednu společnou věc tam vidím. Minimálně v první dvacítce jsou často snímky, které jsou buď žánrově hybridní, nebo mají nadstavbu v podobě reflexe samotného filmového média. Jsou jakoby dál. Typicky Naše doba od Carlose Reygadase, která neustále odbočuje k jinému žánru, chvíli je to román v esemeskách, pak domácí video, náladový epos, přírodovědný dokument… Právě tohle stírání žánrů je typické pro nehollywoodskou produkci, která si může dovolit být odvážnější a pracovat s poučeným divákem. Což ten nejviditelnější segment hollywoodské produkce nemůže jednoduše proto, že cílí na mnohem větší trhy, včetně čínského.

Zmíněné věci se ovšem v našem pořadí odrážejí i kvůli tomu, kdo ho sestavoval. Kritici mají tendenci oceňovat to, co výrazněji vybočuje z očekávání.

Fila: Ano, za vrchol, kam až jde v kinematografii dojít, považujeme právě určitou intermedialitu a sebereflexivitu. A velmi tradičně odvyprávěný příběh tolik nedoceníme. Ale i zde lze snadno v našem žebříčku najít protipříklady: čtvrtý íránský Rozchod Nadera a Simin je psychologické drama nejklasičtějšího typu, dvanáctý The Florida Project je zase typický americký nezávislý film o dětství, který své hrdiny ze sociálního okraje nastěhuje hned vedle nablýskaného Disneylandu.

Upoutávka na film Saulův syn

Video: Film Europe

Bláhová: I Koreedovy snímky Naše malá sestra a Zloději jsou komorní věci, ale vynikají něčím podobným jako Chlapectví: s maximální citlivostí zachycují žitou zkušenost. A proto jsou univerzální a dokážou nás oslovit. I Paolo Sorrentino ve Velké nádheře, což je vlastně jedna velká okázalost, vypráví na prvním místě příběh stárnoucího chlápka, který si uvědomí, že svůj život promarnil. Je to film plný patosu, ale ke svému hrdinovi je nesmírně citlivý. Sorrentino svými nádhernými obrazy dokáže zastavit čas, přesně ten čas, který hrdina zastavit nedokáže. A v tom je to silné.

Abych se ještě vrátil k Tonimu Erdmannovi: osobně ho stavím nejvýš mimo jiné kvůli schopnosti přesně zachytit existenci lidí v rámci systému globálního kapitalismu, včetně toho, jak se mění jejich přístup k mezilidským vztahům nebo sexualitě.

Fila: Spolu s Parazitem, který teď vyhrál Oscara, jsou to bezesporu dva nejlepší filmy o současném kapitalismu.

Bláhová: Ale zároveň jsou natolik chytře vystavěné, že to téma dostatečně maskují – neagitují.

Parazit je příklad oné žánrové hybridizace. Korejský režisér Bong Joon-ho celou svou kariéru dokazuje, že je podobně jako Tarantino žánrový všežravec, který má žánrové postupy dokonale zažité a nebojí se to předvést. Myslím, že kritici by Parazita ještě před dvaceti lety odmítli. I to ukazuje, jak se divácká a kritická obec posouvají.

A Toni Erdmann je sice komedie, ale já u ní cítila spíš než pobavení jisté vnitřní sevření. Tváří se to jako příběh o vztahu otce a dcery, kteří k sobě hledají cestu. Dceři se moc nechce, protože se soustředí na kariéru, otec je starý šprýmař. Do toho ale ten film proti sobě staví produktivní německou manažerku, která se v barvách západní korporace vydává vytěžit Rumunsko, a potrhlého chlápka, který svou totální nevýkonností vše naopak rozkládá. Střetává se tu Západ s Východem, nová dravost s tradicí. A kritika kapitalismu je zde na rozdíl například od britských sociálních dramat jakoby mimochodem. Není návodná. V tom je Toni Erdmann unikátní.

Kamil Fila

Foto: Zuzana Lazarová

Fila: Parazita taky ze začátku sledujeme jako nějaký hitchcockovský model, kde všichni podvádějí všechny. Ale stejně jako hypermoderní dům, kde se děj odehrává, i jednotlivé postavy v sobě mají neprobádaná podzemí. A jde taky o přesný obraz korejské společnosti a její převzdělanosti, kterou ale není kde uplatnit. Je to fakt výborný.

Zmíněný Tarantino, jehož Tenkrát v Hollywoodu se nám dostalo na čtrnácté místo, je v USA jednou z mála zbylých silných režisérských značek; vládnou kolektivní identity typu Marvel. Co čeká svět komiksových blockbusterů v příští dekádě?

Fila: Začínám si všímat, že i diváci, kteří patří do jejich fandomu, zažívají u nových komiksových adaptací spíše zklamání. Pořád se na ně chodí, je u nich znát posun ke komediím a retru, ale divácká únava z toho žánru přesto roste. A je otázka, jak dlouho to ještě může vydržet. Katastrofické snímky byly na vrcholu deset let.

Problém je, že filmový byznys je i pro lidi v jeho čele nepředvídatelný. Vezměte si, jak se s výjimkou Hunger Games neujalo fantasy pro mladistvé, do nějž studia vkládala obrovské naděje. To byl jeden propadák za druhým. Podobně prošuměla snaha o renesanci erotických thrillerů s Padesáti odstíny šedi.

Bláhová: Představa hollywoodských producentů zmateně pobíhajících od žánru k žánru a zkoušejících, co zrovna zabere, je podle mě mimo. My vlastně často ani nevidíme do toho ekonomického pozadí: co nemělo návštěvnost v kinech, se mohlo chytnout na jiných platformách. Takže něco předvídat je složité. I proto, že trendy se rodí léta.

Jindřiška Bláhová

Foto: Zuzana Lazarová

Co lze i tak říct? Když se podíváme na globální žebříčky návštěvnosti, naprosto jim dnes dominuje studio Disney, které jistě bude určující silou pro to, kam se filmový průmysl vydá. A pak si troufám předpovědět, že se bude komiksový žánr dál diverzifikovat. Ať už v podobě superhrdinek, což není jen snaha udržet krok se společenským trendem, ale i kalkul s ekonomickou silou ženského publika. Nebo v podobě titulů, které zvládnou reflektovat lehce negativní pověst, již ten žánr má u starší generace. Což už dnes vede k nástupu retra a určitého druhu ironie.

Produkci Marvelu nedávno ostře zkritizoval Martin Scorsese…

Bláhová: Scorsese se ve své kritice odkazuje k „pravému“ nebo „opravdovému“ filmu. Přitom to, co považujeme za filmové umění, se neustále mění. Byly doby, kdy byly za to nejpokleslejší brány třeba westerny. Ano, některé komiksové adaptace jsou vypravěčsky nezajímavé a podprůměrné, avšak neplatí to zdaleka pro všechny. Ani testování publika a šití filmů na míru divákům, které Scorsesemu tolik vadí, není nic nového. On sám přece točil tituly, které se po něm „chtěly“, které zapadaly do trendů. Je to vynikající režisér s unikátním viděním, zároveň ale vždy chápal logiku celého byznysu. Proto mohl v roce 1980 natočit Zuřícího býka a v roce 1993 Věk nevinnosti.

Zbyněk Vlasák

Foto: archív, Právo

Ve Scorseseho výrocích tak cítím spíš nostalgii po starých časech, po „jeho“ kinematografii. Do jisté míry odkazuje i k období hollywoodské renesance, kdy autoři vládli studiím – renesance, která ale vlastně nikdy neproběhla a je spíš odrazem přání skupiny amerických novinářů mít svou novou vlnu.

Mluvili jsme o Marvelu, v jaké kondici je dnes naopak artový film?

Fila: Vytvořil vlastně paralelní trh, který je navázaný na největší festivaly. Operuje se v něm v menších penězích, ale ty snímky jsou taky řádově levnější, takže to není zásadní problém. Navíc dochází ke koprodukcím, spolupráci s televizemi a dobře funguje i státní podpora národních kinematografií. A do toho máme tvůrce jako zmínění Bong Joon-ho a Koreeda, kteří jsou i s artovým filmem schopni ve své zemi Hollywood porážet. Takže mluvit o nějaké krizi je nesmysl. Já jsem i při pohledu na to naše pořadí optimista.

----------------------------

pořadí podle Jindřišky Bláhové

1. Chlapectví (2014, režie: Richard Linklater, USA)
2. Holy Motors (2012, režie: Leos Carax, Francie)
3. Sociální síť (2010, režie: David Fincher, USA)
4. Tenkrát v Hollywoodu (2019, režie: Quentin Tarantino, USA)
5. Nit z přízraků (2017, režie: Paul Thomas Anderson, USA)
6. Toni Erdmann (2016, režie: Maren Ade, Německo)
7. Saulův syn (2015, režie: László Nemes, Maďarsko)
8. Visages, villages (2017, režie: JR, Agnès Varda, Francie)

pořadí podle Kamila Fily

1. Šílený Max: Zběsilá cesta (2015, režie: George Miller, Austrálie)
2. Naše doba (2018, režie: Carlos Reygadas, Mexiko)
3. Mistr (2012, režie: Paul Thomas Anderson, USA)
4. Saulův syn (2015, režie: László Nemes, Maďarsko)
5. Rozchod Nadera a Simin (2011, režie: Asghar Farhadi, Írán)
6. Turínský kůň (2011, režie: Béla Tarr, Ágnes Hranitzky, Maďarsko)
7. Chlapectví (2014, režie: Richard Linklater, USA)
8. Toni Erdmann (2016, režie: Maren Ade, Německo)

pořadí podle Zbyňka Vlasáka

1. Toni Erdmann (2016, režie: Maren Ade, Německo)
2. Roma (2018, režie: Alfonso Cuarón, Mexiko)
3. The Florida Project (2017, režie: Sean Baker, USA)
4. Velká nádhera (2013, režie: Paolo Sorrentino, Itálie)
5. Rozchod Nadera a Simin (2011, režie: Asghar Farhadi, Írán)
6. Naše malá sestra (2015, režie: Hirokazu Koreeda, Japonsko)
7. Zloději (2018, režie: Hirokazu Koreeda, Japonsko)
8. Parazit (2019, režie: Bong Joon-ho, Jižní Korea)
yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Související články

Výběr článků