Článek
Jakmile se váš vzhled začne měnit, stanete se okamžitě centrem nevyžádané pozornosti. Těžko se to popisuje, ale zkoumavé pohledy (v lepším případě u nich zůstane, v horším se hned verbalizují) jsou najednou všude. Jak vypadáte, řeší hulvátští známí vašich rodičů i spolužačky, stejně jako neznámí lidé na ulici.
Tehdy jsem nechápala, kde a proč se zrodil konsenzus, že takhle je to správně, že to tak ženy chtějí. Dnes už tomu mechanismu trochu rozumím: právě v představě o ženami vyžadované pozornosti se skrývá hodně z našeho celospolečenského ztotožnění se s kulturou sexismu nebo chcete-li: kulturou sexuálního násilí. Mluvit o kultuře přitom znamená přiznat si, že se týká i žen, že nezná gender, že jsme jí obklopeni mnohem víc, než si připouštíme.
Po letech fungování ve veřejném prostoru ani nemá smysl počítat, kolikrát jsem si na svou adresu musela vyslechnout nebo přečíst výzvy k sexuálnímu násilí. Nejhorší to bylo v období uprchlické krize. Byla v tom až jistá hořkost: muži i ženy hájící českou kulturu před údajným barbarstvím cizinců a násilím na „našich“ ženách používali instrument znásilnění jako základní komunikační strategii.
Je přitom důležité uvědomit si ještě jednu věc. S tím, že je náš veřejný prostor tak silně kontaminovaný sexualizovaným verbálním násilím, se pojí tendence bagatelizovat násilí skutečné. Výroky typu „mohla si za to sama“, „říkala si o to“ nebo „aspoň si to chování příště rozmyslí“ nejsou nějaké excesy. Jsou to pocity a postoje hluboce zakořeněné v celé společnosti, které se odrážejí ve způsobu, jak se na tento typ násilí díváme z praktického hlediska.
Fakt, že nás sexuální násilí zajímá především tehdy, když ho můžeme použít jako nástroj alibistického ostouzení „těch druhých“ (cizinců, nepřátel), odkazuje k nepochopení jeho závažnosti.
K reprodukci celé kultury sexismu navíc přispívají i někteří politici, média nebo různé známé osobnosti: trapným sexistickým humorem, výsměchem ženám i údajným „gentlemanstvím“. Tito lidé to dělají částečně nevědomky, ale zároveň odmítají vidět své chování v širších souvislostech.
Pochopení zkušeností a pocitů těch žen, které si prý jen prostým vyjádřením názoru, svou prací nebo třeba vzhledem „koledují“, by přitom mělo tvořit základní rámec, ze kterého se posuneme dál.
