Co jsou pro vás nové mýty ve vztahu k environmentální tematice?

Mýty se obvykle staví do protikladu k vědeckým faktům, pravdě, jsou vnímány coby vyprávění, kterými si lidé dříve naivně vysvětlovali svět. Dnes nám má naše omyly osvětlit věda. Ekologické dny Olomouc budou nesporné civilizační úspěchy diskutovat na pozadí environmentálních rizik. Budou se ptát, zda nemají některá naše moderní přesvědčení a očekávání trvalého úspěchu, naše sny o nikdy nekončícím zdokonalení všeho, podobu právě nekriticky přijímaných vyprávění, jakýchsi nových mýtů. A z jiného konce uchopeno: Není na čase vytvořit nějaké alternativní a přitažlivé vyprávění, které by lidem dokázalo znovu odkrýt skutečnou moc přírody, kterou lidský pokrok zbavil jejího kouzla?

EDO se pokoušejí o popularizaci nejrůznějších přístupů ke světu, a to často ze zorného úhlu filosofie, která je jakýmsi mostem propojujícím dávné mýty a moderní vědu. Nám jde navíc o přírodní filosofii. Karel Kosík mě kdysi nabádal: „Ekologové by neměli chránit přírodu, ale svět!“ Moc jsem mu tehdy nerozuměl. Ale dospěl jsem k tomu, že ochrana přírody by měla brát velký ohled na člověka, jeho kulturu, obec. Věnovat se společně s červenými seznamy ohrožených druhů také všemu křehkému ve společnosti.

Není ale sama věda druhem mýtu – ve smyslu velkého vyprávění? Jak řekl biolog David Storch v rozhovoru pro Salon: „Těžko lze například zpochybňovat, že se planeta Země otepluje, že existuje skleníkový efekt, že rostou koncentrace oxidu uhličitého a že ho produkuje průmysl a doprava. Nicméně dokázat, že za oteplování skutečně může člověk, už v podstatě nejde – a tím pádem je toto tvrzení možné rozporovat. Podobně věda neumí předpovědět, co bude za třicet let, a pokud se o to snaží, ocitá se ve sféře názorů…“

Já bych mýtus a vědu přece jen odlišoval. A diskuse o podílu lidí na klimatických změnách už jsou myslím přežitým folklorem. Člověk je jediným živým tvorem, který je schopen nápravy situace. Průmysl i doprava jsou přece až příliš lidské. Pokud nejde zpochybnit jejich vliv na skleníkový efekt, pak je zřejmé, že klimatické změny s naší činností souvisejí. Problém je, že místo hledání řešení raději rozvíjíme neplodnou diskusi o tom, zda za problémy můžeme my, nebo „motýli“.

Připomíná mi to odpověď jednoho účastníka sociologického průzkumu: „My tu máme vodovod, takže mě sucho nezajímá.“ Podobné přístupy se lidem obvykle nevyplácejí. Například varování ekologů, že smrkové monokultury jsou problém, nebrali lesní hospodáři ani politici vážně. Spor o bezzásahovosti v lesích národních parků napadených kůrovcem vedl k ostrým hádkám a demonstracím. Dnes má poslední slovo za pomoci větru a sucha kůrovec, který žere a žere – mimo chráněná území a intenzivním zásahům lesníků navzdory. Lesní hospodaření bylo až příliš dlouho utvářeno s prioritní snahou po zisku z rychle narůstající dřevní hmoty.

Václav Bělohradský na Ekologických dnech Olomouc

Václav Bělohradský na Ekologických dnech Olomouc

FOTO: EDO

Dnes možná definitivně končí éra rychlého růstu a „kupodivu“ se ukazuje, že z přírody nejde jen bohatnout nebo mít lidmi chápaný užitek. Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Radikálněji řečeno: to, co děláme vnějšímu světu, se zrcadlí v naší duši.

Jak se v této souvislosti díváte na hnutí Fridays for Future? České studenty, kteří se ke stávce za záchranu klimatu připojili, podpořila více než stovka vědců, ovšem řada tuzemských klimatologů se k této akci staví řekněme vlažně…

Mladí lidé jsou často osočováni, že tráví svůj čas neplodně u počítačů, že je nic nebaví, nezajímá. To v tomto případě neplatí. Vznik a argumentace hnutí jsou překvapující, protože environmentální tematika je v učebních osnovách přítomna jen okrajově. A zdá se, že vzniklo bez přímého vlivu environmentálních aktivistů. Možná je to prostě jen reakce mladých lidí na akceleraci změn v přírodě i ve společnosti.

Vy sám se věnujete environmentálnímu vzdělávání. Jak se tato oblast v Česku vyvíjí?

Se stupňující se ekologickou krizí přibývají snahy žáky podporovat v zapojování se do kolektivních akcí, jako je právě zmíněná studentská stávka. Myslím si ale, že výchova k aktivismu do osnov nepatří, může to být i nebezpečné, zvlášť pokud se to týká proměnlivé přírody. Jestliže si však studenti vyhodnotí získané znalosti a rozhodnou se na základě toho, co znají, protestovat, pak je jako učitel samozřejmě podpořím.

Ekologie je výrazně mezioborovou vědou o složitém předivu vztahů v přírodě, o kontextech. Rozhodně bych se obával založit porozumění přírodě na nějakém jednom lidském návodu. Jsem přesvědčen, že přírodě prospívá pestrost přístupů. A my, přestože víme, že celá řada konkrétních lidských zájmů přírodě škodí, opravdu nemáme žádný návod, jak ji udělat do budoucna lepší.

Mluvil jste o tom, zda není na čase vytvořit nějaké alternativní a přitažlivé vyprávění, které by lidem pomohlo znovu odkrýt skrytou moc přírody. Může jím být právě boj proti environmentální krizi? A mohlo by takové vyprávění stmelit rozdělené západní společnosti?

Na právě probíhajících studentských protestech je vidět, že společnosti nestmelují. Environmentální krize je již situace, kdy živý jedinec usiluje o přežití mezi ostatními. To je život, nedá se bojovat proti životu. Ono „velké vyprávění“ by spíše mělo poutavě přiblížit moc přírody, její životodárnou roli, její dary lidem, které jsou ukryty ve všem, co vlastníme. Naše otázky by měly odkrývat příčiny environmentální krize. Návrat k jakémusi mytickému uchopení přírody navíc nevzniká tak, že někdo něco napíše a ostatním to předá či vnutí. Velké společensky uznávané příběhy musí již nějak viset ve vzduchu, kterým dýchá veřejný prostor. Vyrůstat z mnoha kořenů živených z nejrůznějších lidských nadějí.

Greta Thunbergová, vůdčí osobnost hnutí Fridays for Future

Greta Thunbergová, vůdčí osobnost hnutí Fridays for Future

FOTO: Tt News Agency, Reuters

Ale čím ty kořeny zalévat?

Tím nejzásadnějším je pro mě důraz na vzdělanost vyrůstající z vědeckého poznání. Zdá se však, že ani dlouhodobá dominance vědy vztah lidí a přírody nekultivuje. Řada biologů říká, že současná, na specializaci zaměřená přírodověda environmentalistům příliš nepomáhá. K tomu přidejte věci, o kterých se i v environmentálním prostředí mlčí. Rádi říkáme, že je třeba recyklovat počítače a mobily, ale mlčíme o tom, že materiálová a energetická spotřeba na jejich výrobu a provoz není nijak virtuální. Omezení „počítačů“ v environmentálním desateru chybí. Přitom právě přes sociální sítě se v poslední době šíří manifesty na zásadní omezení většiny lidských požitků ve jménu planety.

Pociťujete environmentální žal?

Po nedávných vichřicích jsem šel za soumraku zbytkem lesa svého dětství. Torza posledních stromů, zcela zničené a bahnem zanesené cesty, kolem ležící klády, celý les byl rozbrázděný těžkou technikou… I lidé dříve k ekologii lhostejní najednou mluví o obecní tragédii. Je to téměř fyzický zármutek a bolest.

Má naděje má podobu zmíněného nového velkého příběhu o Zemi, který bude vnímán společností jako smysluplný, důvěryhodný, jehož podstata nebude zpochybňována. Příběhu, který prolomí bezútěšnou situaci odehrávající se v režimu ano či ne do spolupráce orientované k budoucnosti, v podobě proč a jak z toho. Zelené reformy a jednotlivé typy aktivismu proměněné do široce společensky akceptovaného přepodstatnění lidského vztahu k přírodě – ve smyslu rozpomenutí se na její zakládající a životodárnou roli.

Sudičkami společenské proměny by mohly být: niternost ctící přírodu, důraz na tělesnost otevřenou živlům a vším prostupující úcta k živému. Bez přírody se neobejdeme. Lhostejno, že se starost o přírodu lidem neukazuje jako úspěch či bohatství, ale jen jako trvání živého. S touto utopickou vizí, jak proměnit dystopickou společnost, aby svá rozhodnutí svázala s ohledy na přirozenost, se mi žije o něco radostněji.