Klíčová se nenechala odradit a její studie Lopaty, inženýři, inkousti a ostatní. Transformace hodnot v normalizační pracovní próze ji přivedla nejen k doktorskému titulu, ale rovněž do pražského Domu čtení, kde se na konci ledna konala salonní debata na stejné téma. S Klíčovou diskutovali filosof Václav Bělohradský a historik Michal Pullmann.

Výsledkem jejího bádání je hlavně to, že jsme vyškrtnutím normalizační prózy z polistopadového diskurzu o dost přišli; mimo jiné nám mohla dodat ke kritice normalizace i jiné než moralizující argumenty, které navíc v posledních letech přestávají fungovat.

V Domu čtení vše začalo uvědoměním si, že i normalizaci, kterou často vnímáme jako homogenní časový úsek, lze v perspektivě dobové prózy strukturovat. Od neobudovatelských románů „bahna a modrých límečků“ z počátku sedmdesátých let přes Páralův sexy inženýrský socialismus až po pracovní nihilismus a nezřízený konzum u Jiřího Švejdy a těsně předrevoluční Vernerovu grotesku Dranciáš, která už je svědectvím absolutního rozkladu.

Zleva filosof Václav Bělohradský, literární kritička Eva Klíčová, moderátor Zbyněk Vlasák a historik Michal Pullmann na salonní debatě Co na nás ví normalizační próza

Zleva filosof Václav Bělohradský, literární kritička Eva Klíčová, moderátor Zbyněk Vlasák a historik Michal Pullmann na salonní debatě Co na nás ví normalizační próza

FOTO: Zuzana Lazarová

Klíčová ve své dizertaci dochází k závěru, že u nás minimálně od druhé poloviny sedmdesátých let kolektivní ideály socialismu, srpnem 1968 znevěrohodněné, nahrazuje konzumní individualismus vyjádřený snahou udělat se jaksi pro sebe. „Podnikání“ ve volném čase, „privatizace zdola“ u státních podniků (kdo neokrádá stát, okrádá rodinu) a neoliberální slovník jsou průvodními jevy posilování tzv. „druhé společnosti“, existující nezávisle na vedení KSČ i disentu. V normalizačních románech z pracovního prostředí je podle Klíčové její rozkvět na půdě zahnívajícího hospodářství jasně patrný.

Navíc podobný „neoliberální“ obrat, jak v Domu čtení upozornil Pullmann, vidíme ve stejné době i na Západě, kde je spojen s ústupem levice a sociálního státu; východní a západní modernita si mohly být bližší, než si připouštíme.

Čímž se dostáváme k tématu kontinuity. Právě o hladkém přechodu od tréninku k závodu, od předrevoluční šedé ekonomiky k porevoluční divoké transformaci, přičemž oba procesy nezřídka sdílely kromě „hodnot“ také personální obsazení, mluví dlouhodobě například Petr Pithart.

Ze salonní debaty Co na nás ví normalizační próza v pražském Domu čtení

Ze salonní debaty Co na nás ví normalizační próza v pražském Domu čtení

FOTO: Zuzana Lazarová

No a ačkoliv čekal normalizační prozaiky po roce 1989 prudký ústup ze slávy, určitou kontinuitu vidí Klíčová i v literatuře. Po revoluci dávalo nově ustavené spisovatelské prostředí ostentativně najevo svou apolitičnost, která ale byla s předchozím v protikladu jen zdánlivě. Ani normalizační literatura totiž neměla být z podstaty politická, angažovaná a aktivizující. Tehdejší vedení KSČ nic takového nemohlo potřebovat. Na politiku tu před rokem 1989 i po něm byli jen ti u moci.

Na tak „nezajímavé“ téma mi to přijde jako spousta podnětů.