Jak mohou dějiny jednoho města vypovědět o době něco obecného?

Právě v mém rodném městě se právě tato doba vyhrotila nejvýrazněji. Třicetiletá válka se do něj s každým svým zvratem vždy znovu vrátila. Slaný byl také jediným královským městem, které upadlo po Bílé hoře do trvalého poddanství. Navíc ne do ledajakého. Stal se majetkem toho krutějšího z defenestrovaných místo držících: Jaroslava Bořity z Martinic. I horlivý katolík Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic jej v dopise manželce Polyxeně označuje za ubožáka a lakomce. Jenže právě Martinic získal důvěru císaře Ferdinanda a byl pověřen řízením protireformace v Čechách.

Zajímá mě ta proměna identity svobodného měšťana v poddaného. Kdo to byl měšťan královského města?

Podléhal přednostně královské koruně, mohl svobodně cestovat, směňovat peníze, oženit se podle vlastního výběru, odkázat po smrti majetek. Byl ekonomicko-sociálně samostatný. Prostředí předválečných Čech bylo zároveň multikonfesijní s nekatolickou převahou. Ale náboženství nebylo tak vyhraněné. Katolíci s nekatolíky často sdíleli jeden kostel: ráno byla katolická mše, večer nekatolická. V mikrosvětě za městskými hradbami lidé uctívali víru spíš z pohledu tradice – jako víru otců a dědů, formu udržování rodové linie.

Kdy se tato tolerance začíná vytrácet?

U nás začala rekatolizace nejprve na jednotlivých panstvích. Kde byla vrchností církev nebo horlivý šlechtic, tam se situace radikalizovala už v osmdesátých letech 16. století, zejména to platí pro Moravu. Důležité bylo i postupné posilování moci Habsburků, které se projevilo v obnovení arcibiskupství a příchodu jezuitů. Rudolfův majestát z roku 1609 je už jen projevem hlubší diferenciace dřívějších let. Největším bodem obratu je rok 1599, kdy se katolíci stávají masově držiteli nejvyšších zemských úřadů. Následné stavovské povstání je velmi bouřlivé právě proto, že má nejen konfesní, ale pro šlechtice i mocenský podtext.

Jak se člověk stal měšťanem?

Kdo se chtěl přistěhovat, musel mít v obci známé, kteří se za něj zaručili, manželský původ, koupit dům a složit dávku „příjemného“. Následná integrace do městské společnosti byla postupná. Velký tlak byl na vstup do cechu a u svobodných na oženění. Vazby se upevňovaly kmotrovstvím. V nekatolických dobách měli měšťané i osmnáct kmotrů, aby u narození potomka stvrdili dosavadní společenské vazby. V historiografii se této podobě společenství říká face to face society: společnost je uzavřená, od vidění se všichni navzájem znají, aniž jsou nutně v neustálém styku.

Měšťanem ale nebyl každý obyvatel města.

Ve Slaném žilo roku 1615 dle počtu domů asi tři tisíce obyvatel, v pramenech se podrobně dočtete o 80 až 150 lidech. Zpětně tedy něco víme pouze o horním výseku tamní společnosti. O nižší vrstvě se píše jen, když něco chce nebo má potíže. Ta vlastní obec, lidé s měšťanskými právy, ale tehdy spoluvytvářela dějiny: když přišli Sasové, městská rada rozhodla otevřít brány, a to po setkání obce.

V čem se začala identita slánského měšťana po porážce stavů na Bílé hoře proměňovat?

Slaný získal hrabě Martinic nejprve jen jako zástavu a na svém panství Smečno už od počátku století zkoušel, co v rámci protireformace funguje a co ne. Začal zrušením cechů, aby rozvrátil soudržnost obce. Každý úřední akt – převod, koupě, dědictví, ale i sňatek, křtiny nebo pohřeb – byl příležitostí k vymáhání loajality. Souběžně s tím bylo později nástrojem ovládnutí města ponižování měšťanů. Dříve bylo běžné, že se měšťané poddanských měst z robot vypláceli, ale Martinic trval na tom, že budou Slánští pracovat na polích. Při vzdávání holdu nové vrchnosti po získání Slaného do dědičné držby zase museli měšťané sedět u stejného stolu se sedláky, jen dostali místo hořkého piva víno. To bylo v přísně stavovské společnosti neslýchanou pohanou. Soustavným ponižováním vytvářel Martinic z někdejších svobodných obyvatel královského města loajální poddané.

Při saském vpádu počátkem třicátých let se mu ovšem měšťané pomstili.

Sasové pro ně byli osvoboditeli, vrátila se s nimi i část místní emigrace. V Praze byla situace obdobná. Utečenci jsou ještě titulováni, jako by se nic nestalo, znovu se ujímají svého majetku. Dokud si myslíte, že je dobré se s Frantou od vedle kamarádit, i když je pryč, nikoho k němu domů nepustíte. Ale čím méně hrozí, že se ti lidé vrátí, tím jste drzejší. Později už není nikdo, kdo by si chtěl pamatovat, že ta louka byla někoho, kdo odešel.

Josef Kadeřábek

Josef Kadeřábek

FOTO: Zuzana Lazarová

Sasové byli Habsburky zase vytlačeni. Co se dělo po návratu Martiniců?

Vrchnosti byl po dohodě obce předložen jediný viník: purkmistr Jan Šultys. Martinic se s tím tehdy ještě spokojil. Strategie měšťanů se však změnila. Zatímco do vpádu Sasů loajalitu předstírali, vyčkávali a katolíky drželi vně svého sociálního kruhu, po porážce Sasů, a zejména po vzniku jejich spojenectví s Habsburky v roce 1635 se rezistence začíná drolit, přibývá konvertitů – vždyť Martinic kontroluje i zpovědní cedulky vydávané na důkaz zpovědi katolickými faráři. Z města navíc odcházejí další nekatolíci. Rodiny rozšiřují své strategie: otcové odcházejí a udržují víru předků, synové zůstávají, přijímají katolictví, a tím zachraňují rodinný majetek. Postupně roste rezignace.

V knize popisujete, že vazby ve městě byly velmi silné a předávaly se po generace. Nebyla tedy společnost města proti útlaku semknutá?

Bez toho, že by část měšťanů vycítila kariérní příležitost, by se rekatolizace nepovedla. Tyto příležitosti vznikaly postupně, zejména od třicátých let. Návrat původních pořádků byl krátký a odchodem Sasů skončil. Pýcha svobodného měšťanství byla pryč a lidé potřebovali dát svému životnímu úsilí nové směřování, proto se obrátili k tomu, co bylo nazýváno dobrou službou. Byť byla vztažena ke službě vrchnosti, která je o svobodu připravila. I když ještě během saského vpádu využili Slánští situace k vyrabování a vypálení Martinicova smečenského zámku, a dokonce přímo radní vypili jeho vinné sklepy, postupně přibývalo těch, kteří usilovali o přízeň hraběcích úředníků.

Kdy rezignace vyústí v odhodlání zapomenout a zřeknout se vlastních otců?

V knize píšu, že změně smýšlení odpovídala i skutečnost, že slánští uprchlíci začali být po čase bez výjimek označováni za emigranty. Původní pohled, podle něhož měšťané odešli nedobrovolně, nahradila představa, že je do ciziny vedly zištné důvody a špatné osobní vlastnosti. Synové tady velmi nepokrytě popírají dědictví svých otců. A pokud se ptáte kdy, tak počátkem čtyřicátých let; Švédy už při jejich prvním vpádu nikdo ve městě nevítá. Nekatolická minulost města je zcela popřena, snad s výjimkou jednotlivců, zejména žen.

Vždyť na sebe ti lidé v menším městě viděli zblízka!

Každá doba plná zvratů svědčí spíš lidem oportunním než pevným charakterům. Jako profesionální historik bych podobné srovnání neměl použít, ale byla to normalizace jak vyšitá, navíc ve válce. Přísahalo se a odvolávalo a přísahalo na něco jiného a znovu odvolávalo. Čím déle to trvalo, tím měla přísaha menší váhu a lidé se hlavně snažili přežít. Tato strategie sílila zejména od čtyřicátých let, po větším moru a požáru města. Naděje na návrat dřívějších výsad byla pryč.

V menším, postupně už spíše jen řemeslnickém městě, jímž se Slaný za války stal, lidé nedokázali doufat tak vytrvale jako v exilu třeba Komenský.

Ve Slaném, stejně jako předtím v Praze, byl po vestfálském míru vztyčen mariánský sloup. Co měly tyto sloupy vyjadřovat?

Pannu Marii si Habsburkové zvolili za rodovou patronku, mimo jiné aby tím podtrhli význam vlastního katolictví – reformační církve mariánský kult neuznávají. Obvykle tak chtěl šlechtický iniciátor sochou Panny Marie vyjádřit svou loajalitu. Těch soch bylo tolik, že se Čechám začalo říkat mariánské království.

Opravdu nešlo primárně o projevy zbožnosti, jak to ve své knize Bílá hora popisuje Olivier Chaline?

Z pramenů dochovaných ve Slaném ze samotného závěru třicetileté války je sice patrný nárůst zádušních odkazů, tedy odkazů části majetku církvi, což je dost přesvědčivý způsob demonstrace víry. Detailnější studium však ukazuje, že byly vedeny vždy i nějakými praktickými motivy. Cílem mohlo být odčinit dřívější nekatolictví nebo třeba získat pohřební místo v chrámu. Projevy zbožnosti jsou zde často zištné.

Jak jsou Martinicové ve Slaném vnímáni dnes?

Jako stavitelé barokních památek. Naprostým nepochopením jejich temného odkazu jsou městské slavnosti rožnění martinického býka, což je nápodoba festivity, kterou Martinicové triumfovali nad porobeným městem.