Netajíte se, že vás k napsání Her bez hranic částečně inspirovala návštěva uprchlického tábora v roce 2015. Co ve vás ta zkušenost zanechala?

Můj hrdina Filip v jednom momentu říká, že je to jako sledovat nejsilnější okamžiky jeho dětství – akorát pozpátku. Stavění plotů místo bourání hranic. A tohle jsem tam zažíval i já. Jsem dítě sametové revoluce, na všech školách jsem poslouchal, že hranice padají, že se Evropa humanizuje. A najednou jsem na vlastní oči viděl něco, co se blížilo apokalypse, o které jsem předtím četl v knihách o putování milionů poválečných vysídlenců.

Byl jsem na balkánské trase, kde před těmi třemi lety velkou část uprchlíků představovaly rodiny utíkající ze Sýrie nebo z Iráku. V té době jsem měl ani ne ročního syna a viděl lidi, kteří s podobně malými dětmi přežívají na strništi, v zimě a bez jakéhokoli zázemí.

Vyrostl jsem v tom, že se naše státy dokážou o lidi postarat, a pokud ne, jde o nějaké momentální selhání, ne něco programového. Tady jsem se na vlastní oči přesvědčil, že tomu tak není. Prošel jsem určitým hodnotovým otřesem, kdy jsem si musel po mnoho let vštěpované věci dát do šuplíku s nápisem neplatí. Udělalo to ze mě trochu anarchistu.

Měl jste po návratu stejný pocit, jaký popisujete v knize? Že ta každodenní realita tady v Česku je jako sledování oktávek, zatímco tam to byl závod F1?

Takovou zkušenost mělo hodně lidí, kteří navštívili uprchlické tábory jako dobrovolníci nebo novináři. S mnohými jsem se shodl, že je těžké brát po návratu vážně naši každodennost – že je zas pondělí a musíme sedět u počítače, když jsme předtím byli o čtyři sta kilometrů dál několik dní či týdnů součástí něčeho, co bylo děsivé a zároveň opravdové. Ta práce spočívala v ohřívání čaje pro lidi, kterým byla skutečně zima, nesnažili jste se jen nahnat nějaká čísla v Excelu, aby to vypadalo dobře v kvartálním hodnocení.

S jakou myšlenkou jste tu knihu psal? Chtěl jste, aby čtenáře donutila přemýšlet nad uprchlickou krizí, nebo je migrace jen plátnem, na kterém se promítá dnešní styl života a přemýšlení?

Ke konci knihy se Filip vysmívá „otevírání očí“. Mluví v tu chvíli i za mě. Nezdá se mi, že by početné kampaně v médiích, které se snaží přimět lidi, aby si všímali utrpení druhých, úplně fungovaly. Naopak se obávám, že v některých případech je to tlačení na pilu kontraproduktivní – když si otevřete komentáře pod články o sirotcích na iDnesu nebo na Novinkách, lidi tam píšou, že nebudou solidární už jen kvůli tomu citovému vydírání.

Při psaní knihy jsem sledoval několik myšlenek a zpětně se obávám, že ne všechny se mi podařilo úplně rozvinout. Určitě to není text o uprchlících, ti jsou jen motorem příběhu, ne tématem. Tím je pro mě hlavně střet mezi idealismem a pragmatismem. Filip potkává různé druhy idealistů a od všech si bere to, co se mu hodí. Z jakéhokoliv idealismu dokáže udělat součást pragmatického stroje na peníze.

Druhým motivem je všudypřítomný proces, který z upřímných, improvizovaných a srdečných projevů lidskosti dělá byrokratickou záležitost. Na začátku je tábor místem, kde dobrovolníci sami od sebe pomáhají nejpotřebnějším, a na konci jde o cosi mezi koncentrákem a byznysovou čtvrtí. Filip pracuje ve start-upu, kde je nejprve všechno svobodné a svěží, potom ale firmu pohltí nadnárodní investiční fond a najednou už se v ní špehuje, kdo co dělá v pracovní době.

Třetím motivem je pak rozpad institucí. Postavy hodně řeší místa, kam v době globalizace a internetu nedosáhne stát, ať už je to darknet, nebo improvizované uprchlické tábory. Pozorují rozpad starých institucí – co přijde místo nich, ale nevědí. A nevím to ani já.

Máte pocit, že pragmatismus zvítězil nebo vítězí nad idealismem?

Mě na jednu stranu docela okouzluje myšlenka efektivního altruismu, který hlásá, že lidi mají pomáhat od utrpení co největšímu počtu všech živých bytostí co nejlevněji. Než v bohaté zemi nechat vycvičit jednoho slepeckého psa, raději poslat ty statisíce do chudé země, kde za ně lze zachránit zrak desítkám lidí s trachomovou infekcí. Jenže jak se dá i z tohoto příkladu tušit, má to své limity. Někde ta hranice efektivity přece jenom leží – nemůžete vykuchat jednoho zdravého pacienta a jeho orgány rozdat pěti lidem, i když pak budete čtyři životy v plusu.

Psaním knihy jsem si chtěl tohle dilema mezi pragmatismem a idealismem nějak vyřešit, ale nakonec se mi to nepovedlo. Vlastně to nevadí. Sám mám rád knihy, které mi pomáhají nad něčím přemýšlet, ale neřeknou, jak to je.

A jestli pragmatismus vítězí ve světě? Jsme hodně pragmaticky orientovaná společnost. Když v lifestylovém časopisu najdete článek o masturbaci, skoro vždycky zmíní, že je prospěšná zdraví. Udělali z totálně neplodné činnosti cosi produktivního. Naše společnost taky přehnaně zbožšťuje práci. Je v podstatě jedno, jestli to, co děláte, světu pomáhá, nebo škodí. Bavíme se jen o tom, jaká je nezaměstnanost, kterou bereme jako něco špatného i v éře, kdy už toho spoustu dokážeme zautomatizovat.

Politická hesla a úvahy, které se celou knihou prolínají, jako „svobodní lidi nesní o ničem“ nebo „není žádné my versus oni, je jen já versus ostatní“, působí trochu jako manifest člověka pozdního kapitalismu.

Vzhledem k tomu, že tam vystupují jen postavy od dvaceti do pětatřiceti, nabízí se interpretace, že Hry bez hranic vypovídají o generaci Y. Já si myslím, že jsou daleko víc o společenském uspořádání, ve kterém teď žijeme a jemuž se dá říkat třeba i pozdní kapitalismus.

Michal Kašpárek

Michal Kašpárek

FOTO: Ondřej Surý

Definoval bych ho skrz orientaci na výkonnost, ekonomiku služeb, zážitky, kurzy, mentoring a tak dál. Jako vytváření nových trhů ve sférách, kde se dřív neobchodovalo. Kolikrát už to působí absurdně: lidi zaplatí tisíce za kurz mapování pánevního dna nebo rodinných konstelací, odjíždějí s pocitem, že jim to změnilo život, ale za týden zjistí, že je jejich život úplně stejně na nic jako předtím.

V rozhovoru na Radiu Wave jste říkal, že vám nevadí, že vaše kniha osloví pravděpodobně jen jednu skupinu lidí, kteří se mohou s postavami identifikovat. Knihy podle vás nemusí automaticky oslovovat všechny. Co mají ale Hry bez hranic právě té cílové skupině přinést?

Kritérium, které mám na umění a které jsem bral jako svou prioritu i při psaní Her bez hranic, je, že se mi líbí díla, která neříkají, co je a co není špatně, ale přenášejí na publikum odstředivý pohyb. Zkrátka vás vykolejí. Skvěle o tom píše Pavel Barša v Cestách k emancipaci. Proto mám rád třeba experimentální prózu Europeana od Patrika Ouředníka, což jsou dějiny 20. století v Evropě zhuštěné asi do sta stránek, kde se míchají kilometry mrtvol s poznatky o životním stylu. Líbí se mi knihy, které vám dají vědět, že to, co zažíváte, není úplně normální a samozřejmé a věci by taky mohly být úplně jinak. A uklidní vás v případě, že si myslíte, že divní nejste vy sami, ale svět kolem vás. Pokud by tohle Hry bez hranic aspoň u někoho splnily, byl bych spokojený.

V knize je silný motiv hry – Euro Truck Simulator spojuje protagonistu Filipa, uprchlíka Yusufa, programátorku Markétu a nakonec i uklízečku Oksanu. Filip bere život jako hru a také název novely odkazuje na devadesátkovou televizní show. Jak moc podle vás počítačové hry proměňují náš život? Jsou spíš pojítkem, nebo nás rozdělují?

Hlavně šlo o asi první nadnárodní a globální uměleckou či mediální formu. Hudba, filmy i knihy byly vždycky lokální a hůř srozumitelné lidem z jiného kulturního zázemí. Ale tady je úplně jedno, zda jste Inuit ze severní Kanady, milionář z Tokia nebo žijete ve slumu na předměstí Lagosu, všichni se můžete potkat v téže online hře. Blíží se tomu ještě současné hollywoodské filmy. Hry každopádně vnímám jako něco, co nás spíš sbližuje.

Už odmala mi přijde hrozně stupidní ta morální panika, že nás počítačové hry dělají násilnějšími. Svět nikdy nebyl tak málo násilné místo jako teď. Zároveň mi stejně hloupé přijde to pohoršování, že děláme něco virtuálního, a ne skutečného. Co je vlastně skutečné? Nevidím rozdíl mezi tím, když někdo v Minecraftu postaví fantastickou stavbu, která je z nul a jedniček, a tím, když si někdo na zahrádce udělá skalku, která za pár měsíců odkvete a potom zapadá sněhem. Pokud to někomu přináší uspokojení, přijdou mi obě věci srovnatelné. Hry zkrátka vnímám jako pozitivní záležitost.

Je pro vás psaní hra?

Ne, není. Strašně mě to štve, píšu hrozně nerad.

Opravdu? Jen beletrii, nebo i publicistiku?

Publicistika je těžká, ale beletrie je ještě mnohem těžší. Já jsem pochybovačný člověk, vždycky začínám u osnovy a už u ní si všechno hodně oponuju. Když potom píšu, těžko se mi hledají slova. Často se zaseknu třeba na půlhodinu. Není to hra. Hraju si s dětmi, baví mě fotografovat, mám rád ty hry, které v knize programuje Filip, blbosti u práce, co si člověk pustí na deset minut. Teď jsem tak dlouho ujížděl na Pac-Manovi, až se mi vylomily šipky na klávesnici Zato psaní je úplný opak hry, vážná věc, která není lehká a nepřináší skoro žádné uspokojení.

Co vás u něj drží?

Vlastně nic. Však už taky skoro nepíšu. Poslední rok a půl jsem víc editor než autor. A jo, editování je hra. Když mi přijdou surové články pro Finmag, kde teď pracuju, baví mě krom klasického učesání stylistky vymyslet, jaké tam dáme informační boxy, vypichovat zajímavosti. Je to přesně ta činnost, u které si nevšimnu, že se setmělo. Článek píšu jen tak dvakrát za měsíc, když mám pocit, že je můj názor relevantní a nikdo jiný s ním nepřišel. Nebo když narazím na knihu, o které se u nás ještě nepsalo a přijde mi podstatná. Dokud nejde o něco důležitého, snažím se psaní vyhýbat.

Chcete se v dalších knížkách stále držet aktuálních společenských nebo politických témat?

Rád bych se dál věnoval tomu střetu mezi idealismem a pragmatismem: jak být efektivní a pragmatický tak, abych účinně pomáhal ostatním lidem, a zároveň, aby mě ještě efektivita nepřipravila o lidství.

Dalším tématem je globalizace, což s pragmatismem a idealismem souvisí. Fascinuje mě Čína, z pohledu Středoevropana surová tyranie netknutá křesťanskými hodnotami a tím druhem idealismu, který známe tady. Na druhou stranu se Číně podařilo během několika let, snad jedné generace, vytáhnout z chudoby stovky milionů lidí, kteří na konci vlády Mao Ce-tunga umírali v bídě na banální nemoci a dnes žijí podobně jako naše střední třída.

Když jsem byl mladší, měl jsem silné a jednoznačné názory. Teď zjišťuju, že to vlastně není nutné, že můžu naráz vidět jak tyranii provozovanou mašinerií čínské komunistické strany, tak obrovský rozvoj s naprosto konkrétními dopady na životy lidí, kteří už nemusí dřít čtrnáct hodin na rýžovém poli a mohou mít volné víkendy jako my.

Novou knihu ale určitě nenapíšu v dohledné době. S prvním synem jsem netrávil tolik času, kolik bych chtěl, takže se teď snažím být s oběma dětmi, užívat si, že po několika vyčerpávajících letech chodím domů v normální čas a nemusím pracovat o víkendu. Zároveň všechny nápady potřebují ještě spoustu času a promýšlení. A kdoví – možná nakonec ani žádná další kniha nevznikne.

Michal Kašpárek
Hry bez hranic

Listen

Michal Kašpárek: Hry bez hranic

FOTO: archív nakladatelství Listen